Jak bolí znásilnění?

S tím znásilněním se toho nadělá. Přitom o co jde? Trochu nepovedenej sex. To je toho. Těch  v životě je. A vůbec, ženský si o to samy říkají. A ještě se jim to líbí. A vůbec. Kdo se ženský pokaždý zeptá, než jí to udělá, ani není chlap.

Co myslíte? Je to tak? Nebo ne? Měl jsem tu smutnou čest léčit poměrně značné množství znásilněných či sexuálně zneužitých žen (i mužů, ale to je jiná kapitola). Budu tedy vycházet ze svých profesních zkušeností s kontaktem takřka tělo na tělo s psychikou, která zažila sexuální trauma.

Mezi znásilněním a zneužitím je samozřejmě rozdíl:

• Znásilnění je útok z vnějšího světa, vedený s větší, často značnou brutalitou. Oběť se zpravidla snaží bránit. Akt sice brutální, ale jednorázový. (I když zřejmě vůbec nejčastější je znásilnění od stálého partnera. A děsivé je, že málokdo je jako znásilnění vůbec vnímá).
• Sexuální zneužití přichází ze známého a relativně bezpečného prostředí. Pozvolna, opakovaně, soustavně. Oběť se nebrání, neumí to.

Přes všechny rozdíly jsou dopady nápadně podobné. Klientky přijdou po velmi dlouhé době. Po deseti, patnácti letech. Celou dobu se snažily trauma zpracovat. Marně.

Nezažil jsem případ, kdy by se někomu znásilnění líbilo. Zažil jsem ale mnoho případů, kdy oběť vzrušovalo zneužití.

Nápadně často se opakují stejné emoce. Sebeobviňování a stud. Jak to, že se nebránila? Proč se nebránila víc? Přeci se dalo něco dělat…

Nezažil jsem případ, kdy by se někomu znásilnění líbilo. Zažil jsem ale mnoho případů, kdy oběť vzrušovalo zneužití. S naprosto jasným dopadem. Byl to důkaz pro obě strany, že se jí to vlastně líbí, že je to v pořádku. A pro ženu další důvod nenávidět sebe samu, své tělo, svou sexualitu, své vzrušení.

Po krk v bahně

Co se týče sexu, tam jsou dva modely: abstinence či promiskuita. Potlačit svou sexualitu, zabít ji, zničit. Nebo ji spojit s nepatřičností. S jasně nevhodnými partnery. Nebo se rovnou vyspat s celým světem. Nabídnout se dřív, než si mě zkusí vzít násilím. Potrestat tělo, které tehdy zradilo. A za každý styk se nenávidět ještě víc. Když do bahna, tak až po krk.

Většinou se dlouho o traumatu nedá mluvit. Slovo znásilnění či zneužití ani nejde vyslovit. Většina žen o něm zřejmě nezačne mluvit nikdy. Některé se po letech rozhodnou svěřit nejbližším, rodině. A tady je výsledek smutně jednotvárný. Rozumné reakce? No jednou jsem slyšel o jedné rodině, kde se to vzalo vážně…

Nedůvěra a odmítnutí je zpravidla pro oběti poslední ranou. Oč lépe jsou na tom oběti brutálních znásilnění. Těm se věří.

Ještě to trochu chápu u zneužití. Očekávat, že se matka postaví proti manželovi a zastane se dcery, je trochu naivní. Rodina v patologické formaci přečkala desetiletí a přetrvá nadále.

Nepochopitelnější je reakce na znásilnění. Nedůvěra, popření, odsouzení. Oč lépe jsou na tom oběti brutálních znásilnění. Těm se věří. (A jejich často menší psychické následky jsou smutnou pravdou.)

Nedůvěra a odmítnutí je zpravidla pro oběti poslední ranou. Aspoň část světa zatím byla bezpečná. Někdo, kdo by pomohl, kdyby o tom věděl. Kdyby měl tu moc zasáhnout. Nepomohl, jak je vidno.

Přednáška 24. října 2024