Jak hledali mámu

Film Dálava je o cestě táty a syna z Brna za mámou a sestrou, žijícími kdesi daleko v Rusku. Ti dva jako by se k sobě den za dnem přibližovali, zatímco cíle cesty ne a ne dosáhnout. S odstupem mi skutečný příběh táty Víta a syna Gríši připomněl typický průběh psychoterapie: to, co nás do terapie přivedlo, se nakonec jeví jako méně podstatné než to nové, čím si procházíme…

To se možná týká obecně i samotného vyprávění příběhů. Když je jednoduše popíšeme, vyjádříme jen zápletku. Existují ale další vrstvy, které bychom s vyprávěním měli zažít a pocítit. Popis často nabízí jen vnější téma, ale člověka se pořádně dotkne to, co je uvnitř, hlouběji.

Tenhle dotek a vtažení je asi podstata filmového umění...

...a zároveň je tenhle postupný sestup do hlubin to, co mě stále drží u dokumentárního žánru. Divák společně s postavami i autory filmu zažívá tu neopakovatelnost dění. Nikdo přesně neví, co přijde, na co se přijde, co kdo najde nebo nenajde. Když se tomu divák otevře, zažije dobrodružství.

Příběh mi připomněl taky zapeklitou snahu o shledání s člověkem, který se nám z nějakého důvodu odcizil a my ho stále cítíme jako naši součást.

Ano, napadá mě mnoho partnerských i přátelských svazků, které už netrvají, ale ti lidé jsou k sobě pořád něčím nevyřešeným připoutáni. I když spolu nejsou, to pouto určuje podobu jejich vztahu. Když pak spolu musí nějak vycházet, například bývalí manželé kvůli dětem, je to šíleně náročné. A může to být založeno na smyšlenkách nebo rozporech, které už třeba ani neplatí. Projekce, vždyť to je také filmová terminologie, že…