Jak čerpám energii

Spousta setkání – nejen s mými klienty – mě už donutila položit si otázku, jak o sebe vlastně my lidé pečujeme, a pozastavit se nad tím, že se náš rozhovor často točí kolem úplných základů, jako je třeba péče o tělo. Pokud jde o to moje, dělám, co je mu příjemné, ale i co je mu někdy nepříjemné. Paradox? Uvedu příklad.

Moje tělo – můj hrad

Studená voda. Vynikající nejen na prokrvení celého těla, ale i zpřítomnění a rozproudění dechu. Věřte, že když se ponoříte do ledové vody anebo se jen ve studené sprše soustředíte na dýchání (a na to, abyste ji nevypnuli ještě aspoň půl minuty), na nic jiného už vaše pozornost nebude stačit.

Co je na první dojem tělu nepříjemné, může později přinést radost a užitek: jakmile se zase dostanu do tepla, dostaví se někdy až euforický efekt, příjemné proudění celého těla a nával energie. Tato dobrovolná „tortura“ je pro mě pokaždé zároveň připomínkou všech lidí, kteří si teplou vodu dovolit nemohou (nebo vodu vůbec nemají). Je to takový můj zmrzlý rituál vděčnosti a pokory za to, jaké podmínky máme k životu.

Jak už jsem v úvodu naznačila, dále je pro mě podstatný spánek. To už je ze sféry činností tělu příjemných. Následky jeho nedostatku jsou dobře zmapovány, přesto si z něj dlouhodobě ukrajujeme na úkor práce či jiné činnosti.

Pokračovala bych čímsi, co vypadá na první pohled jako sokolské rady, ale nemohu to nezmínit: chodit ven, hýbat se, cvičit. Já moc ráda cvičím jógu, lezu a snažím se i běhat, nakolik mi to moje tělo dovolí. Mít možnost chodit po horách nebo aspoň po lese je také součástí mé sebepéče – i když se nedaří delší výlety, je pro mě důležité každý den zacítit čerstvý vzduch a uvidět zeleň.

Dobře jíst. Tím mám na mysli jíst vědomě a tehdy, když mám hlad. Nezastávám názor, že je třeba se jídlem zabývat obsedantně a neustále. Ale ráda sobě i druhým pokrmy hezky upravím a o každém soustu, které vložím do úst, vím. Nejraději v každém soustu kombinuji kousek od všech pochutin z talíře. Přidala bych ještě pití vody. Zjistila jsem, že spousta lidí vůbec nepije čistou vodu a nedává ji ani dětem, sázejí skoro výlučně na sladké vody a sirupy.

Dech. Kdo by to řekl, že k životu potřebujeme dýchat. No vážně. Dech je všechno. Když mi dochází, nezmůžu nic dalšího, jsem stažená, neproudí ke mně nápady, cítím se nemocná a pokouší se o mě úzkost. Najít si pár cvičení, která nám připomenou, že se máme nadechnout, rozhodně není k zahození v jakékoliv denní době a jakémkoliv životním období.

Udržuji své tělo v takové podobě, abych s ním byla spokojená. Někdy si tedy dopřeji něco, co nepotřebuji (podívejme se, takové veřejné přiznání!) – třeba dražší krém nebo hezkou vůni.

Sféra mysli a ducha

V této oblasti je nutno zmínit chvilky soustředění či meditace, nazvěme je, jak chceme. Nemusí nutně vypadat jako z filmu o jogínech sedících v tiché voňavé klidné místnosti. Zaměření pozornosti na kterýkoliv okamžik je součástí mé sebepéče. Díky tomuto tréninku si mohu lépe vybírat, kterou cestou se chci vydat, jaká další rozhodnutí udělám, kterou emoci si připustím blíž (i když to samozřejmě někdy regulovat nejde). Dodává mi pocit propojenosti a vědomí, že všechno souvisí se vším.

Také si ráda připomínám, co je důležité, třeba skrze citáty z knížek nebo myšlenky inspirativních lidí. Proto mám kupříkladu na viditelném místě nápis Budeš zapomenut. Možná někomu připadá morbidní či cynický, mně však ne. Vídám ho několikrát denně (uhodnete, kde visí?) a pomáhá mi okamžitě se oddálit od čehokoliv, co mě zrovna může ovládat. Nadechnu se, často se i sama sobě zasměju a hned je mi líp.

Lidé!

Výsledky výzkumů, co nás opravdu dělá šťastnými, už dobře známe: jsou to vztahy, které nám dávají pocit sounáležitosti a vědomí, že někam patříme. Lidé, kteří na sklonku života hovořili o prožití dobrého a spokojeného životního příběhu, byli součástí dobrých a opečovávaných vztahů.

A tak i já se snažím mít vztahově čistý stůl a obklopovat se lidmi, které mám ráda. Když to teď po sobě čtu, zase vidím rady jak z knížky Všechno, co potřebuji vědět, jsem se naučil v mateřské škole. Možná ale stojí za to si některé (i ty nejjednodušší) věci připomínat častěji.

Činnost, práce, aktivita

Co se týká péče o sebe sama v pracovním životě, samozřejmostí jsou intervize a supervize. Možnost mluvit s kolegy je nezbytnou součástí někdy osamělé práce psychologa. Kolik se toho při těchto hovorech dá naučit!

Někdy se stává, že si potřebuji dopřát péči i během samotného rozhovoru nebo mezi schůzkami. To se opět obracím k tělu: snažím se nadechnout, zastavit se, zjistit, kam všude mi neproudí dech, znovu se nadechnout, protáhnout, pustit zbytečné napětí.

Co se týká organizace práce a přijímání nabídek, tady bych měla zřejmě psát o tom, že si máme hlídat diář a umět říkat ne na další a další pracovní nabídky. Uznávám, že v tom sama nejsem příliš dobrá – ale pomáhá mi vidět to u druhých a zkoušet si pak i pro sebe ponechat víc volného prostoru. Když odmítnu něco, o čem si myslím, že se toho zúčastnit prostě musím, obvykle později zjistím, že se nestalo vůbec nic, svět se točí dál a jednoduše se časem objeví jiný zajímavý projekt.

Co se týká aktivit v životě, obecně můžu říct, že se snažím nedělat, co nechci. Snažím se udržovat svůj tachometr radosti alespoň na vyšších středních hodnotách a účastnit se činností a vztahů, kde může radost proudit a generovat novou radost. Takže se snažím mít na paměti, že je dobré někdy hodně nahlas zpívat nebo si zatančit, když mám chuť – že tyhle věci bychom neměli zapomínat kdesi v dětství. Vzít k tomu třeba hudební nástroj nebo si pustit svou oblíbenou muziku pěkně nahlas do sluchátek a přes nedokonalost svého projevu si zazpívat, zakřičet, udělat si radost.

Být na sebe hodná

Abych svůj seznam uvedla skutečný a ucelený: I když na to nejsem pyšná, dovoluji si někdy dívat se na televizi. Ta pro mě byla celoživotně spíše věcí, jíž zabíjíme čas, takže se nikdy příliš nepodporovala – až donedávna jsem televizi doma ani neměla. V poslední době jsem si ale uvědomila, jak nedokážu vzít do ruky hodnotnou literaturu a začíst se, ale potřebuji prostě koukat na seriál, který jsem viděla už pětkrát. No jo, no. A protože se zároveň učím být na sebe hodná a nevyčítat si nicnedělání, je to taková sebepéče na druhou, no ne?