Introvert vs. extrovert

Než jsem se začal zabývat praktickým pozorováním lidské psyché, tedy i dvou základních fenoménů extro/introverze, pracoval jsem s těmito pojmy s lehkostí filosofa. Praxe však přinesla poznání, že u introverze a extroverze nejde jen o prosté pojmenování typů osobností. Jsou to především principy, které determinují nejen naše vědomí, ale i nevědomí.

Tyto principy – už jen tím, jaké sami o sobě jsou a jak s nimi vědomě nakládáme  – určují to, jak se vztahujeme k sobě samým a k druhým lidem, či jak se adaptujeme na životní podmínky.

V konečném důsledku jejich rovnováha neovlivňuje jen kvalitu každodenního života, ale jejich postupným rozvíjením získáváme vhled do nevědomí. Vhled je sice základní metoda poznání, avšak teprve postupnou kultivací se stává nástrojem probuzení.

Extroverze a introverze jako princip

Všichni na vlastní kůži každý den poznáváme, jaké to je žít s druhými, být součástí tohoto světa. Řešíme, jak se máme chovat a co máme říkat. Hlídáme si myšlenky, usměrňujeme prožitky, přemýšlíme , co je vhodné, co nikoliv, o čem a jak s druhými hovořit.

Jedni žijí ve stínu strachu z vlastní nedokonalosti, protože se jí v sobě dotýkají, zatímco ti ostatní ji vidí na druhých. Proto je pro ty první svět příliš velký a zdánlivě nedůležitý a pro ty druhé zase příliš malý a zbytečně důležitý. Pojďme si posvítit na oba principy, abychom pochopili, proč je tomu tak.

Jak už jsem uvedl, většinou nám jsou tato dvě slova servírována pod hlavičkou osobnostních typů. My se na ně nejprve podíváme poněkud neosobně – jako na dva principy, které definují dynamiku i charakter lidského vědomí, potažmo nevědomí.

Introverze je přímým mostem k vnitřnímu světu a ke všemu subjektivnímu a nevědomému.

Oba principy by zůstaly jen relativními pojmy,  pokud  bychom je posuzovali  bez vztažnosti k objektu (směrem z vnějšího světa) a k subjektu (směrem z nitra člověka). Jedině ve vztahu k objektu (k druhému tam venku) či k subjektu (k sobě samému) jsme schopni pochopit charakter principu či vědomého zaměření a na základě toho usoudit na povahu vlastního nevědomí. O důsledcích, které to má pro každodenní život, budeme hovořit níže. Ještě chvilku zůstaneme u jazyka psychologie.

Pojďme tedy z pohledu výše uvedeného postavit základní kritéria pro analýzu charakteru obou principů. Abychom si sebepoznání poněkud zjednodušili, vybereme jen ty nejzákladnější a nejzajímavější ukazatele:

• pohyb psychické energie
• postoje a vztah k vnějšímu světu, postoje a vztah ke světu vnitřnímu
• přizpůsobení a orientace principu
• nadřazení objektu nad subjektem a obráceně.

Princip extroverze: mělo by se

Tento princip ve společnosti převažuje a je naší kulturou značně nadužíván, protože preferován a učen. Proto mu snáze porozumíme. Středem jeho zájmu, vše, kolem čeho se točí, je objektivní svět. Svět kolem nás se svými parametry, měřítky, institucemi, objektivními hledisky, hodnotami, pravidly a normami.

Extroverze jako princip šíří psychickou energii ven, do vnějšího světa. Navazuje s ním živý kontakt. Zaměřuje se na vnější objekty, ať už to jsou lidé, situace, či objektivní okolnosti našeho společného života, vztahuje se ven a rozlišuje skrze druhé a na druhých.

Myšlení, jež pracuje ve jménu extroverze, se orientuje podle objektivně daného. Posuzuje a porovnává podle druhých, řídí se známými daty, snaží se vše vysvětlit na základě objektivních údajů. Zkrátka a dobře princip extroverze nám dává poznat svět objektů kolem nás, vztáhnout se k němu a pomáhá nám s ním souznít.

Extroverze jako habitus

Vztáhneme‑li princip extroverze do vědomí člověka a učiníme‑li ho převažujícím principem, mluvíme pak o extrovertovi. Ptáme se tedy, odkud extrovert přijímá korektiv a determinanty pro své chování, jednání, myšlení cítění a vnímání? (Ne vždy ve všech funkcích!) Jednoznačně z vnějšího světa.

Pod tíhou nevědomí vyžaduje to, o co sám sebe ve prospěch druhých dlouho okrádal. V takových chvílích se stává vyčítavým egoistou a sobcem.

Splynout s objektivně danými podmínkami je jeho cíl. Vnější objektivní společenské poměry jsou pro něj měřítkem všech věcí. Nikdy je nezpochybňuje, ba naopak, snaží se je co nejvěrněji dodržovat.

• Subjektivní dojem pro něj neznamená nic nebo velmi málo.
• Dělá tu správnou práci, působí správným dojmem, venku nachází dostatečný prostor pro seberealizaci, nikdy nepřekračuje hranice.
• Potřeby a přání společnosti a druhých jsou mu nade vše.

To však neznamená, že by subjektivními dojmy nedisponoval. Má je, ale nejsou pro něho korektivem jeho jednání. Naopak, spíše na něj působí rušivým dojmem.Všichni známe takové ty obětavé osoby, které by položily život za blaho firmy, společnosti, rodiny. Obecně jim nelze vůbec nic vytknout, šíří vlastní energii všude, kde si myslí, že je jí třeba.

Jsou jako lampy, které dávají své světlo do všeho a všem kolem sebe. Když to ale přešvihnou, nevšimnou si, že světlo už dávno zhaslo a že to, co dávají, je olej jejich vlastní lampy. V tu chvíli se začnou hroutit pod tíhou nevědomí.

Z výše uvedeného je tedy patrné, že to, co vytěsňuje pro nedostatek objektivity, jsou jeho ryze osobní potřeby a přání, ba dokonce i tělesné. Extrovert se zkrátka zbavuje sám sebe ve prospěch druhých. To určuje charakter jeho nevědomí. Jeho nevědomí je napěchováno osobními nároky (myšlenky, přání, afekty, city) a má proto silně egocentrické zaměření.

Když extrovert překročí mez ve jménu potřeb okolního světa, vyhoří. Nejdříve začíná somatizovat. Jeho nevědomí vyvolává funkční orgánové poruchy a posléze i dramaticky narůstající náladovost, jež může vyústit až v prudké hysterické reakce, které se spouští v momentě, kdy své já ztratí naprosto ze zřetele.

Tam tam je potom jeho objektivita. Pod tíhou nevědomí vyžaduje to, o co sám sebe ve prospěch druhých dlouho okrádal. V takových chvílích se stává vyčítavým egoistou a sobcem. Pak snadno obviní druhé, že mu nedávali nic z toho, co mu po právu patří, když se o ně tak dobře a obětavě stará.

Přednáška 24. října 2024