Jak funguje psychoterapie

Podle definice je psychoterapie léčba psychologickými prostředky, která má za cíl odstranit nebo zmírnit potíže, nemoci nebo poruchy a v jejím průběhu dochází ke změnám v prožívání a chování klienta. Co je však to, co v psychoterapii funguje a dělá ji užitečnou? Jsou to techniky, věk nebo teoretické zaměření terapeuta? A co dalšího ovlivňuje, jaké výsledky bude mít psychoterapeutické počínání?

Když si vzpomenu na sebe a svá studia, byla jsem spíše z těch, kteří byli okouzleni příběhy o tom, co vše se v rámci psychoterapie dá zvládnout a změnit. Věřila jsem v její „kouzlo“. To se nezměnilo. Jen můj pohled je dnes o něco realističtější a slovo kouzlo bych už nepoužila. A co vy, ke které skupině byste se přidali? K těm, co příliš nevěří, že se dá psychoterapií něco změnit, nebo k těm, kteří věří v její zázračnou moc? Nebo byste byli někde mezi tím?

• Právě způsob, jakým na psychoterapii nahlížíme, je jedním z faktorů, který přímo ovlivňuje účinek samotné terapie. Naše očekávání a to, zda věříme, že nám psychoterapie pomůže, má 15% podíl na celkovém terapeutickém efektu.
• Podle Michaela J. Lamberta se tak řadí na stejnou úroveň (také 15 %) jako samotné techniky či postupy, které terapeut používá.
• Podíl 30 % pak připisuje tzv. společným faktorům v psychoterapii, které uvedu níže.
• Konečně celých 40 % vlivu Lambert připisuje okolnostem mimo samotnou terapii (osobnost klienta, příznivé vlivy prostředí apod.).

Co to tedy znamená? Zjednodušeně řečeno asi tolik, že pokud věříte, že vám terapie může pomoci, jste nastaveni na změnu a máte‑li podporu ve svém okolí, máte z půlky vyhráno ještě před tím, než zaťukáte na dveře psychoterapeuta. To je dobrá zpráva pro všechny, kteří věří ve vlastní sílu a v to, že mají život ve svých rukou. Horší zpráva pro ty, kteří čekají „kouzelnou radu“, jak rychle změnit svůj život.

Co pomáhá

Pojďme se ale podívat na ony zmiňované „společné faktory“ psychoterapie, které fungují napříč terapeutickými školami a přístupy.

1. Terapeutický vztah. Je to především vztah mezi terapeutem a klientem. Terapeutické spojenectví založené na důvěře a očekávání klienta, že mu terapeut může pomoci. Terapeut nabízí empatické a bezpečné prostředí a klienta přijímá prostě takového jaký je. Mnohdy je to poprvé, kdy klient takové přijetí zažívá. Tento vztah je pak základní podmínkou pro další práci a změnu.

Připojuji se k těm autorům, kteří akcentují právě terapeutický vztah jako hlavní prostředek změny. To, aby mohl dobrý terapeutický vztah vniknout, ovlivňuje mnoho faktorů na obou stranách. Ať si to uvědomujeme nebo ne, je to také otázka obyčejné lidské sympatie. Zda si dovedeme představit právě tomuto člověku svěřit svá trápení, nebo ne. Pak se může stát, že i vyhlášený terapeut vám prostě nesedne.

Je to jako s každým lidským vztahem: když si nepadnete do noty, neznamená to, že je něco špatně. Znamená to jen, že potřebujete něco jiného. (Pokud ale nebudete spokojení ani u pátého terapeuta, je potřeba obrátit pozornost k tomu, co se to děje. A u některého přeci jen zakotvit.)

2. Výklad a porozumění svým potížím, symptomům, sobě samému. Terapeutický účinek pak nezávisí na brilantnosti vědeckého terapeutického výkladu, ale spíše na tom, zda je tento výklad pro klienta srozumitelný a může ho přijmout jako smysluplné vysvětlení toho, co se s ním děje. Srozumitelnost a lidskost je tady užitečnější než terminologicky přesný výklad teorie.

3. Emoční uvolnění, katarze. Samotná příležitost ventilovat svoje starosti, potíže a traumatické zážitky s plným emočním doprovodem je dalším významným faktorem posilujícím úspěch terapie.

4. Konfrontace s vlastními problémy. Postavit se vlastním problémům, neuhýbat před nimi. To je způsob, jak se naučit realisticky čelit vlastním problémům a zažít pocit úspěchu, že je dokážu zvládnout.

Přednáška 19. listopadu 2024