Já nejsem jen já

Poznat a usměrnit

Karel Čapek nádherně ukazuje, že naše reakce nejsou vždy tak úplně „naše“. Například já ve svém vztahu k práci můžu poznávat svou mámu. Když se mi věci nechtějí dotahovat do konce, můžu si říct ahoj, tati. V občasné laskavé toleranci vidím svou babičku a v obavách o budoucnost dědu.

Identifikovat v sobě původ povahových sklonů může hodně pomoci s odstupem od nich. Pak už to nemusí být „hrozný defekt“ nebo „zkažený charakter“ a člověk už o sobě nemusí uvažovat jako o „divném, špatném, závistivém“ nebo v podobných tíživých slovech.

Prostě se ve mně ozývají moji předkové (a v nich i jejich předkové). Jsem to pořád já a je moje odpovědnost, jak jednám, ale svého vnitřního kritika můžu poslat o dům dál, což není k zahození. Osobně si spíš s tímhle rozpoznáváním tendencí nebo předků v sobě hraju a většinou je to úlevné, někdy i úsměvné.

Čapek nabízí tuhle hru: Až v sobě zaznamenáte nějaký výrazný rys nebo typickou reakci, projděte si své rodiče a prarodiče. Odkud se to ozývá? Pak toho člověka můžete pozdravit a třeba si s ním i popovídat, pokud vám to vaše fantazie dovolí. Nakonec si zreflektujte, jaké to je, přistihnout v sobě mámu, tátu, dědu nebo babičku.

Můžeme mít ovšem v rodině postavy, které bychom nejradši vymazali. Hrdina Obyčejného života určitě nebyl pyšný na dědečka, který týral svou ženu. Ale i ten v něm žije dál. To, že se s „dědečkovými sklony“ v sobě smířil, vůbec neznamená, že by takovou agresi schvaloval.

Uvědomil si, že v sobě prudkost a násilné tendence po dědovi má, což znamená, že je vytáhl na světlo. A to je rozhodující počin. Dokud budeme tyto sklony vytěsňovat, ovládají ony nás. Najít je a přiznat si je nám nad nimi dává možnost kontroly. A současně od nich můžeme pocítit vnitřní distanci, jakkoli naší součástí (a odpovědností) nadále jsou.

Sebepoznání Čapkem

Je mi jasné, že pro někoho může být tahle představa v první chvíli spíše děsivá než úlevná. Co když jsou lidé v něčím rodokmenu zdrojem bolesti nebo traumatu? Co když je největším přáním někoho „hlavně nebýt jako oni“ a ideálně na ně úplně zapomenout? V takovém případě myslím, že by bylo lepší tuhle čapkovskou analýzu nedělat a pustit se do ní případně až ve chvíli, kdy se podaří minulost zpracovat.

Věřím, že většinou nám tato průběžná vnitřní inventura pomůže. Pro lidi s analytickými a trochu nerdími sklony je to i docela zábava. Tím, že si v sobě pojmenujeme to dobré i to horší, ale hlavně můžeme přestat přísně hodnotit svoje „já“ globálními soudy. Dojdeme ke smíření, což v Čapkově pojetí není rezignované jsem prostě taková, takový, ale hluboké a úlevné už vím, z čeho se skládám.

A také můžeme dojít k uvědomění, pro které si někteří lidé chodí za lysohlávkami, liánami nebo magickými žábami – že to naše osamělé, izolované „já“ možná není to, oč tu primárně běží. Slovy Karla Čapka: A co nás je – jako na pouti. Tolik lidí pohromadě – vždyť je to jako velký svátek! To by člověk neřekl, bože, to by si ani nepomyslil, že život je – taková sláva! Takhle mluví o nitru jediného člověka!

Nakonec nemůžu udělat nic jiného, než vám Čapkův román Obyčejný život doporučit k přečtení. První polovina chce trochu trpělivosti – Čapek tam dělá spoustu obecných explicitních závěrů, ke kterým bych si coby čtenářka raději došla sama. Jakmile se ale v nitru hrdiny začnou ozývat různé hlasy a sklony, stává se z toho pořádná psychologická jízda. Máte‑li chuť na vnitřní inventuru, není asi v české literatuře lepší průvodce než tento „obyčejný“ člověk.