Jak odpočívá muž

Český horolezec Miroslav Šmíd v jedné ze svých knih napsal, že na světě je spousta různých životů a žít jen jeden je hrozně málo. Vnímám to podobně, protože i život psychologa mi přijde málo ve smyslu (ne)naplňování potřeb, zájmů a tužeb. Zatím tedy odpočívám především tak, že přecházím střídavě z jednoho života do druhého a zapomínám u toho na ty předchozí.

U klávesnice žiju život novináře a spisovatele. To je můj samotářský intimní svět bezbřehých fantazií a podléhání libozvučnosti větné skladby, pokud se mi ji tedy podaří najít. Ve fighterském tričku a trenýrkách si pro změnu připadám jako bojovník, i když v kontaktu s těmi zkušenějšími přistávají boxerské rukavice především v mém obličeji. Abych trénink zvládl, je dobré si jít třeba zaběhat, zacvičit si doma.

Když se necháte unášet svými světy, začnou se rozšiřovat a nabízet vám další možnosti. O prokázaném vlivu tělesné aktivity na redukci úzkosti a jeho další blahodárnosti se rozepisovat nebudu, protože právě teď jsem v psychologickém světě jen lehce nakročený.

Před lety jsem ještě hrával florbal a kamarádi se divili, že jako psycholog po nepovedené akci vztekle mlátím hokejkou o zem a sprostě nadávám. Uvědomil jsem si, že odpočívám právě i tím, že na hřišti nejsem za psychologa. Vztahy a kontakty s lidmi mimo naše profesní obory (ať už jsou jakékoli) považuji za obzvlášť prospěšné a regenerační.

S lanem v ruce na plachetnici se ocitám mnohem méně, než bych si přál, ale když se to stane, jsem ve světě mořeplavců a námořníků a hodiny se nechávám hypnotizovat vlnami. Nic jiného dělat nemůžu – při čtení je mi na lodi blbě a vtipy po pár hodinách přestávají být vtipné.

Parasympatikus odpovídající za uvolnění, odpočinek a regeneraci je v sedmém nebi. Není nic, jen kontakt s živlem a přírodou. Mimochodem, parasympatikus spokojeně přede i v objetí milované bytosti. V čase tráveném s rodinou. Na výletě, při společném sledování filmu nebo při společném obědě.

A potom jsou tu každodennosti. Mnohdy jsem v nich typickým produktem civilizace založené na neklidu a výkonu, se sympatikem zahlceným stimuly, a má trpělivost je velká jako zrnko rýže. Zkouším se odpojovat od online světa, protože neustálá dostupnost je obrovským nerespektujícím generátorem stresu.

Nevěnuji se samostatné meditační (nebo relaxační) praxi, ale dokážu se už zastavovat při běžných činnostech a všímat si, jestli je mé tělo v napětí nebo není, co se děje s mými pocity, a nahlížet na sebe z jisté metapozice. Když se mi podaří cítit vděk, uvědomuju si, že mám všechno, co potřebuju. A vnitřní tempo se začne samo zpomalovat…

Tak jako dokážeme být posedlí osobnostním růstem, dokážeme být posedlí i péčí o sebe, odpočinkem, biohackingem a tak dále. I tato témata uchopujeme výkonově a ve světě plném návodů si nedokážeme vybrat, co dělat dřív, protože „stačí jen 15–20 minut vašeho času denně a všechno se změní“. Dvacet minut toto, dvacet tamto.

Množství návodů na redukci stresu samo o sobě generuje stres. I někteří mindfulness praktikující padají do pasti takzvaného spirituálního bypassu a zcela v rozporu s meditační praxí nám výkonově okázale předvádějí, jak jim to jde a jak jsou v chillu (jak říkají moje děti).

A tak se na závěr vrátím oběma nohama do psychologického života a řeknu moudro, kterému věřím. Přestaňte dřít na odpočinku. To množství rad a návodů je fajn pro inspiraci, ale je to cesta těch, kteří je vytvořili a kterým fungují. Vaše může být úplně jiná. Kompas je někde tam uvnitř.

Napojte se na něj, zjistěte, jak se cítíte a co potřebujete. A pak to zkuste rozvíjet. Jasně, snadno se to řekne. Ale máme na to spoustu různých životů, ne?