Jak pracovat se sebekritikou

Kája žije ve stresu a neustálých obavách, zda vypadá, mluví, chová se dle představ. Po většině setkání se jí v hlavě odehrává monolog: Co jsem to zase vykládala! To jsem neměla říkat. Jen jsem potvrdila, jak jsem hloupá. Neměla jsem se ptát na takové blbosti. Na to se přece nikdo neptá! Ostatní jsou oproti mně tak chytří. Nezapadám. Jsem divná. Oni to poznali.

Káju může hodnotit úplně každý – záleží jí i na náhodných kolemjdoucích. Prodavačkách, které si rýpnou, protože mají špatný den. Na vlakových spolucestujících. Na pohledu úřednic. Záleží jí na hodnocení lidí, kteří ji vůbec neznají. Vkládá jim do hlavy své pochybující myšlenky.

Kája se stejně jako mnoho jiných lidí snaží přijít na to, proč to tak má – proč jí tak moc záleží na názoru druhých, proč kolem sebe vidí samé odsouzení a na mysli má jen pochybnosti. Pídíme‑li se po počátku psychických obtíží, často nacházíme odpověď v dětství. Nemusí to být vždy, ale pravdou je, že rodina má na naše sebepojetí důležitý vliv.

Jako malá byla Kája neustále s někým porovnávána. Názor ostatních byl pro její rodiče důležitější než ten jejich, natožpak Kájin. Daleko více záleželo na tom, co si pomyslí sousedka, učitelka: zda Kája splnila očekávání, normy, zda přišla pochvala zvenčí. Neustále se snažili vyrovnat svým známým. Poměřovali výkony svých dětí a dětí, které potkali na hřišti nebo při rodinných slavnostech.

Možná máme takové vzpomínky i někde v sobě. Vybavíme si moment, kdy jsme převzali hlubokou nejistotu, že na našem pohledu, našem způsobu až tolik nezáleží – schválit to musí ostatní. To ostatní musí potvrdit, že se chovám, mluvím, oblékám, vypadám správně. Ostatní jsou měřítkem. Až podle toho, co si o nás myslí, se sami posuzujeme.

Koho nosíš v hlavě

Ale co kdyby to bylo naopak? Kdyby Káje nebo třeba vám někdo od dětství podsouval myšlenku: Jsi báječný! Víš co, vykašli se na to, jak na tebe koukají, hlavě, že ty jsi takhle spokojený. Vůbec tě neznají a nemají právo tě soudit. Vždyť je úplně jedno, co si druzí myslí. Zvlášť když ty víš, že to děláš, jak nejlépe můžeš. Věřím, že to myslíš hezky, a to je nejdůležitější. Druzí vůbec netuší, co všechno jsi pro to musela udělat. Dokud o tobě nic nevědí, nemají právo hodnotit tvůj život ani tvůj výkon.

No to by bylo krásné! Je úlevné tyto věty jen číst, natož kdyby nám je říkali naši nejbližší. Ale upřímně – kolik z vás je slýchalo, když jste byli malí? Kolik z vás mělo štěstí na tak uvědomělé dospělé, kteří dětskou mysl nemasírovali iluzorní a klamnou myšlenkou, že na názoru druhých záleží víc než na jejich vlastním?

Možná vás teď napadne: No, ale ono není přece dobře jenom chválit. To jsou pak všechny ty děti, co nemají žádné hranice a myslí si, že můžou úplně všechno. Chovají se, jako by jim patřil celý svět a na druhých vůbec nezáleželo. Možná máte pravdu. Všeho moc škodí. Opravdu všeho. I příliš chvály, příliš jistoty, příliš sebevědomí

Nicméně z mojí zkušenosti mám spíše toto přání: Kéž by bylo o kapku méně kritiky, o kapku méně podceňování a nedůvěry ve vlastní schopnosti a ve vlastní hodnocení. A naopak o kapku více pocitu, že nepotřebujeme souhlas ani schválení nikoho dalšího a jsme dobří lidé tak, jak jsme.

Kájina mysl neustále vyhodnocuje reakce okolí. Neustále přemýšlí o tom, jaký názor na ni má někdo druhý – protože to v jejím dětství mělo hodnotu. Protože to tak nastavili pro ni velmi důležití lidé. Jakmile si to Kája uvědomila, udělala obří krok. Jakmile si dopřála prožít pocit, že tato kritéria patří minulosti, mohla se začít dívat na skutečnost.

To jde takhle lehko? To si jenom mám říct: Naši mě takhle vychovali, je to špatně, už to takhle nechci, a ono to zmizí? Ne. Nezmizí. Ale možné přijde velké: Uf. Možná přijde úleva, že jste dospělí. Že teď máte možnost získávat nové podněty. Teď si můžete ověřovat, jaká je opravdu realita. Ta vaše, nezkreslená pohledem vašich rodičů nebo příbuzných.

• Opravdu mě druzí neustále odsuzují?
• Opravdu si o mně myslí, že jsem trapná nebo neschopná?
• Opravdu mi to nesluší?
• Kdo nastavil tato kritéria?
• Neslyším v hlavě jen svoje rodiče?

A jak zjišťovat realitu? Ano, určitě vás to napadá správně: Zeptat se. Někoho, komu věříme. Měl by to být člověk, který nám může dát případnou konstruktivní kritiku. Někdo, s kým se můžeme poradit, kdo nám vytkne chyby či nedostatky tak, aby nám pomohl vyrůst. Někdo, kdo nás upřímně pochválí, dokáže zdůraznit i naše pozitiva a zároveň taktně upozornit na případné nedostatky.

Někdy v sobě můžeme mít pocit, že pokud nejsme stoprocentně perfektní, neslyšíme pouze chválu, je to špatně – u druhých to můžeme mít ale nastavené jinak. U nich může být zcela v pořádku, pokud chybují nebo mají nějakou krásnou nedokonalost. Všímáme si toho, co umí, co se jim daří a co je na nich krásného.

Sami na sobě nemusíme vidět pozitivního nic. Vše, co se nám povedlo, vše, v čem vynikáme nebo co je na nás hezkého, zameteme pod koberec. To je přece samozřejmost. To má každý… Nemá. Opět jsme totiž u naší pokřivené reality. U reality, že jsme špatně nebo že na nás nezáleží. Všímáme si jen toho, co je špatně nebo co bychom měli zlepšit, změnit, zdokonalit.

Realita léčí

Takže: pokud máte ve svém okolí blízkého člověka, kterému věříte, zeptejte se ho. Zeptejte se, co si o vás myslí, za co si vás váží, v čem podle něj vynikáte. V čem jsou vaše přednosti – zvlášť pokud žádné sami nevidíte. Zeptejte se, jestli je něco, na čem byste měli pracovat. Co je oblast, ve které byste se mohli rozvíjet. Zeptejte se na cokoliv, co vás zajímá.

Přínosem těchto otázek je, že začneme rozpouštět mylné domněnky, a to hlavně ty negativní. Začneme rozpouštět názory kolemjdoucích a budeme se učit důvěřovat sami sobě nebo svým blízkým. Začneme si více vážit upřímného hodnocení někoho, kdo nás opravdu zná, nežli někoho, kdo ví o našem životě pramálo.

Přeučit se vzorec z dětství, který jsme si v sobě nesli mnoho let, není jen tak, ale jde to. Můžeme si postupně včleňovat do svého života myšlenku, že daleko důležitější je pro nás zpětná vazba, kterou nám někdo opravdu řekne a kterou se nám snaží pomoci vyrůst. Pokud někdo mlčí, nebo pokud se jen dohadujeme, co si asi o nás myslí, většinou si doplníme něco negativního, ať už se to týká vzhledu, výkonu nebo chování. Zkrátka do mysli druhých si promítneme vlastní pochybnosti.

Dalším dobrým pomocníkem mohou být odpovědi na otázky typu:

• Zná mě tento člověk?
• Čím získal právo mě hodnotit?
• Kvůli čemu mi záleží zrovna na jeho názoru?
• Proč je pro mě důležitý?

A třeba sami přijdeme na to, že ve skutečnosti nám může být jeho či její názor úplně jedno. Poněvadž o našem životě a o nás samotných neví vůbec nic, a nemůže tak soudit naše chování.

Nosit si v hlavě druhé lidi je normální a obvyklé. Jen pokud nám „druzí v hlavě“ podsouvají samé negativní věci, hrubé, nevybíravé soudy, je to škoda. Škoda, protože to není pravda. Protože aniž bychom skutečně znali jejich hodnocení, jejich zpětnou vazbu, dosadíme si svoji domněnku, zkreslenou minulostí.

Příležitost vyjádřit názor

Kája pomalu začíná pouštět z hlavy některé kolegy. Kolegy, kterým dala právo hodnotit její život, její rozhodnutí, mluvu i chování. Namísto domněnek zkouší říct: Klidně mi řekni, co si o tom myslíš. Je to podle tebe správně? Jak hodnotíš můj výkon? Dostává zpětnou vazbu a tuto zpětnou vazbu se učí brát v potaz. Žádnou jinou. Kolegové dostali šanci vyjádřit svůj názor. Když to neučinili, nebude ztrácet čas domněnkami. Ty jí braly mnoho energie a téměř všechen optimismus.

Někdy dostává plno pochval, někdy kritiku. Snaží se, aby jim přikládala stejnou váhu – aby ony pochvaly neshodila, aby byly alespoň stejně důležité. U kritiky se snaží, aby k něčemu byla. Aby následovaly otázky: Co mám podle tebe dělat, abych se zlepšila? Co bys mi ze své zkušenosti doporučil? V čem a jak můžu být lepší?

Pro Káju to vůbec nejsou lehké okamžiky – pro nikoho by nebyly. Na některé dotazy sbírá odvahu několik dnů. Snaží se vypadat nezlomně, ale mnoho slov ji zasáhne, někdy i neverbální výraz opovržení. Ale učí se. Učí se držet se nohama v realitě.

Možná si v sobě pár takových lidí též nosíte. Známé, kolegy, příbuzné. Lidi, kteří se na vás mračí. Kteří vám dávají najevo opovržení. Ze setkání s nimi odcházíte s hlavou plnou myšlenek: To jsem to zase zvrtala. Teď vypadám jako trubka. To byl zase trapas. Takhle blbě to můžu říct jenom já… Možná je na čase tyto lidi začít pouštět. Zkusit k nim promluvit a zeptat se: Bylo to za tebe v pořádku? Nepůsobím blbě? Klidně mi řekni, co si o tom myslíš. Tvůj názor mě opravdu zajímá.

Tento člověk tak dostane příležitost vyjádřit, co si o vás myslí. Možná budete mile překvapeni – možná si o vás myslí něco moc hezkého, třeba mu přijde vaše nervozita milá. Samozřejmě je možné, že vás opravdu zkritizuje. A pokud ano, zvažte, nakolik se vám snažil touto kritikou pomoci a nakolik vás chce pouze shodit. Nakolik se snažil, aby k něčemu byla, a nakolik to bylo jen vylití jeho vlastní zášti či negativity. A možná si o vás tento člověk nemyslí vůbec nic a přemýšlí si jen o sobě; jako většina z nás.

Tudíž, pokud máte chuť začít zjišťovat, co si opravdu o vás druzí myslí, zkuste jen pomyslet na tento scénář: Buď mi to řekneš, nebo tě pouštím z hlavy! Možná po čase zjistíme, že největším kritikem jsme pro sebe byli my sami a že je nejvyšší čas se kapku více pochválit.