Jak přežít

Jsem docela autentická, nebojím se jít s kůží na trh, aniž bych nutně uváděla ze svého soukromí víc, než je nezbytně nutné. Věřím, že si dokážu udržet hranici, která je důležitá pro mou práci s klienty, studenty, kouči, které superviduji, i pro můj dobrý pocit. Jenže poslední rok byl hodně náročný z mnoha různých důvodů. A i když se o sebe celkem starám, snažím se žít přiměřeně zdravě, všímavě, mám velmi dobrý time management a obstojný stres management, nestačilo to.

Cítila jsem se hodně unavená (naštěstí to píšu v minulém čase), fyzicky a často i psychicky. Přišlo mi nemyslitelné o tom psát a ukazovat na něco, co se veřejně moc nenosí, natož u psychologů. Jenže to bych nebyla já, abych nepřemýšlela o výzvě. Otázku Jak přežít? jsem si postupně přeformulovala do otázky Co mi vlastně pomohlo zvládnout náročné období? a krok za krokem jsem si to pro sebe vše sumarizovala. Po několikatýdenním zvažování jsem usoudila, že to bude fajn reflexe pro mne a třeba inspirace pro ostatní. I my psychologové se prostě někdy necítíme dobře. A přispělo i to, že jsem si odpočinula a získala nadhled. A taky trochu víc času.

Stokrát nic

V posledních měsících se nedělo nic opravdu zásadního nebo mimořádného. Naštěstí. Jen se sešla řada různých věcí – osobních, rodinných, zdravotních i pracovních. Po pracovně náročném podzimu, který je běžný snad ve všech profesích, jsem se těšila na vánoční volno. To sice bylo, ale místo aktivního odpočinku jsem se pokoušela dostat z nekonečné virózy. Chvilku jsem ji považovala za následek únavy, jenže postihla celou rodinu a trvala u všech asi sedm týdnů.

Pak přišly plánované zákroky, které ovlivnily mou časovou kapacitu (zkuste něco podnikat s opakovaně rozřezanou dásní) i úroveň energie. A vždy, když už to vypadalo, že to bude lepší, objevily se další nečekané zdravotní komplikace moje i ostatních doma, menší i větší. A do toho běžel normální pracovní život, navíc se neplánovaně sešly věci, které jsou běžně rozložené v čase.

Prostě toho bylo hodně, v kalendáři bylo neustále třeba hledat čas na mimořádné věci, lékaře, nečekané situace… Mé obvyklé odpočinkové aktivity, které mi pomáhají překlenout náročný podzim a dlouhou zimu, jako svátky na horách a dlouhá běžkařská sezóna, se tentokrát logicky nekonaly. Bylo to celé velmi vyčerpávající a nekonečné – jakmile zmizela jedna obtíž, přišla další. A tak to šlo od Vánoc až do půlky června.

Udržet si dobré návyky

Co mi tedy pomohlo přiměřeně zvládnout časově, zdravotně i pracovně náročné období?

Ranní rutina spojená se cvičením

Roky cvičím ráno jógu a fyziocviky. Ne vždy se mi chce, ale prostě cvičím. A i když jsem neměla sílu, s výjimkou asi tří dní jsem prostě začala i s vědomím, že třeba udělám jen tři pozdravy slunci. A většinou toho bylo mnohem víc. Zdravotní efekt cvičení je důležitý, ale v tomto čase byl snad důležitější ten psychický.

Cvičení a vůle při něm uplatněná mi dávaly mimo jiné pocit, že mám alespoň něco pod kontrolou. Postupně jsem také za cvičení přidala krátkou meditaci všímavosti a na jejím konci jsem si zvědomila, co chci, aby den přinesl, abych zvládla. Je to vždy jen jedna věc. Pomohlo mi to lépe se koncentrovat a být se sebou v kontaktu.

Zároveň, pokud je to jen trochu možné a nikam zásadně nespěchám, už roky venčím ráno psa. Klidnou, pokud možno všímavou procházkou. Někdy kratší, někdy delší, podle času a energie. Dýchám, uvědomuji si i třeba chladný vzduch. Jsem. Ano, občas koukám do mobilu a řeším aktuální věci. Ale spíš se snažím prostě všímavě být.

A když to časově šlo, dala jsem si po procházce kávu a naplánovala, co mne ten den čeká. Anebo jsem se přesunula jinam a dala si kávu tam. Ranní zastavení a plánování mi pomáhá vždycky a v náročném období bylo ještě důležitější. Jen toho někdy na seznamu bylo míň než obvykle.

Stanovení priorit

Bylo těžké si připustit, že povinností různého charakteru a zaplněného místa v kalendáři je více a energie méně než obvykle. Zároveň bylo třeba zachovat energii pro důležité věci. Nikdo nestojí o unaveného terapeuta, učitele nebo lektora. Takže jsem hodně zvažovala, mnohem víc než jindy, co ještě zvládnu, udělám, co je fakt důležité a co může počkat nebo se nemusí vůbec stát.

Nepřibírala jsem do terapie nové klienty, i když bych třeba ještě prostor měla. Začátek spolupráce je pro mne nejnáročnější a já jsem potřebovala šetřit síly. A kolegů je dost. Několikrát jsem si třeba říkala, že teď mám v sobotu dopoledne prostor, tak bych mohla napsat ten článek o koučování. A pak jsem si v klidu řekla, že ne. Že potřebuju odpočívat. A šla jsem ven nebo si číst.

A takových věcí bylo mnohem víc. Některé nápady a plány prostě šly stranou, bylo třeba se soustředit na to hlavní a již naplánované a ve zbytku času odpočívat. Rozhodovala jsem se, co je fakt důležité, co musí být perfektní, a kde mohu ubrat. Mám spoustu nápadů, co by se ještě dalo. Nerealizovala jsem je. Jen jsem si je zapsala a časem zhodnotím, zda stojí za to, nebo ne.

Čas na skutečný odpočinek

Už od ledna jsem měla každý měsíc naplánovaný aspoň jeden zajímavý víkend, někdy s dcerou nebo s kamarádkou, jindy na horách, kdy jsem si jen užívala příjemná místa, chutě, povídání, prostě jen se tak poflakovala. To, že se některé plánované akce nakonec kvůli nečekaným komplikacím neuskutečnily, je už jiná. A když bylo jasné, že náročné období trvá déle, než jsem čekala, naplánovala jsem si dlouhé letní volno – delší rodinnou dovolenou a zároveň dostatek času pro sebe.

Také dovolenou jsme plánovali tak, abychom nejen cestovali, poznávali a ochutnávali, ale abychom měli fakt dost času na nicnedělání a poklidné čtení ve stínu. A zakončili jsme ji pár dny u nás doma na horách, kde všechno známe a nemusíme nic vymýšlet. Maximálně se rozhodneme, na co máme chuť k obědu, a podle toho naplánujeme cestu. Víme, kudy jít, když je mokro, kde se dobře najíme, kde si dáme dobrý štrůdl, kde najdeme maliny, kde houby, kde zaparkovat. Tento druh odpočinku je pro mne klíčový.

Už vloni jsem si pro sebe jasně popsala rozdíl mezi cestováním a odpočinkem. Poznávání nových míst mám moc ráda, ale není to úplný odpočinek. Vyžaduje plánování, organizování, flexibilitu, řešení, vymýšlení… a přináší spoustu nových podnětů. Zaměstná hlavu něčím jiným než prací, ale zaměstná. Potřebuji nejen tohle, ale také spočinutí. A to si dopřávám v místech, kde to znám a kde je mi dobře. Mé milované Krušné hory mi v tom velmi dobře slouží.

Zároveň jsem hodně omezila večerní program. Byla jsem párkrát v divadle, které miluju, občas se potkala večer s přáteli, ale vše méně než obvykle. Bylo třeba víc oddechu. A taky bylo třeba mít naplánovaného něco, na co se těším. To funguje vždycky. I když poslední měsíce už to bylo trochu se strachem, zda to vyjde.

Pravidelný spánek

Jestli jsem covidovým lockdownům za něco skutečně vděčná, aniž bych se nutila do pozitivního přístupu, je to zažití účinku dlouhého spánku. Naučila jsem se spát pravidelně okolo 7,5 hodiny místo necelých sedmi i méně. To mi přineslo rozpoznatelný rozdíl v subjektivní míře energie i pocitu spokojenosti.

Tenhle návyk jsem si zachovala a považuju ho za zásadní pilíř své psychické odolnosti i pracovní výkonnosti. A nepolevila jsem. Důležitost spánku dokazují nejen výzkumy (řadu z nich popsal Matthew Walker v knize Proč spíme, i když možná až příliš sugestivně), poznala jsem to sama na sobě a také od klientů slýchám, že když začali více spát, zlepšilo se i jejich psychické rozpoložení.

Večerní odpojení

Jen dlouhý spánek nestačí, je také důležité, aby byl kvalitní. Naštěstí spím většinu času dobře, nicméně hodně mi k tomu pomáhá večerní vyvětrání hlavy. Pokud jsem doma, na rozdíl od rána, kdy se střídáme, téměř vždy chodím venčit psa. Nějak to na mne v rodinném harmonogramu „zbylo“, ale nevadí mi to, dělám to ráda. Kvůli sobě.

V listopadových plískanicích či velkých mrazech to sice není nic moc, ale je to vždy předěl mezi aktivní a odpočinkovou částí dne. Někdy chodíme se sousedkou na delší procházku, někdy jdu sama na kratší a to se pak snažím, aby byla všímavá. Uvědomuju si chladnější vzduch, dýchám a snažím se fakt vypnout. Po návratu už téměř nikdy nezapínám počítač a postupně se přesouvám do postele.

Něco navíc

Tohle všechno je moc fajn a vlastně se nic moc nezměnilo oproti klidnějším dobám. Jen jsem si asi všechno víc hlídala: nesnažila jsem se získat čas upuštěním od funkčních návyků. Jenže rozumný režim nestačil. Bylo třeba víc pracovat i se sebou, se svojí myslí. Náročná byla zejména ta fáze, kdy různé komplikace nebraly konce – jakmile se vyřešila jedna věc, objevily se další.

Trochu symbolicky to vše začalo ihned po mých kulatých narozeninách. A i když moje vrstevnice postupně v průběhu roku říkaly, že se pro ně nic nezměnilo, že věk je jen číslo a že se stále cítí skvěle, u mě to tak nebylo. Jako by přišel nějaký zásadní předěl. Objevovaly se pochybnosti, zda se ještě někdy budu cítit dobře, zda se okolnosti uklidní a zda mne nečeká už jen stáří a potíže.

Nebylo to jednoduché, i s ohledem na ten sociální tlak. Pomáhalo si připustit, že se necítím dobře, že situace je náročná, a vracet se k mému oblíbenému Jonu Kabat‑Zinnovi a jeho tvrzení, že život JE samá pohroma (viz stejnojmenná kniha o všímavosti), a také k Edith Eger a jejímu Máme na vybranou, tedy k myšlence, že si nemůžeme vždycky vybrat, co nás potká, ale můžeme si zvolit, jak se k tomu postavíme.

A pak mám svoje oblíbené tvrzení, že když se něčemu za 14 dní zasměju, tak je to v pořádku a nic se neděje. Pokud jsem se tedy dokázala zastavit, položila jsem si otázku, jestli se tomu za dva týdny zasměju… Často jsem si řekla, že nejspíš ano. To bylo alespoň trochu úlevné. A když odpověď nebyla jednoznačná, připustila jsem si, že se cítím mizerně. Právě teď, v tenhle moment. A hledala, co můžu udělat, aby mi bylo o kousek líp.

Nakonec mi nepomáhala ani myšlenka, že to jednou skončí. Několikrát se ukázalo, že ne, a moje frustrace byla ještě větší. Skončí projekt, semestr, závody, otravné zubní ošetření (mimochodem výborný trénink všímavosti), ale že skončí komplikované období, můžeme jen těžko předpokládat. Soustředila jsem se tak jen na jednotlivosti, které měly jasný konec.

Pomáhalo mi taky dělat věci čistě pro sebe, abych se cítila lépe. Doplnila jsem šatník o pár hezkých a kvalitních kousků, naopak posunula dál věci, které mne netěšily. Dopřála jsem si kurz koučování se zahraniční lektorkou, které je přes osmdesát. Chtěla jsem ho absolvovat, ale taky jsem chtěla vidět, jak taková dáma zvládne sama školit čtyři dny. Zvládla, s grácií… a šok byl, když se zmínila, že je v Evropě řadu týdnů a odvedla takových kurzů už několik. I to byla obrovská inspirace a motivace.

S postupujícím věkem obvykle přichází více komplikací a omezení, ať již vlastních, nebo mezi blízkými, a je třeba to tak brát. Nemá smysl se vztekat či smutnit, že už nemám tolik energie jako dřív – někdo třeba ano, já prostě ne. A možná právě tahle zkušenost mi pomohla to lépe přijmout a donutila mne učit se se svou energií lépe zacházet.

A taky si znovu a znovu uvědomovat důležitost maličkostí, dělání si radostí a malých rituálů. Stejně jako důležitost žití alespoň trochu v přítomném okamžiku, bez řešení minulosti (debaty typu „kdo za co může“ mne obtěžují a vynechávám je, soustředím se na prevenci pro příště či na vyřešení) nebo nadměrných strachů o budoucnost. Nejde to vždy, ale je třeba hledat momenty zastavení a klidu.

Zároveň mi tato zkušenost pomohla si nastavit sebepéči jako nejen deklarovanou, ale reálně žitou prioritu, podle které se často rozhoduji. Lépe si hlídám svůj čas, hodně zvažuju, na co řeknu ano, a snažím se podle toho i rozhodovat v situacích, kdy mám pocit, že by se ještě hodilo víc pracovat, dotáhnout něco dřív a podobně. Zeptám se sama sebe, co je teď důležitější – a jdu třeba ven se psem. Rozhodně to neznamená, že bych byla nezodpovědná, nedodržovala termíny, ale prostě více zvažuji priority.

Taky pomáhalo si aspoň občas uvědomit, co funguje a za co jsem vděčná. A byly a jsou věci, které byly a jsou dobré. Něco doma, přátelé, kteří byli ochotni mne podpořit a zasmát se se mnou někdy až neuvěřitelným historkám. Některá zásadní loňská rozhodnutí, o kterých jsem dlouho váhala, se ve světle událostí ukázala jako více než dobrá. To bylo užitečné si zvědomovat. Deník vděčnosti si píšu spíše sporadicky, ale občas se mi hodí. Teď byla ta situace. 

Rozložit síly

Když si článek po sobě čtu, na konci prázdnin, odpočinutá a s jasným plánem na podzim, že se nezahltím, běží mi hlavou, že jsem nepřišla na nic zázračného, samé mockrát napsané věci. Ano, je to tak. Jenže každý máme svůj unikátní mix toho, co nám pomáhá a co nás podporuje. A ten je třeba hledat, přehodnocovat s ohledem na aktuální vlastní stav a okolnosti. A taky řadu věcí dodržovat, nečekat, až se nám bude chtít. Nebude. V 6:45 ráno vám asi nikdy neřeknu, že se mi teď chce začít cvičit. Nechce. Ale začnu. To je jediná cesta.

A taky to asi vypadá, že jsem si všechno krásně vymyslela a naplánovala, mám to srovnané. Ano, s odstupem se to tak jeví a tohle zamyšlení tomu přispělo. Ale mne na začátku roku skutečně nenapadlo, že to potrvá tak dlouho. Myslela jsem si, že to je takový komplikovaný sprint, který prostě dám, dásně se zahojí a pojedeme dál.

Jenže ze sprintu se stala patnáctistovka, pětka, desítka, někdy přibyly překážky, jindy svítilo slunce… Nebralo to konce a bylo třeba se pořád přizpůsobovat, vyrovnávat se a hledat. To na tom všem bylo náročné. Nepodlehnout představě, že teď to sice není nic moc, ale svět bude zase báječný – nebyl ani předtím. Nečekat, až se všechno spraví, ale přijmout skutečnost.

Nežijeme v ideálních podmínkách, tak vypadají jen posty na sociálních sítích. Žijeme v reálném světě a běžíme maraton i víc. Na rozdíl od běhu nevidíme na konec. A je třeba s tím počítat a starat se o svou energii, fyzickou i duševní. Kdybych to měla shrnout, nejvíc mi pomohl a pomáhá rozumný režim včetně spánku a odpočinku a znovu uvědomění, že mám ve svých rukou, jak se k situaci postavím.