Jak funguje skupina

Ono to musí vypadat, že mě bůhvíjak baví psát články, ale opak je pravdou. A čím jsem starší a čím plnější je má nůše životní a pracovní zkušenosti… (Všimněte si, že píši plnější, ne těžší. Tu nůši je naopak stále lehčí nést, možná do velké míry díky vědomí, že konec trasy je stále blíž. I když je zase pravda, že ten bágl dost překáží při sedu v terapeutickém křesle. Budu asi muset definitivně přejít na procházkovou terapii s vysunutým pracovištěm v blízkých parcích.) Ale pardon, zpátky k původní myšlence.

Tedy: S přibývající praxí a životní zkušeností přikládám stále méně důležitosti slovům. Izolovaným slovům, slovům jako logické abstrakci skutečnosti. Já vím, i na počátku bylo slovo… A nakonec právě ta schopnost myslet ve slovech dělá člověka člověkem. (Nebo ho redukuje na srozumitelný systém za cenu ztráty celistvosti?) Ale nehledejme dnes přesahy a nefilozofujme! Jen reflektuji: Stále méně se mi chce psát a stále víc se mi chce potkávat, setkávat, sdílet, vyměňovat si, dávat a přijímat, cítit. A samozřejmě i mluvit, ale v kontextu k tomu všemu ostatnímu, fyzickému, duševnímu a duchovnímu.

Takže pokud teď sedím u počítače a píši článek o terapeutických skupinách, je to zejména tím, že potřebuji vytvořit text, který budu moct nabídnout, až mi zase někdo položí otázku: „A co to vlastně je, ta skupina? A jak taková terapeutická skupina funguje?“ Což se děje dost často. Protože skupiny velmi ráda doporučuji. Spíše jim říkám sebezkušenostní či sebepoznávací než terapeutické, poněvadž dnes už mnohem častěji než nemocné lidi potkávám lidi zdravé. Takové, co netrpí duševní nemocí, „jen“ se neznají, neznají druhé, nerozumí jim a mají nedostatek autentické vztahové zkušenosti. Ale i tato pojmenování jsou jen z nouze cnost – žádný lepší název jsem zatím nevymyslela. A nakonec, mohu si za to sama. Jak mám nalézt slovo, když jsem jeho důležitost před chvílí v předchozím odstavci popřela?!

Potkávací skupina… Vztahová skupina… Vztahovací skupina… Modelová socioskupina… Mikrokosmická lidská skupina… Skupinový model osobnosti… No, nechme to být. Jednoduše SKUPINA. Ale pokud chcete, u těch možných názvů se na chvíli přistavte a zamyslete se nad jejich obsahem, nad tím, co částkového by mohly vypovídat o funkcích, organizaci a mechanismech účinnosti takových skupin.

Ale proč jsem začala úvodem, jakým jsem začala. Přísahám, že ne proto, abych na vás vychrlila svou denní dávku skepse, ani ne proto, abych naštvala své kamarády kreativce a psavce, živící se slovy. Ta sebedemaskační úvaha přímo uvádí to, co vám zde chci prezentovat: Své přesvědčení, že právě SKUPINY jsou skvělým místem, kde sice do velké míry jde o sdělování si slov a vět, ale kde se zároveň potkává mnoho dalších rovin mezilidského kontaktu. Při skupinovém povídání zdaleka nejde jen o slova.

Být součástí

Občas, když s někým zvažujeme jeho účast na takovéto skupině, slyším argumenty, cílící na slovesnou část skupinového dění, v pro‑ i kontraformě: „Já teď nemám potřebu s někým si vykládat o životě.“ „Fajn, ráda si popovídám o svých problémech a dozvím se nějaké rady a názory.“ „Na to já nejsem, já o sobě neumím mluvit.“ Jenže o tohle na skupinových sezeních nejde, nebo zdaleka ne jen o tohle. Můžete přeci tři hodiny sedět v kruhu beze slova a i tím o sobě řeknete víc než dost! A vyvoláte řadu reakcí, mentálních, emočních nebo třeba fyzických/fyziologických. Jedné z vás bude úzko, protože „přesně takto“ jí doma mlčí manžel, když je naštvaný. V druhém vzbudíte nedůvěru, protože nebude vědět, na čem s vámi je a co od vás může čekat. Třetí budete rozčilovat, protože jak ona k tomu přijde, že na sebe vybalila všechno včetně velikosti spodního prádla a vy si mlčíte a tváříte se tajemně! Čtvrtý začne nervózně podupávat a významně pokukovat vaším směrem…

Podmínkou je vůle být součástí skupiny. Vůle patřit v tuto chvíli a na tomto místě k těmto lidem, do této lidské society, vztahovat se k nim, cítit je, zažít je. A nechat ty druhé zažít, pocítit a pochopit sebe. 

Ale abychom ze skupinového dění nedělali mystickou záležitost (i když ráda říkávám, že dobře fungující skupina má kouzelnou moc), pojďme to celé uchopit systematicky.

Velká část mechanismů, jakými skupinové dění, dynamika skupiny působí na její účastníky a jejich další životní osudy, je společná s individuální terapií. A na druhou stranu jsou ony terapeutické mechanismy podobné i mechanismům, kterými nás formuje, mění a posouvá život sám, s jeho individuálními a skupinovými mezilidskými setkáními i potkáváním sebe sama ve skupině lidí. Přesto ale je ona specifická, terapeutem moderovaná skupina v něčem jiná. Pro tento článek budou důležité ty faktory působení skupiny, ti hybatelé osobnostní (intrapersonální) a vztahové (interpersonální) změny, evokované skupinou, které poskytuje zejména právě takováto odborně vedená skupina. A je nakonec samozřejmé, že specifické mechanismy musí existovat. Ve dvojici s terapeutem přeci jen těžko navodíte prožitkovou situaci podobnou situaci v kruhu více lidí. (I když opravdu dobrý terapeut se svou komplexní osobností zasupluje leccos, i několik různých lidí. Smajl.) A přirozená, nemoderovaná lidská skupina, třeba ta profesní, nebo zájmová, bude vždy v sobě nést důvody, proč se úplně neotevřít, proč vědomě či nevědomě vzdorovat jejímu vlivu, jejím požadavkům a tlakům, a nakonec i jejím darům.

Terapeutická skupina

Takže: Zmiňme zde stručně ty podstatné mechanismy, jež se mohou uplatnit a většinou i uplatní v terapii vůbec, a vyzdvihněme ty, které jsou přeci jenom nejvíc specifické pro odborně vedenou skupinu. Opravdu stručně. Víc si kdykoli načtete například u pánů Yaloma, Morena, Kratochvíla nebo Riegera.

• Čím je v „individuálu“ terapeutická aliance, terapeutický vztah, tím je v případě skupiny skupinová soudržnost, koheze. Právě ona koheze je naprostým základem, podmínkou fungování skupiny. Skupina musí být opravdu skupinou, ne jen seskupením lidí. Musí být stmelena vztahy mezi jednotlivými členy, čehož podmínkou zase je opravdová účast „celého člověka“, ne jen intelektuální zájem účastníků. (Ale intelektuální zájem je dobrým a velmi častým odrazovým můstkem, zvlášť u lidí, kteří mají problém s blízkostí, s důvěrou, s autenticitou, s projevováním emocí.) Vznikem vztahů mezi členy ale proces formace skupiny a nárůstu její koheze zdaleka nekončí. Ze skupinového vztahového propletence v ideálním případě vznikne základ, na kterém vyroste určitá zcela svérázná soudržná „skupinová struktura“ s vlastní „skupinovou energií,“ nábojem. S tím čímsi, co dělá ze skupiny víc než jen součet jejích členů. A když se takováto skupinová struktura, takováto energií nabitá vztahová síť začne „hýbat“, když skupina začne opravdu fungovat a pracovat, rozvine se tzv. skupinová dynamika.
• Už členství ve skupině (podobně jako v individuální terapii už samotné docházení na sezení, za člověkem, ke kterému chovám důvěru a který mi sytí řadu mých potřeb) v sobě nese léčivý potenciál. Takový stydlivý, uzavřený člověk, sociálně izolovaný – a najednou někam patří!Nebo někdo, kdo si se svým problémem připadal úplně osamocený, ojediněle postižený. Mladý kluk je přesvědčený, že všichni jeho vrstevníci bez mihnutí oka zvládají sexuální akrobacii všeho druhu, a na skupině slyší, že je to vše trochu jinak. Nebo mladá žena, která si připadá méněcenná. Všichni jí přijdou sebejistí a vědomí si vlastní hodnoty, jen ona si nevěří a všichni to na ní musí okamžitě poznat! A najednou sedí ve skupinovém kroužku s pěti dalšími nejistými lidmi, svázanými očekáváními a očekáváními očekávání, a vlastně by to do nich nikdy neřekla, nesedět tady… A ti lidé si své nejistoty mohou vzájemně sdělit, sdílet, mohou se vzájemně podpořit.Zde už jsme od účinku přináležení ke skupině pokročili k dalšímu mechanismu působení skupiny, vlastně hned k několika:

• K pozitivnímu přínosu sebeexplorace a sebeprojevení, kdy si v bezpečném prostředí přijímající a podporující skupiny (i rozepře a konfrontace může – a v dobře vedené skupině má – v sobě nést moment akceptace a pochopení!) její členové mohou dovolit odhalit ze sebe to, co běžně neodhalují, protože to dosud oni nebo ostatní vnímali jako zostuzující, nebezpečné, nedůležité či z jiného důvodu neprezentovatelné,
• a k síle emoční podpory a vlévání naděje.
• Pomáhání jiným, altruistické chování k ostatním členům skupiny je prostředkem, jak se vymanit z vlastního egocentrismu, což v sobě rovněž nese obrovský léčivý (a preventivní) potenciál.
• Odreagování, abreakce potlačených pocitů uvolňuje tenzi, přítomnou často po dlouhá léta. Na skupinách se děje vše – slzy, které dosud nebylo kde vyplakat, křik, který patří někomu jinému, na koho nešlo křičet; nebo třeba impulzivní zkratové vzteklé nebo úzkostné odchody z místnosti, když se jinde odejít nadalo, nesmělo…
• Důležitá je v tomto kontextu konfrontace, jako komplexní zážitek, který je vlastně vystupňováním zpětné vazby, přičemž
• zpětná vazba, získávání zpětné reakce na vlastní chování od ostatních, je do velké míry intelektuální záležitostí, na kterou ale zpravidla v dobré skupině nasedá emoční a korektivní rovina.
• Zpětná vazba (ale i další skupinové jevy, například i tiché rozjímání při sledování dění na skupině) vede k náhledu, opět záležitosti primárně intelektuální, ale naštěstí většinou nerozlučně spjaté s emocemi. Ke změně pomáhá spíš emoční než intelektuální složka náhledu. Tedy samotné logické, analytické pochopení faktů, např. náhled, že odmítání lidí plyne z mé uzavřenosti, nejspíše nepovede ke změně. Ale pokud mě takovéto zjištění zasáhne i emočně, pokud například následkem takovéhoto uvědomění přijmu a emočně zpracuji své minulé zkušenosti, pocítím lítost nebo si zažiji a odreaguji vztek na odmítající známé nebo na sebe sama – mohu se úspěšně posunout a do budoucna svou životní zkušenost změnit.Rozlišuje se několik druhů zpětné vazby. V rámci intrapersonální zpětné vazby člověk pochopí vztah svých potíží, například neurotických příznaků, ke svým vnitřním, intrapsychickým konfliktům. Interpersonální zpětná vazba, ta, která dává zpětnou informaci o fungování v mezilidském vztahu, člověku, jednoduše řečeno, hlásí: „Koukej, tohle a tohle ti v komunikaci nefunguje. A děláš si to sám.“ Tzv. genetická zpětná vazba pomáhá nalezení souvislosti potíží s rodinnou historií.
• Na druhou stranu i jen získání nových poznatků o lidech, o jejich vztazích, o jejich radostech a starostech, může být pro člena skupiny velmi prospěšné. I kdyby bylo – a minimálně na prvních sezeních tomu tak u někoho bývá – jediným přínosem účasti na skupině, i kdyby se dotyčný do dění na skupině nezapojil nijak aktivně. Kdo nakonec jsme, my ostatní, členové skupin nebo jejich vedoucí, kdo máme to štěstí, že je pro nás přirozené nejen vnímat a přijímat to, co vychází z druhých, ale to samé i nabízet a umožňovat tak proud mezilidského dění? Tak nebo onak, i samotný zážitek skupiny, zkušenost s ní, sama o sobě, natož v kombinaci s ostatními faktory účinku, může zprostředkovat přínos ze skupiny a vnést účastníkovi do života zásadní změnu. Nemluvě o možnosti
• získání nových sociálních dovedností, zkoušení a nácviku nového chování. Součástí některých, více behaviorálně orientovaných skupin, může být například tréning asertivního sebeprosazení nebo nácvik konstruktivní hádky. Na skupině si lze rozšířit repertoár sociálních rolí, učit se imitací (odpozorováním chování jiného člena skupiny, které se jinému zdá žádoucí), a to vše, aniž by se tak nutně dělo programově a cíleně.
• Za jeden z nejdůležitějších mechanismů léčivého účinku skupiny lze považovat korektivní emoční zkušenost. K té se ještě vrátíme. (Bude kazuistika! Lépe řečeno nadzvednutí pokličky jednoho modelového skupinově terapeutického hrnce.) Jen ještě předtím pro úplnost uvedu – „last but not least“, octli jsme se v Americe! – poslední bod:
• Nebyl by to dobře známý pan doktor Yalom, filozofií své psychoterapeutické práce existencialista, kdyby k faktorům účinnosti skupinového dění nepřidal existenciální uvědomění. V pořadí důležitosti, které mu vyšlo na základě jeho výzkumu, ho řadí přibližně doprostřed svého výčtu, mimo jiné před význam efektu univerzality (tím se myslí zjištění, že můj problém není čistě můj, ale je spíše typický pro člověka jako takového, nebo minimálně pro dost lidí), dodávání naděje i poskytování altruistické podpory. Čili ho vnímá jako velmi podstatný.

Co přesně si každý představíte pod pojmem existenciální uvědomění, jak konkrétně pro vás souvisí bytí člověka jako součásti skupiny s nalézáním smyslu existence, nechám dnes na vás. Berte to třeba jako mentální rozcvičku těsně před závěrem pojednání. Za mě, kromě slíbené „kazuistiky“, už jen závěrečné vyznání:

Soudržnou, důvěryhodnou, bezpečnou a účinně fungující skupinu považuji – pokud vůbec lze při různorodosti potřeb lidí generalizovat a pokud na chvíli pominu neoddiskutovatelné specifické a nenahraditelné výhody individuální terapie – za nejúčinnější médium lidské změny a posunu. Nakonec to nemusí překvapit ani v případě, že víte o mé lásce k individuální terapii. Stačí v kontextu k úvodu tohoto článku vzít v potaz důležitost toho mimoslovního, často nevyslovitelného, odehrávajícího se mezi lidmi. A velmi zjednodušeně řečeno – už jen čistě matematicko‑fyzikálně se takového má ve skupině šanci za stejnou dobu odehrát přeci jenom víc než v párovém rozhovoru.

Přednáška 19. září 2024