Jak nás mění psychoterapie

Když začínáme s terapií, vlastně si do svého života pouštíme někoho, koho vůbec neznáme – maximálně máme informace o jeho odbornosti a případně reference. Takže v rámci prvního sezení přicházíme za někým naprosto cizím a máme se mu svěřovat se svými vnitřními záležitostmi, které mnohdy nesdílíme ani se svým nejbližším přítelem, často si je nepřipustíme ani sami před sebou. To samozřejmě chce velkou dávku odvahy a motivace, začít se šťourat v záležitostech, které nám nejsou příjemné.

V počátku můžeme mít nerealistická očekávání. Naše obtíže se totiž s psychoterapií nerozplynou jak pára nad hrncem, nezmizí mávnutím kouzelného proutku. Do bodu, kdy jsme se rozhodli, že vyhledáme odbornou pomoc, jsme se také nedostali ze dne na den, naše problémy a starosti se v nás střádaly určitou dobu. Je tedy důležité přistupovat k psychoterapii jako k procesu, který vyžaduje svůj čas a energii, také si ten čas dopřát a neočekávat zázraky lusknutím prstů.

Jak roste počet sezení, která s psychoterapeutem absolvujeme, vzniká také náš vztah s ním. Je důležité, abychom si v tomto vztahu lidsky „sedli“, a pokud to z nějakého důvodu nenastane, není ostuda poohlédnout se po jiném odborníkovi. Vztahová rovina je v psychoterapeutickém procesu velmi významná – může totiž odrážet podstatné znaky toho, jak fungujeme ve vztazích „venku“, jak projevujeme své emoce, jak si dokážeme říct o to, co potřebujeme a co bychom chtěli, do jaké míry umíme zdravě vyjádřit svůj nesouhlas… Do tohoto vztahu vstupuje vše, co probíhá v rámci konzultací, ale také to, co se děje okolo: nastavení pravidel spolupráce, jejich dodržování oběma stranami nebo třeba forma komunikace, kterou domlouváme přesun naplánovaného termínu a podobně.

Terapie jako obraz vnitřního světa

Psychoterapeuti pro klienty mnohdy znázorňují rodičovské postavy, samozřejmě v přeneseném slova smyslu. Avšak můžeme si do nich projikovat i jiné postavy z našeho života, které pro nás byly nebo jsou významné. Například nám psychoterapeut může svými reakcemi připomínat naši sestru, která nás štve. Je dobré a v podstatě i žádoucí tyto pocity do terapie přinášet, jelikož mohou poukázat na existující problémy a odkrýt další důležitá témata, kterým by bylo třeba se věnovat.

Zrovna tak je neméně důležité být vnímaví k fenoménům, které se v rámci psychoterapie objevují a připomínají nám něco z našeho života, například v podobě reakce psychoterapeuta. Může to totiž odrážet naše nastavení a způsob chování, který užíváme v našem běžném životě a který třeba způsobuje naše problémy ve vztazích. Jsou to mnohdy projevy pro nás téměř neviditelné, stojí mimo zorné pole našeho vědomí, chováme se tak nevědomě, a to může přinášet neshody a nepochopení.

Představme si Evu, která má ve svém životě výraznou potřebu vše řídit, mít vše pod kontrolou a tuto tendenci má i vůči svému okolí – partnerovi, dětem, rodičům, přátelům. Ne každý je na takové řízení nastavený a zde mohou vznikat třecí plochy. Eva si tento mechanismus mohla vytvořit v době, kdy byl funkční a užitečný, nyní však nedokáže rozeznat hranice, kam až může vůči druhým zajít a do jaké míry jim může například plánovat volný čas, mluvit do toho, co by měli v určitých situacích dělat, jak se zachovat a podobně.

Do psychoterapie si tento styl fungování nevědomě přináší také. Psychoterapeut jí nastaví hranice (což se děje i v jejím životě, avšak většinou tou formou, že dojde k hádce plné nepochopení) a zde se začíná pomalu odkrývat téma, které bude pro Evu nejspíše velmi důležité – potřeba kontroly a řízení. V bezpečném prostředí psychoterapie může přijít k náhledu, může pochopit, proč se její pozornost a péče nemusí u druhých setkat s přijetím, a také odkrýt, z jakého důvodu tyto tendence má.

(Ne)vítané změny

Psychoterapeut také může zasahovat do našich vztahů. Pro některé partnery nebo rodinné příslušníky může být fakt, že docházíme na terapii, značně ohrožující. Mohou to být ti, kteří mají rádi nad vším kontrolu, chtějí mít přehled a být v obraze. Najednou se objeví někdo, komu se jejich blízká osoba svěřuje, oni netuší, s čím konkrétně, vzniká v nich nejistota a ta se pak může promítat do vztahu v podobě žárlení na psychoterapeuta nebo jízlivých poznámek na jeho adresu.

Další nevole, kterou mohou psychoterapeuti vzbuzovat u blízkých osob svých klientů, přichází ve chvíli, kdy se daný klient začne v reálu chovat jinak. V některých případech jsou samozřejmě tyto změny vítány. Pokud alkoholik přestane pít, nálada depresivního člověka se začne zlepšovat, jsou tyto kroky přijímány s radostí.

Jinak tomu však je, když si někteří klienti po docházení do terapie začnou více nastavovat své hranice, více se prosazovat, nenechají si mluvit do svých záležitostí. Celkově se osamostatní a dokážou se ohradit, což může souviset například s prací na jejich sebevědomí, která začíná přinášet ovoce. Tyto projevy, na které okolí klienta nebylo dosud zvyklé, většinou nejsou přijímány pozitivně. Boří se totiž zaběhnuté vzorce chování a komunikace, které zaručovaly bezpečné prostředí, jedné straně vyhovovaly, avšak druhá byla nespokojená.

Toto si můžeme konkrétně představit na situaci Moniky a Lukáše, partnerské dvojice, která spolu právě oslavila sedmileté výročí vztahu. Lukáš Monice stále ve všem ustupuje, neprosazuje si svou, pokud už u nich dojde k otevřenému střetu názorů, Lukáš vždy ustoupí. Vše se řídí dle Moniky, o všem rozhoduje, Lukáš jí do ničeho příliš nemluví, a pokud ano, Monika ho vždy přesvědčí o svém názoru, který on nakonec přijme.

V Lukášovi roste pocit, že je k ničemu, jeho sebevědomí je na bodu mrazu, necítí se dost silný na to, aby se dokázal prosadit. Začne docházet do psychoterapie, kde pracuje na svém sebevědomí, což se samozřejmě dotýká řady oblastí jeho života, to je ale v tuto chvíli vedlejší. Postupem času si začíná více věřit a ve vztahu s Monikou více prosazuje své názory a přání, což na Moničině straně vzbuzuje nelibost, jelikož na takové chování z jeho strany nebyla zvyklá. Je to nový aspekt jejich vztahu. V mysli Moniky se tak mohou objevovat fantazie, že terapeut Lukáše navádí, je jím zmanipulovaný a podobně.

Úspěšná psychoterapie by nás měla dovést k tomu, abychom byli sami schopni zvládat náš život, být za něho zodpovědní, být zodpovědní za svá rozhodnutí a cítit se sami se sebou dobře. Také bychom díky ní měli lépe fungovat ve vztazích. Celkově by měla být podporou pro naše duševní zdraví a dovést nás k tomu, abychom se psychicky cítili dobře a mohli vést kvalitní život. Jak říkal Sigmund Freud: duševně zdravý člověk má schopnost milovat, pracovat a hrát si.