Já a rodič: dynamika vztahu

A přitom vztah, který nás nejvíc utváří a formuje, doprovází nás od prvních kroků v lidském světě, který je nejvíce proměnlivý a bere na sebe v průběhu času řadu zcela odlišných podob, vztah, který vytváří jedno z nejpevnějších pout našeho života, není vztah partnerský, ale náš vztah k rodičům.

Pojďme se podívat, jak se tento vztah proměňuje a jakou roli hraje v procesu rozvoje osobnosti i charakteru každého z nás.

Důležité je podotknout, že i když mluvím o proměnách tohoto vztahu ve třech fázích, ve skutečnosti nemusí jít o plynulý proces. Přechody mezi fázemi mohou být hodně opatrné, krok dopředu, krok zpět – často lavírujeme mezi dvěma postoji. K velkým proměnám a výkyvům dochází také uvnitř jednotlivých fází.

Víra v rodiče je skálou, na níž dítě buduje svůj vztah ke světu a lidem. Pokud je tato absolutní víra narušena příliš brzy, vrhá to dítě do chaosu.

Rovněž je třeba mít na paměti, že každé podobné členění je jen metafora, která nám může pomoci uchopit nějaký složitý proces – jde o námět k přemýšlení a vlastnímu zkoumání své osobní žité zkušenosti. Tak prosím tento model neberte příliš exaktně. Pokud vás inspiruje k souhlasnému zamyšlení, nebo k vnitřní polemice, bude to dobře a o to mi jde.

1. obraz: V péči dobrých božstev

Jako nejmenší považujeme rodiče obrazně za Bohy. Jsou nejlepší, nejmoudřejší. Maminky jsou nejkrásnější – a který kluk si nepamatuje dětské hádky s kamarády o tom, čí tatínek je nejsilnější? Jen si vzpomeňte na reakci Pepína z filmu S tebou mě baví svět, když se mu tatínek za zabouchnutými dveřmi snaží vysvětlit, že mu lhal. Jeho rezolutní a popuzené prohlášení Můj tatínek nikdy nelže! je úsměvnou, ale pravdivou ukázkou toho, jak idealizovaně zvláště malé děti své rodiče vidí. Rodiče jsou prostě dokonalí. Tečka!

Takové idealizované vnímání rodičů má svůj smysl z vývojového hlediska. Je vrcholně důležité pro pocit řádu a bezpečí. Hlavní výzvou tohoto období je budování důvěry. Víra v rodiče je skálou, na níž dítě buduje svůj vztah ke světu a lidem. Pokud je tato absolutní víra narušena příliš brzy, vrhá to dítě do chaosu, se kterým si neumí poradit, a vystavuje ho (mnohdy celoživotní) úzkosti.

2. obraz: Svrhávání falešných model

Tato idealizovaná představa ovšem dříve či později získává větší a větší trhliny. A s tím, jak stále více vysvítá, že rodiče prostě dokonalými bohy nejsou, dochází k prvním deziluzím. Chápeme už, že rodiče bohy nejsou, a otevřeně nebo v skrytu jim to zazlíváme či vyčítáme. A tak přesvědčení, že rodiče jsou dokonalí, nahrazuje přesvědčení, že by rodiče dokonalí být měli.

Například v pubertě často dosahuje úcta k rodičům záporných hodnot. Leckterý puberťák považuje své rodiče za trapné, neschopné, nechápavé staříky, kteří jsou úplně mimo, ničemu nerozumějí, nevědí, která bije, a je vskutku překvapen, že se jeho rodiče vůbec mohli ve své slabomyslnosti dožít úctyhodného stařeckého věku přes čtyřicet.

Tato fáze obratu o 180 stupňů zdaleka nekončí s pubertou. Výčitky a hořkost ze zklamaných očekávání dost často přetrvávají až daleko do dospělosti, zvlášť dotýkají‑li se citlivého tématu křivd a traumat, které nám rodiče v dětství svým chováním způsobili.

Někdy potomek nemá šanci vystoupit ze stínu otce nebo matky, protože iluze jejich dokonalosti je takové povahy, že ji nelze snadno prohlédnout.

Zatímco víra prvního období nám dává bezpečné zázemí pro proces poznávání a získávání prvních vlastních zkušeností se světem a lidmi, deziluze v druhé fázi nám pomáhá se vymezit a začít hledat vlastní individualitu. Výzvou tohoto období je rozvíjení jedinečnosti – hledání sama sebe.

Stává se ale, že v některých případech k tomuto tak potřebnému „pádu božstev z piedestalu“ nedojde. Bývá to tehdy, kdy potomek nemá šanci vystoupit ze stínu otce nebo matky, protože iluze jejich dokonalosti je takové povahy, že ji nelze snadno prohlédnout – často tomu tak je u rodičů společensky úspěšných a druhými uctívaných.

Zvláštním případem je situace, kdy jeden z rodičů předčasně zesnul a rodina kolem něj v duchu rčení „o mrtvých jen dobře“ vytvoří jakousi domácí mytologii. Zesnulý v ní figuruje jako obraz dokonalosti a dobroty a současně, bohužel, i jako nástroj citového vydírání: Kdyby to tak viděl tatínek, co by ti asi řekl?

V takových případech potomek nemá šanci vyzdvihnout se nad „Boha‑rodiče“ a získat potřebnou důvěru ve své schopnosti, svá nadání a svou cestu. Často pak žije ve stínu představ a ideálů svého zbožštěného rodiče, kterým se podřizuje.

Přednáška 24. října 2024