Introvert, extrovert. A co dál?

V první větě je hranice. Ve druhé je možnost.

• Podobné je to i u extroverze. Jinak zní věta: „Jsem extrovert, prostě mluvím moc.“
• A jinak: „Když jsem nervózní, začnu mluvit rychle a zabírám prostor. Chci se učit víc vnímat reakce druhých.“

První věta člověka uzavírá do identity. Druhá pojmenovává konkrétní situaci — a tím otevírá prostor pro dovednost.

Když se z popisu stane pravidlo

Pojmenování může být úleva. Pomůže nám pochopit, proč některé situace prožíváme jinak než ostatní, a přestat si vyčítat, že nejsme „správně“. Potíž začíná ve chvíli, kdy se z popisu stane pravidlo. Když věta jsem introvert nebo jsem extrovert začne předem určovat, co zkusím, čemu se vyhnu a co už se ani nebudu pokoušet změnit.

Psycholožka Carol Dweck popsala rozdíl mezi fixním a růstovým nastavením mysli. Ve fixním nastavení máme sklon chápat své schopnosti jako něco daného: takový jsem, tohle mi nejde, na to nemám. V růstovém nastavení naopak připouštíme, že se můžeme učit nové strategie a postupně rozšiřovat své možnosti.

U introverze a extroverze nejde o popírání vlastního nastavení. Introvert se nemusí stát bavičem večírků a extrovert se nemusí stáhnout do ústraní. Podstatné je spíš rozlišovat mezi větou tohle je pro mě náročné a větou tohle není pro mě. Ta první nechává pootevřené dveře. Ta druhá je často zavírá.

Dítě, které se neprosadilo. A dítě, kterého bylo moc

Mnoho věcí, které si v dospělosti neseme, vzniká nenápadně. Třeba v úplně běžných dětských situacích. Dítě stojí na hřišti a jiné dítě mu vezme hračku. Dospělý to vidí a řekne: „Tak si ji vezmi zpátky. Musíš se umět prosadit.“ Nebo dítě ve školce nechce říct básničku před ostatními. Dospělý ho pobídne: „No tak, nebuď takový. Řekni to nahlas.“

Zvenčí to může vypadat jako podpora. Dospělý chce dítě povzbudit, dodat mu odvahu, naučit ho fungovat mezi lidmi. Jenže dítě v tu chvíli nemusí mít dovednost ani kapacitu. Ne proto, že by bylo „špatně nastavené“, ale protože to ještě neumí. Bojí se. Nemá zkušenost. Neví, jak začít. Když se mu to nepodaří, často si neodnese závěr: Tohle jsem se ještě nenaučil. Odnese si spíš: Ostatní to zvládají, a já ne.

Podobné to může být i na druhé straně. Dítě se raduje nahlas, vypráví dlouhý příběh, skáče do řeči, chce sdílet všechno hned. A slyší: „Ztiš se. Nemluv pořád. Dej pokoj. Ty jsi zase k nezastavení. Bolí mě z tebe hlava.“ I tady může být za reakcí dospělého pochopitelná únava nebo snaha nastavit hranice. Jenže dítě si z toho může odnést: Když jsem spontánní, jsem moc. Aby mě měli rádi, musím se krotit.

Ani jedno dítě nepotřebuje nálepku. Potřebuje zkušenost, že se může učit. To tiché se může postupně učit říct: „Teď jsem na řadě já.“ To živé se může učit vnímat: „Teď mluví někdo jiný.“ Jedno potřebuje odvahu vstoupit do prostoru, druhé citlivost prostor sdílet. Obojí jsou dovednosti. A obojí se učíme lépe v prostředí, kde nejsme zahanbeni za to, jací jsme.

Nejsme jedno písmeno

V osobnostních dotaznících i v běžné řeči se často pracuje s dvojicí introvert / extrovert, jako by šlo o dvě jasně oddělené skupiny lidí. Ve skutečnosti je to mnohem pestřejší. Ani Carl Gustav Jung tyto pojmy nevnímal jako jediné vysvětlení osobnosti. Současné modely osobnosti pracují s extraverzí jen jako s jednou z více dimenzí. Vedle ní hraje roli například emoční stabilita, svědomitost, otevřenost vůči zkušenosti nebo způsob, jakým člověk navazuje vztahy.

Dva lidé, kteří se označují za introverty, mohou být velmi odlišní. Jeden například klidný a analytický, druhý citlivý a vztahově orientovaný. Podobně extrovert může být empatický a naslouchající, nebo třeba rychlý a výrazný. Ani samotná introverze a extroverze nebývá „čistá“, většina lidí se pohybuje někde mezi. V některých situacích vyhledáváme kontakt, jindy potřebujeme klid. Někdy mluvíme snadno, jindy se stáhneme.

V praxi to vidím konkrétně. Místo jednoduchého „jste introvert“ nebo „jste extrovert“ se ukazuje spíš kombinace různých tendencí. Někdo je rezervovaný, ale zároveň průbojný. Jiný je hovorný, ale citlivý na odmítnutí. Sama se pohybuji blízko středu. V některých situacích se poznávám v introvertních popisech, jindy v extrovertních. Má to své výhody i limity.

Jedno je ale společné. Člověk není jedno písmeno. Je kombinací potřeb, zkušeností, schopností a naučených strategií. Možná tedy není nejdůležitější otázka „Jsem introvert, nebo extrovert?“ Užitečnější může být ptát se jinak:

• Co v téhle situaci potřebuji?
• Co je pro mě náročné?
• Co už umím a co se teprve učím?
• Kde respektuji své nastavení – a kde se za ně schovávám?
• Kde po sobě chci příliš?
• Kde si naopak nedávám šanci vyrůst?

Tyto otázky nás vedou k přesnějšímu rozlišování. Někdy potřebujeme víc respektovat své tempo. Jindy se trochu opřít do odvahy, kterou jsme zatím moc nepoužívali.

Ne nálepka, ale prostor

Trochu to připomíná vztah k vlastním vlasům. Kdo má rovné, touží po vlnách. Kdo má kudrnaté, žehlí je do hladka. Zvenčí se může zdát, že ten druhý to má snazší, zajímavější nebo přirozeně krásnější.

Podobně si introvert někdy přeje mluvit s lehkostí, být vidět, vstoupit do místnosti a nebát se oslovit cizího člověka. Extrovert si zase může přát být rozvážnější, umět mlčet bez napětí, nepůsobit příliš výrazně a nemuset pořád držet energii celé skupiny.

Jenže rovné i kudrnaté vlasy mohou vypadat krásně, když s nimi zacházíme podle jejich povahy. Když je nutíme být něčím jiným, stojí to hodně úsilí a výsledek stejně nevypadá přirozeně. S osobností je to podobné: nejde o to stát se svým opakem, ale rozumět svému nastavení a naučit se s ním zacházet tak, aby nás zbytečně neomezovalo.

Introverze a extroverze nejsou problém ani řešení. Jsou to různé způsoby fungování – každý se svými silnými i slabými stránkami. To, že se introvert učí promluvit, když je to důležité, z něj nedělá extroverta. A to, že se extrovert učí dát prostor tichu, neznamená, že ztrácí svou energii.

Přijetí je začátek, ne konec. Rozvoj neznamená stát se někým jiným. A právě mezi tímhle vzniká prostor, kde se dá opravdu růst.