Jak jsem se přestal hádat o covidu

Například u nás měla přespat kamarádka mé ženy, protože chtěla jít na Landovu demonstraci. To mi vadilo, ale vyřešilo se to samo – dostala covid a nemohla přijet. Ale nesetkávám se s tím jen doma.

Pohybuji se v oblasti osobního a duchovního rozvoje a mnoho mých známých jsou lidé s alternativními názory. Pobuřovalo mne, jak jsou mnozí najednou schopní popírat, že tady ta nemoc je a že nemocnice jsou přetížené, odmítají nosit roušky a bojí se, že vakcína obsahuje čipy a bůhví co ještě.

Vášnivě hájili své názory a já si uvědomoval, jak ve mně kromě úžasu, jak mohou být tak zabednění, narůstá zklamání a vztek nad jejich sobectvím. A oni mne mohli vidět jako člověka, který se přidal ke stádu, jež je chce svou tupostí připravit o svobodu. Ale pak se stalo něco, co mi pomohlo.

Inspirovala mě k tomu jedna věta léčitele Milana Calábka v rozhovoru s Jaroslavem Duškem (předpokládám, že už ta dvě jména s vámi něco dělají – vyvolávají buď zájem, nebo averzi). Řekl, že se pohybujeme klasicky na půdě teze a antiteze. Že už staří Řekové říkali, že je třeba se nad protiklady povznést a vytvořit syntézu. To mi kupodivu pomohlo vystoupit z úzkého „tunelového“ vidění.

Strach a nejistota

Když se téma covid objevilo, nikoho z nás by nenapadlo, že bude spouštěčem tak silných emocí. Za agresivitou na obou stranách se schovává strach: u očkovaných z nemoci a z nekonečného prodlužování opatření, u neočkovaných z vakcíny a ztráty svobody. V obou případech jde o psychický stav těžké nejistoty.

A tak se snažíme najít jistotu – jedni ji vidí v tom, že situaci vyřeší, když budou všichni očkovaní, druzí v tom, že se přestaneme strašit a omezovat. Pak že to samo „nějak pomine“. Ale vývoj a další vlny mutovaného viru a plnící se nemocnice ukazují, že jistota je iluze. Názorně nám předvádějí, že život je zajímavý, ale není jistý.

Pokud dokážeme přijmout strach a nejistotu, vyprchá náboj agresivity, který se za postoji obou stran skrývá. Všichni se bojíme a omezení jsou pro nás nepříjemná, ale nemusíme se kvůli tomu hádat. Zakousnutí do tohoto tématu jednou vyprchá a my se můžeme už teď navzájem respektovat – se svými strachy a touhami, s různými pohledy na svět.

Pohled třetím okem

Něco podobného jako Calábek říká i Richard Rohr – je užitečné se na svůj život i na současnou situaci dívat „třetím okem“. Co pak uvidíme? Kromě nejistoty a strachu i přehlídku eg mnohých řečníků, kteří si stoupají na tribuny. Buďme spravedliví: vidíme je na obou stranách, což nám samozřejmě neusnadňuje rozhodování. Některá ega jsou poměrně průhledná (opět na obou stranách), ale problém je i s těmi, kteří mají dost odborných znalostí.

Když chystám oheň v našich krbových kamnech, používám na podpal staré noviny. Nevěřili byste, jak je zajímavé si přečíst, co před půl rokem o covidu psali právě odborníci. Většina se shodovala v tom, že tady žádná další vlna nebude, strašil jenom Jaroslav Flegr. A bohužel měl pravdu. Často ji měl, ale to ještě neznamená, že ji bude mít i příště.

Stejně se každý budeme muset rozhodnout po svém. Ocitli jsme se v zajímavé životní situaci. Vlastně v ní žijeme pořád, jen si ji tak jasně neuvědomujeme: náš život je naší osobní odpovědností.

Mír v duši

Mám z covidu respekt, zažil jsem jej na vlastní kůži a znám pár lidí, co měli těžký průběh. A vím i o lidech, kteří na něj umřeli. Díky svému respektu z něj i s ohledem na druhé jsem se nechal očkovat, ale představa třetí, čtvrté a osmé dávky očkování mě vůbec netěší.

Rozumím i odpůrcům očkování – farmaceutické firmy i na mě vždycky působily rozporuplně. Je to velký byznys, jehož hnacím motorem jistě není křišťálově čistá touha prospívat zdraví lidstva. Na druhou stranu jim ale jejich pozice a zkušenost umožnila rychle vyvinout vakcínu na covid, který ohrozil naše životy.

Žijeme ve světě duality, kde dobré věci časem přestávají fungovat a naopak zlé mohou přinést i něco dobrého. I nejvíc neoblíbený politik může jednou mluvit pravdu a nejvíc kompetentní odborník se může mýlit. Současná epidemie nám ukazuje limity našich možností.

Zjistil jsem, že v této situaci je pro mě nejdůležitější mír v duši. Už se nerozčiluji nad hloupostí některých tvrzení ani nad demagogií zpráv, které se občas objevují v různých médiích (opět mám na mysli demagogii z obou stran). Přijímám covid i naše reakce na něj jako součást našich životů.

Jedna má dobrá známá, která statečně zápasí se smrtelně vážnou chorobou, mi s úsměvem na tváři a nádhernou vnitřní energií řekla: „Láďo, já jsem tak ráda, že jsem zažila tu dobu komunismu, ty roky svobody po revoluci, budování kapitalismu i tuhle dobu.“ Moc jí za ta slova děkuji. Přijdou mi jako dobrá inspirace, která pomáhá nastolit mír v duši a radost ze života – dokud tady jsme.

Někomu se to hodně nelíbí a někdo zase hledá rychlá a jednoduchá řešení. Ale ono to nemá řešení. Existuje jen umění vést dobrý život.