Jak přijímat kritiku

I když asi nikdo z nás není rád kritizován, v životě se tomu nevyhneme. Toleranci ke kritice máme různou: někdo se ji naučil přijímat relativně v pohodě, jiný je háklivý na sebemenší kritickou zmínku o své osobě. Občas jsme to my, kdo kritizuje – někdo velmi nerad a jiný s gustem. Existují i lidé, kteří kritizují tak rádi, že je to něco jako jejich životní poslání.

V asertivitě se hovoří o kritice oprávněné nebo neoprávněné, což může být základní vodítko při našem rozhodování, jak a jestli vůbec budeme na kritiku reagovat. Oprávněnost nebo neoprávněnost vyhodnocujeme my sami. Když jde druhému o to se na něčem dohodnout a nastolit konstruktivní změny, pak je to kritika oprávněná. Pokud daný člověk kritizuje jen proto, aby nás naštval a vylil si na nás zlost, tak je to kritika neoprávněná. Přijatelná kritika je pouze taková, která neobsahuje urážky, posměch a snahu ublížit. 

Jak (ne)reagovat

Když nás někdo kritizuje urážlivým způsobem a chce provokovat nebo si na nás vybít zlost a agresi, pak se s takovým člověkem nemusíme vůbec bavit. Nemusíme odpovídat, nemusíme reagovat. A někdy je to i to nejlepší, co můžeme udělat. Když nereagujeme, kritika nepodněcujeme a on se tak nějak „vystřílí“ sám. 

V asertivní technice nazývané otevřené dveře je v těchto situacích doporučován souhlas:

• „Ano, máš pravdu, udělal(a) jsem to zase špatně.“
• „Ano, taky si to myslím.“

Nebo kritikovi můžeme také poděkovat:

• „Děkuji, že jsi mě na to upozornil(a).“
• „Díky, že to říkáš, to by mě nenapadlo.“

V metafoře otevřených dveří to znamená, že nevyvíjíme tlak do protisměru dveří, ale otevřeme je a souhlasíme. Nereagujeme na to, co kritik říká, a nezaplétáme se s ním do debaty, ale pouze opakujeme věty souhlasu nebo poděkování. Vypadá to možná hloupě a submisivně, ale je to efektivní a kritik se po chvíli unaví sám sebou. A pokud by byl neúnavný, tak můžeme odejít a nechat ho s jeho kritickými a negativními myšlenkami samotného. 

Lidé nás někdy kritizují, protože by si přáli na nás a na našem chování něco změnit, přetvořit nás k obrazu svému.

Když cítíme, že je kritika oprávněná, měli bychom naslouchat tomu, co nám kritik říká, a měli bychom si vyhodnotit, co je na kritice pravdivé. Neomlouvat se a nesklouznout do pocitu viny, ale konstruktivně hledat možnosti řešení, které jsou přijatelné pro všechny, jichž se situace týká. Ptát se toho druhého, jak by podle něho měla změna vypadat, vést s ním rovnocenný dialog.

Když nás lidé kritizují, neznamená to, že nás nemají rádi. Jen se jim třeba nelíbí, že něco nějak děláme. A tak si to nemusíme brát příliš osobně, ale z nadhledu se podívat jen na tu konkrétní věc, o kterou kritizujícímu člověku jde. To, že po sobě někdo neuklízí své věci, neznamená, že je špatný, ale že by bylo dobré, aby si je začal uklízet. 

Ano, ale ne takto

Někdy můžeme cítit, že nás někdo kritizuje sice právem (a jde mu o to, aby s námi něco podstatného vyřešil), ale forma podání je pro nás nepřijatelná. Pak je dobré dát takovému člověku najevo, že se takto o problému odmítáme bavit. Dát jasné hranice, že tímto způsobem komunikovat nechceme:

• „Jestli budeš dál křičet, tak se odmítám o tom dál bavit.“
• „Když mi to říkáš tímhle tónem, nemám chuť o tom přemýšlet.“

Můžeme se pokusit formu diskuse změnit a dát najevo ochotu se o věcech bavit, ale za určitých podmínek:

• „Když mi to řekneš slušně, tak tě budu poslouchat.“
• „Když se ztišíš, můžeme si o tom v klidu popovídat.“

Pokud se forma rozhovoru změní k lepšímu, je možné si povídat a dát prostor kritice, se kterou souhlasit můžeme, ale také nemusíme. 

S kým to souvisí?

Lidé nás někdy kritizují, protože by si přáli na nás a na našem chování něco změnit, přetvořit nás k obrazu svému. Nám však vyhovuje, jak to máme nastavené, a nechce se nám nic měnit. Pak je dobré si to obhájit, nastavit druhým hranice a dát jim najevo, že zasahují do naší osobní sféry. Vysvětlit jim, že je to naše věc, kterou měnit nechceme a nebudeme. Musíme si však uvědomit, že neseme zodpovědnost za svá rozhodnutí a činy a že ten druhý má právo na ně reagovat po svém.  

Ti, co nás kritizují, nám prozrazují také leccos o sobě, o svých preferencích, požadavcích, averzích. My si můžeme promyslet, jak moc souvisí kritika s námi a jestli náhodou nehovoří víc o kritikovi než o nás. Na nás také je, zda jsme ochotni se kritikovým přáním přizpůsobit a změnit se, nebo ne.  

Využívejte celý web.

Předplatné