Jak nemít soucit

Dvouletý Péťa je malý horolezec. „Nemá vůbec pud sebezáchovy,“ vysvětluje jeho matka a úzkostně sleduje syna na prolézačce „Dávej pozor,“ napomíná ho. „Nelez už výš, ať nespadneš!“ Syn trochu zaváhá. „Drž se pevně!“ radí matka dál. Nakonec však syn opravdu padá. Navzdory matčině snaze… Nebo právě kvůli ní? Toť otázka.

Teď však leží Péťa na zemi, máma k němu přibíhá a konejší ho v náručí: „Ty můj malý chlapečku. Copak jsem ti to neříkala?… Nelez příště tak vysoko…“  Péťa se dává do pláče. Čím víc máma chlácholí, tím víc Péťa pláče.

Devítiletý Ondra na fotbalovém zápase zakopl a spadl. Sedá a chytá si nohu. Přibíhá k němu trenér. Avšak ještě rychlejší než on je Ondrova matka. Přeskočila mantinel a se slovy lítosti a útěchy Ondru objímá.

Ondrovi se naštěstí nic vážného nestalo. Největším traumatem pro něj není bolest ani přerušený zápas. Ani to, že jeho tým prohrál. Je to ostuda, kterou mu způsobila jeho máma svou péčí. „Nejsem žádnej malej kluk!“ čertí se. Oprávněně.

A jak je to u Péti? Utěšovat dvouleté dítě je snad na místě, nebo ne? Není to tak jednoduché. Čím víc máma Péťu chlácholila, tím usedavěji plakal. A o to méně si nyní věří. Navíc možná brzy zjistí, že spadnout je zaručený způsob, jak si zajistit máminu péči… Ani jemu litování nepomohlo.

Nebul, máš, cos chtěl

„Říkala jsem ti, ať tam nelezeš! Tak teď nebul, máš, cos chtěl.“ Toť opačný extrém. Reakce hostilní, odmítavá. Rodič sám sobě namlouvá, že chce, aby si dítě vzalo ponaučení. Případně, aby z něj nebyl ufňukanec. Jde však jen o racionalizaci, obranný mechanismus, jenž rodiči pomáhá, aby sám sebe viděl v dobrém světle. V jádru mu jde o sebepotvrzení (JÁ jsem ti to říkala) a ventilaci nezvládnutého vzteku na dítě, že neposlechlo.

Takže jak? Co má tedy rodič podle mě dělat, když ho na jedné straně odrazuji od litování, a na druhé se mi nepozdává reakce odmítavá? Možná se vám zdá, že pro adekvátní reakci jaksi nenechávám prostor…

Tento dojem je dán naší zaměřeností na akci. Nedělat nic je pro nás obtížné. Když nejsme aktivní, jako bychom ani nereagovali. Navíc je těžké si přiznat, že dítě náš soucit a občas ani pomoc nepotřebuje. A už vůbec nepotřebuje slyšet, co jsme mu říkali.

Nechci tvrdit, že děti nemáme nikdy utěšovat. Sama utěšuji ráda. Ráda obejmu, pohladím, pofoukám, kolébám v náručí. Ale jen tehdy, když za mnou dítě samo přijde, samo mě zavolá nebo jinak dá najevo takové přání. Neběhám aktivně sama, abych utěšovala tam, kde není zájem, kde je dítě schopné unést situaci samo.

Vnucený soucit dítěti nepomáhá. Vede k sebelítosti, zbavuje odvahy a brání samostatnosti. Utvrzuje děti v roli oběti, zintenzivňuje jejich utrpení.

Přednáška 24. října 2024