Já sám

Tento rodičovský styl bývá někdy metaforicky nazýván jako helikoptérové rodičovství. Vyznačuje se skutečně neúnavným „poletováním“ kolem dítěte, neustálou kontrolou všech aspektů jeho života a snahou ochránit ho před všemi nástrahami, které jej mohou na jeho cestě potkat. Helikoptérový rodič je zkrátka celou svou duší oddaný tomu, aby pro své dítě vybojoval ten nejlepší možný život bez náznaku jakéhokoliv utrpení.

Když si představíme roční batole, které teprve objevuje svět, je zřejmé, že skutečně potřebuje neustálý rodičovský dohled. V této fázi jsou to právě máma s tátou, kteří rozhodují o tom, co jejich dítě bude jíst, co si obleče nebo s kým si bude hrát. Helikoptérový rodič však podobným způsobem kontroluje a řídí život svého dítěte i ve věku, kdy je to již z vývojového hlediska neadekvátní.

Příliš mnoho bezpečí

Jak to v praxi může vypadat? U předškolního dítěte například rodič neustále řídí jeho hru, ukazuje mu, jak si má s kterou hračkou hrát, nenechá ho samotného vstupovat do interakcí s dětmi na hřišti nebo zkoušet průlezky. U školního dítěte helikoptéroví rodiče často telefonují a píšou pedagogům, aby vyjednali dítěti lepší známku, snaží se pro něj vybojovat ty nejlepší učitele a nejvybranější volnočasové aktivity.

V některých případech mohou rodiče neúměrně zasahovat i u mnohem starších potomků, za které dělají jejich školní projekty, pomáhají s psaním diplomových prací, doprovází je na pracovní pohovory nebo jim třeba každé ráno volají, aby se ujistili, že včas vstanou do školy či do zaměstnání.

Takové rodičovské jednání je zpravidla motivováno těmi nejlepšími úmysly – zařídit svému dítěti šťastné dětství a uchránit ho od zklamání a bolesti. Často je za tím touha dát dítěti to, co rodič sám mít v dětství nemohl, někdy také vlastní nezpracované obavy o budoucnost. Ukazuje se však, že daný rodičovský přístup může mít v dlouhodobém měřítku negativní dopad na duševní zdraví dítěte, zejména pak v období dospívání.

Autoři přehledové studie o fenoménu helikoptérového rodičovství upozorňují na to, že děti helikoptérových rodičů mají oproti svým vrstevníkům nižší sebevědomí, zhoršenou schopnost seberegulace a vyšší riziko rozvoje úzkostí, deprese či syndromu vyhoření. Jak je možné, že děti, které byly intenzivně opečovávané, mohou mít v pozdějším věku takové psychické obtíže?

Nechte děti dělat chyby

Každý člověk se již v útlém věku potřebuje setkávat s překážkami a výzvami, aby si dokázal vyvinout určitou odolnost, která mu později pomáhá zvládat další nepříznivé situace. Pokud jako rodiče vždy všechny problémy vyřešíme za své dítě, odnímáme mu tím možnost osvojit si své vlastní strategie zvládání náročných situací.

Když pak takový člověk narazí na první větší krizi, před kterou ho okolí nedokázalo uchránit, hroutí se pod její tíhou a upadá do bezmoci, protože postrádá zkušenost z již dříve zvládnutých krizových situací.

Helikoptéroví rodiče svým chováním často dětem znemožňují zažívat autonomii a kompetentnost, což jsou jedny ze základních lidských potřeb. Bez jejich naplnění člověk psychicky strádá. Především v období adolescence touha po samostatnosti stoupá a může tvrdě narážet na rodičovské snahy o přílišnou kontrolu a vměšování se do záležitostí jejich potomka.

V neposlední řadě má pak hyperprotektivita helikoptérových rodičů za následek zvnitřnění pocitu, že svět kolem je nebezpečný a dítě v něm bez rodičovské ochrany nedokáže přežít. Takové přesvědčení může mít za následek rozvoj nejrůznějších strachů a úzkostí.

„Helikoptérové rodičovství“ má však i své přednosti. Rodiče razící tento přístup poskytují dítěti velkou dávku podpory, ať už se v jejich životě objeví jakékoliv obtíže. Velmi dobře dbají o zdravotní stav dítěte či jeho školní prospěch, takže si často brzy všimnou, pokud dítě v některé z oblastí strádá, a mohou tak podchytit vznikající problémy již v zárodku.

Optimální rodičovský přístup spočívá v neustálém vyvažování mezi kontrolou a ochranou dítěte v souladu s jeho vývojovými potřebami. Děti potřebují naši kontrolu a dohled, aby se naučily být fungujícími členy společnosti, ale potřebují také velkou dávku autonomie, aby se dokázaly postavit samy za sebe.

I když to pro rodiče někdy může být těžké, je důležité nechat děti chybovat, nechat je prožít smutek či zklamání a dovolit jim samostatně zdolávat i nejrůznější životní překážky.