Jak jsem přestal kouřit

Nevím přesně, jaká je myšlenka knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, ale já jsem na porodním sále vyškovské nemocnice musel rozhodně vypadat, jako bych přiletěl z Marsu. Nervózně jsem vykonával úchopy a doteky, které jsem pochytil z jedné návštěvy předporodního kurzu, a přitom jsem se ze všech sil snažil vypadat nenuceně a vyrovnaně. Moje Venušanka chvíli chodila, chvíli stála, chvíli ležela, pak rodila. Já jsem pořád jenom stál.

Krátce před desátou večer přišlo na svět naše dítě, mně se vyhrnuly slzy do očí a ocitl jsem se najednou někde úplně jinde. Ani na Marsu, ani na Zemi. Na úplně jiné planetě, byli jsme tam jenom my tři a v dálce mizela vesmírná loď s porodní asistentkou, která nás sem doprovodila. Hrála tam hudba, kterou jsem nikdy předtím neslyšel, a ve vzduchu bylo také cítit něco mimozemského. Jinak jsem ale neviděl nic než naši dceru Dorotku a svou ženu, která celou dlouhou cestu neuvěřitelným způsobem odpilotovala. Možná to vlastně ani žádná planeta nebyla, myslím, že jsme byli mimo jakýkoliv prostor.

V ten večer se ve vyškovské porodnici stalo něco, co převrátilo můj život. Kromě narození dítěte se narodilo ještě něco nového ve mně.

Trochu víc jsem se rozkoukal až na nemocničním pokoji. Bylo půl jedné v noci a poprvé jsem pocítil obrovskou únavu. Pohled mi dopadl na noční stolek, kde ležel balíček cigaret, a uvědomil jsem si, že jsem celý večer vůbec nekouřil. Začali jsme ukládat Dorotku do postýlky se zabudovaným přístrojem na kontrolu dechu, který nás neustále upomínal na to, jak prchavý může být lidský život. Myšlenka, že bych si šel v tuhle chvíli zapálit, pro mě byla naprosto absurdní.

Když jsem usínal, prolétlo mi hlavou, že už kouřit asi nebudu. A myslím, že jsem to řekl i nahlas. Znělo mi to jinak, než když jsem to říkal při různých příležitostech v uplynulých patnácti letech. Bylo to najednou něco úplně samozřejmého.

Večerní kuřák

Během posledních let jsem dokázal svoje kouření výrazně omezit. Většinou mi stačila jedna cigareta před spaním, té jsem se však nemohl zbavit. Kromě toho mi to někdy „ujelo“ a za večer jsem vykouřil půl krabičky. Už jsem ale vůbec nekouřil přes den ani ráno, na což jsem byl náležitě hrdý. Dokonce jsem zkoušel některé dny zvládnout bez jediné cigarety, to se ale moc nedařilo. Nepovažoval jsem se však už za klasického kuřáka. Byl jsem závislý na jedné cigaretě před spaním.

Mojí identitě večerního kuřáka však předcházela dlouhá cesta. Před pěti lety jsem učinil svůj první vážnější pokus o skončení s cigaretami a spojil jsem jej s odletem do Spojených států. Na letišti jsem si zapálil poslední cigaretu a společně s ní pak zahodil i celý balíček startek.

Když jsem přiletěl do Houstonu a seznámil se se svými novými spolupracovníky, brzy jsem zjistil, že jde do jednoho o zavilé odpůrce kouření, jejichž nenávist a pasivní agrese vůči kuřákům se blížila českým protiromským náladám. V duchu jsem si říkal, že s takovou atmosférou na pracovišti bude hračka zvládnout první dny a týdny nekouření.

Zapálení cigarety pro mě znamenalo odstup, byť pětiminutový, od naléhavé a všudypřítomné reality konformního světa kolem.

Po měsíci jsem ale odcestoval na 14 dní do Mexika a tam jsem si hned první večer po několika panácích tequilly běžel okamžitě pro cigarety. Předchozí měsíc jako by neexistoval. Protože jsem se ale vracel do Houstonu zpátky, řešil jsem tím pádem velké dilema. Co tomu řeknou mí američtí kolegové, kteří odstranili všechny popelníky z širokého okolí a štítí se podat ruku klientovi, kterého viděli odhazovat špačka, až mě uvidí s cigaretou?

Nebylo pro mě představitelné, abych se přiznal ke svému kouření a pokazil si tak svou získanou reputaci normálního člověka. První cigaretu jsem si tedy zapálil vždycky až večer, po příjezdu do svého amerického bytu. Přestal jsem kouřit i po ránu: vstával jsem před šestou a čekala mě hodinová cesta do práce na kole, na kterou jsem potřeboval co nejvýkonnější plíce.

Na tento nový přístup ke kouření jsem si po pár měsících zvykl a praktikoval jej i po příjezdu do Brna. V Houstonu jsem se naučil pít kávu a nekouřit při tom, odvykl jsem si vytahovat automaticky cigaretu při odcházení z jakékoliv budovy nebo po každém jídle. Šlo to. Večery jsem si ale bez cigarety pořád představit nedovedl.

Přednáška 24. října 2024