Intimita ve vztahu

To všechno ovlivňuje, jaké vztahy navazujeme a prožíváme – jestli žijeme krátkodobé, povrchní vztahy, nebo toužíme po hlubokém splynutí a oddanosti. Jestli potřebujeme ve vztahu spřízněnou duši a přátelskou náklonnost, nebo pro nás není vztah úplný, dokud nejsme zmítáni intenzivní vášní.

Čtyři různé příběhy

Lenka a Ruda jsou úžasní lidé, žijí spolu patnáct let, jejich vztah definuje vzájemné porozumění a úcta jednoho k druhému. Znají moc dobře své světlé i stinné stránky, jsou skvělí přátelé, kteří si dokážou navzájem pomáhat a vycházet vstříc. Mají děti ve věku osm a dvanáct let a podle slov jejich přátel jsou příkladnou rodinou v tom, jak žít s respektem. Lenka a Ruda chodí po světě s úsměvem na tváři, ale za dveřmi ložnice úsměv ztrácí a zažívají odvrácenou tvář jejich vztahu, tajemství skryté v peřinách – ticho, nebezpečí přílišné blízkosti nebo doteku, se kterým si po těch letech neví rady. Každý si přísně střeží svou polovinu manželské postele.

Eva a Vítek jsou spolu sedm měsíců, zažívají intenzivní zamilování a sexuální touhu. Ani jeden nedokáže myslet na nic jiného než na objekt svého zájmu, mají pocit, že našli smysl svého života, že nikdy už nechtějí jinak. Popisují krásné momenty, díky kterým cítí, že jsou živí. Nejradši by si teď naplánovali celý zbytek života a podle toho plánu jeli a nesli se na vlně rozkoše. Každý z nich má něco, za co se stydí a co nechce před tím druhým ukazovat, o čem se mu nechce mluvit, a doufá, že ani nikdy nebude muset. Jsou zkrátka věci, které před sebou schovávají. Zažívají vášnivou, romantickou lásku, idealizují si jeden druhého a vzhlížejí k němu. Po dalších sedmi měsících se rozcházejí se slovy „nebyl to ten pravý, nebyla to ta pravá“.

Zuzana a Radim jsou spolu tři roky a zdá se, že nedokážou žít ani spolu, ani bez sebe. Jejich vztahem zmítá vášeň, divoký sex, který nezažili nikdy s nikým jiným. Když se na chvíli rozejdou, je to právě živočišná touha, co je svede zase zpátky dohromady. Když jsou spolu, období „klidu“ v jejich domácnosti je plné nervozity, nepochopení, boje o to, kdo má pravdu. Když jsou spolu delší dobu, přidá se ponižování, které ústí ve vzájemnou nenávist. Hádky je pak přivádí někdy do postele, jindy na pokraj nervového zhroucení.

Katka a Tomáš by spolu vlastně nejradši nebyli, ale jsou. Po dvaceti devíti letech jejich vztah běží setrvačností. Oba to vědí, žádný z nich s tím nic nedělá. Přežívají vedle sebe a čekají. Jsou smutní, bez energie, bez zájmu. Každý z nich má pár svých oblíbených činností, které ho na okamžik probouzí k životu. A pak se vrací domů a tam se snaží dělat, že ten druhý neexistuje, dokud na něj omylem nenarazí v kuchyni nebo v obýváku. Když už je potřeba něco řešit společně, což jsou většinou technické věci kolem společného života, jako pravidelné platby nebo opravy bytu, je to utrpení, které se neobejde bez urážlivých a posměvačných komentářů. Jinak všehovšudy komunikace nula, vzájemná pomoc nula, respekt nula, vzájemná přitažlivost nula, sex nula, vztah nula.

Buď, anebo

Problém, který vnímám u mnoha párů, je černobílé vidění. Často nejsou schopni nebo ochotni postřehnout, že každá situace má mnoho různých odstínů, a žijí stylem „buď, anebo“.

Dělají mnoho ústupků, bezbřeze se přizpůsobují a vycházejí vstříc, a když to nefunguje, svou ochotu úplně uzavřou nebo se začnou chovat odmítavě. Nebo kolem vztahu našlapují po špičkách a spíš jen tak ochutnávají, nechtějí se vázat, drží si podle nich zdravý odstup, ale ve skutečnosti jsou to vlastně taková pootevřená zadní vrátka, aby v případě nepohodlí mohli ze vztahu elegantně vyklouznout pryč.

Za těmito projevy chování často stojí strach ze ztráty lásky a náklonnosti protějšku nebo naopak strach ze ztráty vlastní svobody. A samozřejmě ani jedna z těchto strategií není příliš funkční pro vytvoření trvalého a spokojeného vztahu.

Tak jak se potkat? Jak žít krásný, hluboce důvěrný vztah, ve kterém ale neztratíme sami sebe, ve kterém se můžeme na druhého spolehnout, svěřit se mu, odhalit své chyby a slabosti, ale zase ne moc, abychom se nepřiblížili tak, že se začneme odpuzovat?

Sex je to něco, co odděluje přátelství od vztahu. Lence a Rudovi časem ve vztahu vyhasla jiskra. Původně tam byl jen malý plamínek a oni, místo aby ho živili, ho přehlíželi, nechali ho skomírat, až úplně zhasl. Teď nevědí, jak ho nahodit zpátky. Stali se přáteli, což je fajn, ale ke spokojenému vztahu to nestačí.

Evě a Vítkovi chybělo jen málo k tomu, aby zjistili, jestli jsou pro sebe těmi pravými – překonat prvních pár problémů a zjistit tak, jak se každý z nich umí s problémy v životě vypořádávat. Místo toho uvěřili, že problém značí budoucí neúspěch vztahu, tedy to, že nemá smysl do něj dál investovat energii. Úspěšný vztah je dřina, nestane se sám od sebe. Jinými slovy je potřeba na něm pracovat, nejde ho jen tak najít.

Zuzaně a Radimovi naprosto nechybí chemie, ale chybí jim vzájemný respekt, a tak o něj bojují. Zdá se, že v tom boji ale zapomínají, že by mohli být spolu právě proto, aby jim v tom vzájemném soužití bylo dobře.

Katce a Tomášovi chybí všechno, včetně zájmu o to mít něco společného.

Naše vztahy nedrží pohromadě jen láska a sexuální přitažlivost

Intimita – pro někoho tajemný, pro někoho naprosto jasný pojem. Občas bývá dezinterpretován a významově zúžen směrem k sexualitě nebo erotickému prožívání. Když ho ale nahlédneme v jeho pestrosti a hloubce, bez ambice položit kompletní a jedinou pravdivou definici, budeme zacházet se slovy jako důvěrnost, útulnost nebo pociťované soukromí.

Psychologická literatura intimitu popisuje jako pocit blízkosti, pouta, prožívání štěstí, vzájemné porozumění, ohleduplnost a poskytování si emocionální podpory. Intimitu v tomto ohledu chápu jako kvalitu, která zajišťuje hloubku vztahu, jeho dlouhou trvanlivost a pocit plnosti a spokojenosti.

Když se podíváte do svých vlastních zážitků nebo na vztah, který žijete, co všechno se nachází v té intimní, důvěrné zóně, kde se potkáváte jako dvě lidské bytosti?

Co tam zažíváte? A co vám tam chybí?

Doporučená denní dávka intimity

Nejsme ostrovy samy pro sebe, kvalita našich vztahů ovlivňuje kvalitu našeho života. Pro pocit bezpečí a zakotvení potřebujeme navazovat takové vztahy, ve kterých je důvěra, blízkost, laskavost, přijetí. Pak se můžeme ve vztahu příjemně uvolnit.

Osamělost a izolace nám nedělá dobře. Ale my lidé jsme zvláštní tvorové: jsme schopni zažívat osamělost a izolaci i uvnitř vztahu, který se zvenčí jeví (nebo formálně je) velice blízký, a navzdory tomu my, kdo jsme uvnitř, víme, že jsme si na hony vzdálení a odcizení. A v takovém vztahu se nemůžeme cítit ani šťastně, ani spokojeně, ani bezpečně.

A tak abychom mohli žít ve spokojené vzájemnosti a netrápit jeden druhého nepřiměřenými požadavky nebo abychom sami netrpěli pocity méněcennosti a nedostatečnosti, je dobré o svých vzájemných očekáváních něco vědět.

Uvědomuji si, že párové hovory tohoto typu nebývají lehké. Co ale může pomoci, je mít představu o svých vlastních pocitech, než se do takového rozhovoru pustíte. Začít vnitřním dialogem a sami pro sebe se pokusit pojmenovat: Jaké projevy intimity chci zažívat a v jaké míře, abych dospěl/a k pocitu šťastného a naplněného vztahu?

Co obsahuje náš vztah?

Při bližším zkoumání vztahů pozoruji množství komponent, které signalizují, že je intimita přítomna, a které se současně různě prolínají, podporují nebo vyplývají jedna z druhé. Pojmenovala bych tyto:

• Láska. Zažívání vitální energie, hlubokého citu, kdy milovat znamená chtít, aby tomu druhému bylo dobře.
• Důvěra. Pevná půda pod nohama. Věříme si navzájem a ne jen tomu, CO si říkáme, ale taky tomu, ŽE si to navzájem říct můžeme. Důvěru utváří jistota, že budeme přijati takoví, jací jsme.
• Vzájemnost. Spoléháme jeden na druhého. Umíme si pomoct. Sdílíme. Přijímáme odpovědnost za to, že jsme se rozhodli žít vztah, místo abychom žili sami.
• Respekt a snaha o porozumění. Vnímavost vůči postojům druhého a jejich respektování. Jsme schopní akceptovat světonázor toho druhého, i když ho nechápeme nebo s ním nesouhlasíme.
• Fyzická blízkost. Přitažlivost, vzrušení, pocit slasti a uspokojení. Skrze sex se zbavujeme napětí – fyzického i duševního, dosahujeme klidu a cítíme se chtění a žádoucí.
• Duševní blízkost. Pocit hlubokého klidu, který stavíme na společných nebo podobných hodnotách. Umíme si rozumět i beze slov. Ticho, které se v naší domácnosti občas rozhostí, je ticho vřelé, plné porozumění, ne ukřivděné, vyčítavé, trestající.
• Společně prožívaná emocionalita. Vůle prožívat společně a ochota ke společnému prožívání, otevřenost ve vyjadřování svého prožívání libého i nelibého. Sounáležitost, pocit účasti a zájmu, ale i schopnost prožít konflikt nebo smutek.
• Svoboda. Náš vztah je vlastně prostor, který utváříme a zveme do něj druhého. Ten může na naše pozvání dobrovolně vstoupit, ale také ze své vůle vystoupit. Svoboda podporuje chtění prohlubovat důvěru.
• Nahota fyzická i duševní. Nahota, která není exhibicí, ale upřímným předstoupením před druhého ve své přirozenosti, bez nutnosti tuto přirozenost obhajovat. Je to opravdovost, která – pokud je přijata – sbližuje.

Pokud jsme schopni si pojmenovat komponenty, které jsou pro nás ve vztahu nepostradatelné a bez kterých prožíváme vztah jako neúplný, hned vzápětí bych se ptala po tom, jestli je naše pojetí intimity ve vztahu na obou stranách vnímáno stejně.

Dáváme si vzájemně vědět o tom, co bychom chtěli prožívat jinak, než jak to zažíváme teď, a jsme schopni se ve svých přáních a očekáváních potkat?

I když jsme spolu, jsme v tom vztahu pořád sami za sebe

Přání zažívat hluboký a důvěrný vztah nás může dovést do pasti emoční závislosti. To krásné, co nám důvěrný vztah dává, je prostor, ve kterém zažíváme respekt, porozumění, blízkost, přijetí… a ten prostor se nám stává bezpečným přístavem. Útočištěm, kde nemusíme pochybovat sami o sobě a odkud se koukáme na svět s pocitem, že takto je všechno v pořádku.

Některé věci zkrátka nezvládneme dát sami sobě a jsou možné jen ve vztahu. Ten vztah tvoříme dva, společnými silami, a dokud jej chápeme jako prostor, do kterého se vzájemně zveme (já tebe a ty mě), kam vstupujeme (já za sebe a ty za sebe) a ve kterém se můžeme střídavě přibližovat a vzdalovat a tím sytit naši touhu, kde můžeme sdílet nebo třeba řešit, co sdílet nechceme, a tím prohlubovat důvěru, tak pořád platí rovnice 1 + 1 = dva v jednom vztahu.

Ale ve chvíli kdy začneme vztah chápat jako symbiózu, kde se z 1 + 1 stane zase 1, tedy jeden vztah, ze kterého se těžko odděluje to původní já a ty, začínají být některé situace doslova těsné. To všechno, co jsme se dosud snažili vidět v pojmu intimita, nás může začít dusit.

Esther Perel používá pěkné přirovnání. Představte si malé dítě, které držíte v náručí. Cítí se u vás v bezpečí a oběma je vám hezky ze vzájemné přítomnosti. Dítě se zvědavě rozhlíží kolem a cítí touhu vyrazit ven, zkoumat a objevovat svět. Tak ho postavíte a necháte ho udělat pár kroků. Když se od vás kousek vzdálí, v určitém bodě se obrátí a podívá se na vás. Máte různé možnosti, jak zareagujete.

Když řeknete Hej, prcku, svět je skvělé místo, běž, zkoumej, je to zábava, tak se prcek může znovu otočit a s radostí zkoumat a zažívat přesně ten pocit spojení a oddělení současně. Může zažívat to naše 1 + 1 = 2, a to díky tomu, že má svůj ostrov bezpečí, má někoho, kdo mu důvěřuje a ke komu se může vrátit.

Když řeknete Mám strach, bojím se. Co je tam venku tak zajímavého? Copak nemáme všechno, co spolu potřebujeme, ty a já?, může prcek reagovat trojím způsobem:

1. Vzdá se části sebe sama, aby vás neztratil. Vymění svobodu za vztah s vámi a naučí se tím vztahu, který je založený na strachu ze ztráty a pocitech viny za vlastní prožívání potěšení.
2. Vrátí se, bude se pořád ohlížet přes rameno a zjišťovat, jestli mu budete nadávat a zlobit se, když bude zkoumat svět. Nakonec možná i odejde, ale nikdy nebude skutečně pryč sám za sebe.
3. A třetí se ve skutečnosti ani nevrátí.

Úvahy o svobodě ve vztahu mohou vyvolávat paniku, představu toho, že by ten druhý mohl odejít, že bychom mohli přijít o všechno, co mezi sebou máme, co budujeme. A ono to tak v reálu prostě je – ten druhý může odejít a my můžeme o všechno přijít, dokud se k našemu vztahu stavíme jako k věci, kterou vlastníme.

Na základě předchozího přirovnání by nám mohlo pomoci vnímat celou situaci z jiného úhlu, když si předefinujeme pojetí vztahu z „mám vztah“ (věc) na „žiju vztah“ (příběh).

Svoboda a hloubka se nevylučují, dokonce mám pocit, že je to přesně naopak: že svoboda vztah prohlubuje. Uvolněné smýšlení o žití vztahu, ze kterého může ten druhý kdykoliv odejít, nesměřuje k povrchnosti, ale ke svobodě a odpovědnosti.

Odchod ze vztahu, kde po mně potopa, neznačí svobodu, ale útěk. Svobodu můžu prožívat tam, kde nemám důvod utíkat. Potom můžu vnímat svůj vztah jako prostor, kde věnuji svou přítomnost tomu, že tvořím den za dnem, realizuji svou existenci a žiju vzájemnost skrze svobodnou volbu s radostí zvědavého dítěte, ne skrze pocit vynuceného závazku, povinnosti nebo strachu ze ztráty.

Jediné, co nám nakonec může bránit prožívat svobodu a hloubku vztahu současně, je strach z toho být důvěrní.