Jak jsem šel a k čemu jsem došel

Teprve před deseti dny jsem se rozhodl, že půjdu na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Ten nápad jsem měl už dlouho na seznamu mezi mnoha: „Někdy, rád bych, až bude čas.“

Konečné rozhodnutí padlo náhle. Někdy se prostě stane, že je nutné se na chvíli vzdálit ze svého současného života, získat odstup a dobít si baterky.

Pouť do Santiaga se zdála být nejsnazším způsobem, jak to udělat. Překvapen sám sebou a odvahou svého rozhodnutí jsem oznamoval svému okolí, že se následující měsíc nehodlám kromě sebe o nikoho a o nic starat. A byl jsem překvapován znovu, když jsem zjišťoval, že to půjde, že nejsem nenahraditelný a kolik takové rozhodnutí vlastně vyvolá sympatií a podpory.

První lekce: neplánuj

Za sebou mám prvních dvacet kilometrů chůze, na noze první puchýř. Před sebou dalších 500 kilometrů a dny, které mám jen pro sebe. Společnost mi dělají Sef z Pakistánu (toho času nezaměstnaný šéfkuchař, který posledních třicet let pendluje mezi domovinou a západní Evropou) a Malvin Zamis, Kanaďan s českými předky, který se rozhodl, že své sedmdesáté narozeniny oslaví v Santiagu de Compostela.

Bavíme se, jak jinak, o pouti, které tady všichni španělsky říkají Camino. Tyhle otázky uslyším ještě stokrát, ale dnes jsou pro mě nové:

• „Odkud jdeš?“
• „Kolik kilometrů půjdeš zítra?“
• „Kolik váží tvůj batoh?“
• „Kolik máš puchýřů?“

Malvin vytahuje svůj smart phone, který kontrastuje se starými zdmi hospody, a ukazuje nám v něm svůj itinerář cesty. Malvin je přesný muž, proto měl vše přesně naplánováno. Bohužel, puchýř na patě, který si způsobil hned první den při přechodu Pyrenejí, ho vyřadil na deset dnů ze hry, takže místo pochodu popojel autobusem do Burgosu, což je moje výchozí město, kde se v hotelu deset dnů dával dohromady. První den tak dostávám důležitou lekci. Na téhle cestě se toho moc plánovat nedá.

Historie svatojakubské pouti

Svatojakubská pouť vede z mnoha míst v Evropě na španělské západní pobřeží do Santiaga de Compostela. Klasická svatojakubská cesta, kterou volí většina poutníků, začíná ve Francii v městečku St. Jean Pied de Port pod Pyrenejemi a měří přes 750 kilometrů. Aby vaše cesta byla uznána jako pouť a dostali jste potvrzení o pouti, takzvanou Compostelu, stačí ujít více než 100 km nebo ujet 200 kilometrů na kole.

Každý poutník dostane ve svém výchozím místě takzvaný credencial, do něhož si nechá každý večer dát razítko. Credencial je jeho „poutním pasem“, dokládá jeho putování a ve Španělsku poskytuje poutníkům privilegium ubytovat se v poutních ubytovnách zvaných albergues.

Tradice poutí k hrobu u svatého Jakuba začala v první polovině 10. století, několik desítek let poté, co byla v roce 829 objevena hrobka s jeho údajnými ostatky. Zlatý věk poutníků k svatému Jakubovi nastal ve dvanáctém a třináctém století. Na místě hrobky postupně rostla katedrála, město se rozšířilo a na svatojakubské cestě vznikla síť klášterů a ubytoven.

S postupující renesancí a reformací pak tradice pouti upadala. O její znovuzrození se ve dvacátém století zasloužil Don Elías Valiña Sampedro z farnosti u průsmyku O Cebreiro, kde poutníci tradičně přecházeli hory na cestě do Galicie. Studiu a obnovení svatojakubské cesty zasvětil celý svůj aktivní život. Je autorem prvního moderního průvodce a vyznačil cestu typickými žlutými šipkami, které ukazují poutníkům cestu dodnes.

O popularizaci cesty se také zasloužil Paulo Coelho díky své knize Poutník. A tak počet poutníku stále stoupá. Zatímco v roce 1985 vystavila poutnická kancelář katedrály v Santiagu pouhých 690 potvrzení o pouti, v rekordním svatém roce 2010 dorazilo do Santiaga 272 703 poutníků.

Proč putujeme

Středověký poutník se na pouť vydával především z náboženských důvodů. Pouť pro něj byla výrazem živé víry, zbožnosti a pokání, prostředkem k očištění.

Dnes se na cestu vydáváme z nejrůznějších pohnutek. Otázka „proč ses vydal na pouť?“ nepatří v poutnické etiketě k těm „politicky korektním“ přesto byla občas pokládána.

Velice pěkně shrnul důvody své poutě Ole, smutný filozof z Norska, kterého jsem potkal na konci své cesty: „Každý z nás poutníků si neseme v batohu svůj shit package.“ Přeložme volně: balíček problémů.

Pokud bych měl shrnout svá pozorování, společným jmenovatelem pouti byla nová naděje. Naděje, že něco překonám, něco si ujasním. Nebo naděje, že si dokážu, že jsem ještě natolik zdravý/mladý/plný energie, abych tu trasu ušel.

Hrdina jde pro svůj poklad

Pravdou je, že ne všichni dojdou. Pokud však mluvíte s lidmi, kteří pouť absolvovali, snad všichni o ní hovoří jako o jedné z nejvýznamnějších zkušeností v jejich životě.

V původním významu je pouť cesta za účelem návštěvy určitého poutního místa, které má náboženský význam.

V symbolickém smyslu je pouť zároveň iniciačním aktem a úkonem odevzdání. Všechny hrdinské mýty jsou spojeny s cestou a putováním.

Pouť je spojena s archetypem hrdiny. Podle amerického psychologa Josepha Campbella hrdina opouští svůj každodenní život, aby podstoupil cestu do zvláštního světa, kde je vystaven nebezpečným nástrahám, zkouškám a bitvám. Musí překonat strach, aby dostal dar nesmírného významu.

Přednáška 24. října 2024