Jak funguje lidská paměť

Do svého příběhu si vybíráme takové vzpomínky, které jsou pro naše sebepojetí v tu danou dobu důležité. Výběr se liší věkem a kontextem, v kterém se nacházíme. V pěti letech bych vám vyprávěla, jak úžasně jsem běhala se švihadlem kolem domu, v patnácti nejspíš o tom, jaké bylo mé první rande.

Dva sourozenci budou mít na stejnou událost jiné vzpomínky, protože jejich rodiče jinak reagovali na chlapce, na dívku, na dítě první, třetí, na dítě klidné či živé. Každé dítě má „jiné“ rodiče, protože kolem sebe vytváří jiné senzorické pole: v okolí vyvolává jiné emoce. Ty zpětně ovlivňují jeho prožívání, uložené vzpomínky a jeho další vývoj.

Mluvíme ale o běžném zdravém vývoji, ve kterém náš autobiografický příběh dává smysl vzhledem k tomu, jak se vidíme dnes. Můžeme tedy říci, že si pamatujeme „jen to, co se nám hodí“, a to nejen vzhledem k našemu příběhu.

Výzkumy navíc ukazují, že výběr vzpomínek je ovlivněn i naším momentálním rozpoložením. Pokud se nyní cítíme dobře, budeme si vybavovat vzpomínky spíše pozitivní. Naopak je‑li nám chmurno, budou se nám vracet vzpomínky nepříjemné. Oboje jsou pravdivé a jejich cílem je potvrdit to, jak se cítíme v tuto chvíli.

Pokud se nám nic dramatického nestalo, i naše paměť se vyvíjí zdravě. Používáme nejrůznější psychické mechanismy, díky kterým pro nás nepříjemné situace různě vytěsňujeme, zlehčujeme, vylepšujeme… s cílem, aby náš příběh mohl pokračovat.

Vybrané vzpomínky nám umožňují vyrovnat se s danou zkušeností. Je to známka naší psychické odolnosti. Potřebujeme situaci zvládnout, integrovat a jít dál. Někdy se ale může stát, že přijde událost, která se do příběhu vůbec nehodí. Traumatická událost či mnohonásobná negativní zkušenost mění způsob, jakým pracuje naše paměť (a vlastně už samotné vnímání).

Ruce vzhůru!

Představte si, že jdete do banky, vyberete si peníze a za rohem vás někdo přepadne s revolverem. V tu chvíli bude vaše pozornost zaměřena stoprocentně směrem na revolver, který na vás míří. Váš život je v ohrožení. Je to chvilka intenzivních emocí, kterými jste zmraženi, ale neuvědomujete si je. Díváte se směrem na revolver. Jestliže násilník promluví, podíváte se mu do obličeje, protože váš život závisí na interpretaci sebemenšího detailu v jeho mimice.

Podobně bývá zaměřena pozornost u týraných dětí. Jsou naučeny extrémně citlivě reagovat na pohyb druhých a například vědí, že přijde‑li chvilka ticha, mají se připravit, neboť druhý chystá ránu. Jsou schopné velmi precizně dekódovat jemnosti ve změnách tónu hlasu, v gestech a pohybech druhého člověka. Zdravě se vyvíjející dítě přitom podobné detaily neregistruje.

Scénář dané situace se vynořuje v různých jiných kontextech, protože nebyl pochopen a v klidu zvnitřněn, integrován.

Tyto vzpomínky jsou specifické a mají jinou strukturu než ty běžné. Jsou úzce, tunelovitě zaměřené, emočně a vizuálně intenzivní. Naopak jim chybí kontext, ve kterém vše probíhalo. Pozadí je vágní, protože nebylo důležité.

Pokud člověk zažije traumatickou událost, jeho příběh se zastaví, protože se stále ptá:

• Proč se mi to stalo?
• Proč se to stalo právě mně?
• Jak mi to ten člověk mohl udělat?
• Jak mi tohle mohl říct?

Představa události, tedy její mentální reprezentace, bývá co do prožívání často těžší než samotný traumatický zážitek. Paměť je touto událostí silně ovlivněna. Člověk nedokáže následně přijímat nové informace, které by mu umožnily změnit mentální reprezentaci toho, co se stalo.

Scénář dané situace se vynořuje v různých jiných kontextech, protože nebyl pochopen a v klidu zvnitřněn, integrován. Příběh člověka se mění, protože se odehrává skrze filtr této události. Jeho zranění ovlivňuje jeho sebereprezentaci. Zafixoval se a vzniká trauma.

Vzpomínky pod drobnohledem

Terapeut se na vzpomínky ptá. Mnohdy je to poprvé, kdy o nich klient s někým mluví. Doptává se na detaily, na emoce se vzpomínkou spojené, na pocity, které člověk zažívá ve chvíli, kdy o nich mluví. Tímto společným pobýváním se často objeví další a další asociace a následné otázky nad tím, jak to asi bylo, co se asi dělo a především, jak člověka daná vzpomínka ovlivňuje v současnosti.

Cílem je tyto zážitky nějak změnit. Rozhýbat, uvolnit, rozšířit kontext, pozorovat v těle, uvědomovat v jiných situacích a zkusit to dělat nějak jinak. Zážitky nezmizí, ale možná se dají pomalinku rozžvýkat a příběh člověka může pokračovat.

Není to tak snadné, jak by si člověk mohl po zhlédnutí hezkého filmu představit. Ano, psychologie zná i sugesci v hypnóze, řízenou imaginaci, práci se sny, ale tyto techniky bývají spíše podporou než jediným nástrojem k trvalé změně v myšlení. Jde o to, že člověk, který prožil těžkou událost, je ovlivněn v celém svém prožívání a myšlení, jehož změna je mnohem složitější.

Ta nejtěžší traumata vznikají například v době, na které dítě nemá vzpomínky – v prvních měsících života, kdy ještě nemá k dispozici mentální reprezentace (matky, pečující osoby) jako nástroj k uchopení toho, co se mu děje, natož schopnost verbalizace.

Je‑li dítě v tomto období senzoricky zanedbáváno, či dokonce izolováno (únos, úmrtí či indispozice matky, hospitalizace dítěte apod.), ocitne se v prázdnotě, pro kterou nemá vysvětlení. Vnímá jen vjemy a pocity. Tyto děsivé emoční propady jsou základem vážných poruch osobnosti, protože zde chybí psychická struktura a následně „pochopitelná“ vzpomínka, ke které se lze vrátit.

Je zde jen pocit, který ovlivňuje tisíce dalších situací, které život přinese. Tyto pocity jsou uloženy v těle, v asociacích, pozorovatelné v psychických obranách a terapeuticky velmi dlouze a těžce zpracovatelné.

Čistá pravda?

Stalo se to, nebo se to nestalo? Někdy máme opravdu chuť vědět, jak to tenkrát bylo. Zdá se, že čistě pravdivé a neměnné vzpomínky neexistují. Naše vzpomínky, i když nejsou úplně přesné, přesto pravdivé jsou. Nejde o pravdu s velkým P, ale naši pravdu. Jde tady právě o rozdíl mezi skutečností a naší psychickou realitou.

Využívejte celý web.

Předplatné