Já, incel

Oidipus v dospělosti

Z psychoanalytického hlediska je možné nabídnout vysvětlení optikou Oidipského komplexu. V období mezi třetím a šestým rokem je vývojovým úkolem chlapce přijmout fakt, že matka nemůže být jeho, nelze nahradit otcovo místo. Jinými slovy zpracovat a přijmout „porážku“ ze strany otce, kterého nemůže trumfnout a který v jeho vývoji reprezentuje řád a pravidla. Je to nerovný boj, který je předem prohraný. Podstatou oidipské situace je korigování touhy a přijetí skutečnosti, že některé tužby zkrátka nemohou být naplněny. Je to důležitý milník, na základě něhož se učíme, že v životě pokaždé nemůžeme dosáhnout toho, co chceme.

Chlapec zakusí, že být na matce závislý je ohrožující, jelikož z její strany přichází upřednostňování otce a tím pádem odmítání chlapce. Zároveň dospívající a dospělý muž touží po lásce, intimitě a partnerství. Vydává se tedy znovu všanc ženě a opět dojde k tomu, že je na ní závislý (respektive na jejím rozhodnutí, jestli s ním chce být, nebo ne). Žena rozhodne, zda mu poskytne lásku, blízkost, sex a potvrzení jeho hodnoty.

Pokud k takovým odmítnutím dojde opakovaně, výsledkem může být právě incelství, jelikož znovu a znovu nasedá na nezpracovanou oidipskou situaci a jitří hluboké rány. Na symbolické rovině otevírá totožnou situaci, kdy matka malému chlapci dává hranice v tom, že ji nemůže mít, protože patří k jeho otci. Zároveň chlapec svádí nerovný boj se svým otcem o matku, ze kterého nemůže vyjít jako vítěz.

Incelové tak nevědomě rozehrávají obdobnou triangulační dynamiku, kterou zažili v dětství. Svádí boj s chadem (otcem) o ženu (matku), sami ale vnímají svou nedostačivost, která jim v triumfu brání. Jako kdyby stále dokola odehrávali oidipskou situaci, avšak v dospělém věku. Bolest z odmítnutí následně přetvoří do nenávisti k ženám.

Jde tedy o hluboké pocity méněcennosti, které mohly vzniknout v období, kdy ve vývoji chlapce dominovala oidipská problematika. Pokud chlapec zdárně touto situací neprošel a uvízl v ní, nedošlo k identifikaci s otcem, tedy s mužským principem, a chlapec tak nevědomě stále usiluje o matku.

My ti rozumíme

Pokud bychom tedy odhlédli od společenské nespravedlnosti jako živné půdy pro rozvoj incelství, je možné ho vysvětlit na základě hlubokých nevědomých vnitřních konfliktů, nezpracovaného oidipského zranění a velmi křehké sebehodnoty.

Ze společenského hlediska můžeme na incelství nahlížet jako na produkt doby, ve které se mění tradiční genderové role. Někteří muži se vlivem emancipace žen cítí ohroženi. Příklon k incelství pak může být cestou, jak se s nejistotou vyrovnávat. Vlivem manosféry se tento postoj může prohlubovat a v extrémní podobě radikalizovat.

Internetové prostředí na jednu stranu spojuje, ale na druhou způsobuje izolaci, která pak snižuje schopnost fungovat ve společnosti a vztazích. On‑line svět poskytuje bezpečný prostor, v němž odpadá stud, strach z odmítnutí a ze ztrapnění se. To může ještě více přispívat k nízkému sebevědomí v reálné komunikaci a vnímání sebe sama jako neúspěšného a pro ženy nezajímavého.

Incelové prožívají pocit hluboké nespravedlnosti, k němuž je třeba najít viníka. Za toho bývá označen ten, kdo jim jejich úspěch ve vztazích odpírá – tedy ženy. Po několika neúspěších (které jsou jistě frustrující) generalizují a vnímají všechny ženy jako zlé, špatné a podlé.

Někomu mohou znít lákavě dílčí myšlenky této subkultury, a tak se o ni začne více zajímat. Navštíví fóra, kde již zkušení incelové diskutují a podporují se. Dotyčný se najednou ocitne v prostředí (byť virtuálním), kde je vyslyšen a pochopen. Zjistí, že podobné pocity zažívají i ostatní. To vše je lákavé, a tak se noří hlouběji do manosféry a přebírá tento způsob myšlení. Tím se ale ocitá v psychické pasti.