Jak jsem byl zneklidněn

„Čekali jste třeba něco jiného. Čekali jste věci. Nečekali jste věci. Čekali jste atmosféru. Čekali jste jiný svět. Nečekali jste jiný svět. Něco jste ale jistě čekali. Rozhodně jste čekali to, co tu uslyšíte. Ale i v tom případě jste čekali něco jiného.“

O hře Spílání publiku od Petera Handkeho jsem poprvé uslyšel na ČT 24 v pořadu Fokus, který představoval její provedení v pražském divadle Komedie. Záběry z představení mě zaujaly, herci neustále sugestivně vnucovali publiku myšlenky a vzápětí je zavrhovali.

Celé divadlo, koncept role diváků, role herců a pódia byly zpochybněné. Divadelní kritik v pořadu nad šálkem kávy říkal, že do tohoto divadla se chodí za „zneklidněním”.

Zneklidnění

„Jste nezaujati, vaše myšlenky jsou svobodné. Jak mluvíme, vtíráme se do vašich myšlenek. Máte postranní myšlenky. Jak mluvíme, vtíráme se do vašich postranních myšlenek.“

Handkeho hru jsem si pak přečetl a nemohu na ni od té doby přestat myslet. Snaží se bourat hranice mezi divákem a herci, ale pokud si divák náhle řekne: „Aha, tak tahle hra se snaží bourat hranice mezi divákem a hercem”, hra ho předběhne a okamžitě to popře.

V hlavě to vytváří mírný tlak. Vždyť přece máme zaběhané cesty, jak myslet, jak docházet k tvrzením a faktům. Máme zažité způsoby, jak přicházet k úsudkům.

Člověk si musí položit otázku, proč by měl po celém dni v práci ještě jít do divadla na hru, která ho úmyslně znepokojuje. Jaký může mít takové znepokojení smysl? Proč se takové zkušenosti vůbec vystavovat?

Můj scénář

„Nepředstavujeme vaši situaci. V nás se nemůžete poznat. Nehrajeme žádnou situaci. Nemusíte se cítit dotčeni.“

Cílem hry, říkám si, je znejistit koncept divadla jako takového. Metaforicky ale může jít o cokoli: rodinu, práci, lásku, sex, smrt…


Když vcházím do divadla, přijímám určitou roli. Ta role má svůj scénář. Divák sedí a poslouchá, zatímco herec hraje, představuje nám fiktivní situaci, příběh. To jsou základní předpoklady klasického divadla.

Stejně tak do většiny životních situací vcházíme s podobnými předpoklady. Když přicházím na návštěvu k rodičům, měním se v dítě. Když se s partnerkou chytneme, často obhajujeme vlastní představu o tom, jak by náš vztah a domácnost měly vypadat.

Přednáška 24. října 2024