Imperativ odvahy

Potkaly jsme se s paní po roce a půl od smrti manžela. Šla za ruku se sympatickým šedivým pánem, něco mu s úsměvem vykládala, on se smál. Když si mě všimla, přešli na mou stranu silnice. Paní mi představila svého přítele, ve zkratce načrtla scénář jejich nového společného života v novém bydlišti a řekla: „Víte, co je na tom celém nejhezčí? Každý večer se oba těšíme na další den, na to, že tam ten druhý bude. A všechny děti nám tu radost přejí.“

A do třetice něco jiného, aby můj text nevyzněl jako poselství, že věci nakonec vždy dobře dopadají. O věcech totiž lze říci jenom to, že vždy a s určitostí dopadají… nějak. Mnohdy ne tak, jak bychom si přáli. Často složitě, bolestně, nespravedlivě nebo jinak neideálně. Ale snad nikdy ne nesmyslně – jistě i proto, že smysl nebo jeho absenci zkušenosti přisuzujeme až dodatečně. Věc, která dnes smysl postrádá, nám ho možná nebude dávat ani za rok, ale za tři roky třeba už ano, za dvacet let téměř určitě.

A ne pro obranný mechanismus racionalizace. Pro vědomí smyslu nestačí logický argument, smysl je v kontextu fungování lidské psychiky v první řadě pocitem. Většinou až když smysl cítíme, ne jenom o něm analyticky víme, můžeme mu v hloubi duše opravdu uvěřit a zapracovat ho do našeho světa. Zkrátka, nevybavuji si člověka, který by o své desítky let staré zkušenosti neřekl, že smysluplně zapadá do jeho životního příběhu, že v něm má své nenahraditelné místo.

Takže: Maminka dvou malých dětí, která zůstala po rozvodu sama, bez pomoci a zájmu bývalého manžela. S novou situací přišlo mnoho problémů, ale (jen zdánlivě překvapivě, pro nás, kdo ji dobře známe) největším problémem se ukázala být změna role. Bývalý manžel této mladé paní byl necitlivý, hrubý muž, nerespektující ji ani děti, fyzicky násilný, vulgární.

Dokud spolu tvořili jednu domácnost, byla její role jasně definovaná. Co tatínek zkazil, maminka svou laskavostí napravovala. Co tatínek zakázal, to u něj maminka pro děti vyprosila. A přesně taková role jí velmi vyhovovala. Hodná maminka. A vyhovovala jí nejen proto, že je krásné být hodnou, milovanou maminkou, ale také proto, že jí taková jednostranná role umožňovala nežít svou náročnou, kritickou, přísnou, konfrontativní, konfliktní stránku, kterou na sobě neměla ráda.

„Nikdy nebudu jako moje matka!“ říkávala si od narození první dcerky. A přesně taková její máma byla – kritická, konfliktní, ukřičená, netrpělivá, impulzivní. Hodný rodič byl její táta. A nyní nastala situace, kdy paní potřebovala, kdy její děti potřebovaly, aby kus odkazu své mámy, svůj stín, o němž doufala, že ho nikdy nebude muset vytahovat na světlo, provětrala a žila. Rozumně, laskavě, kultivovaněji, než jak to uměla její matka, ale jasně a pevně.

Najednou „zlý táta“ chyběl. Tedy, on ne, ani jeho způsoby, ale chyběla „nehodná“, striktní rodičovská část. Ta, která by dětem dávala hranice a trvala na jejich dodržování. Která by uměla i zakázat, ne jen povolit. Sama vyvíjet snahu, aktivitu, ne jen vyvažovat a uhlazovat chování druhého rodiče. Zvýšit hlas, když není zbytí. Děti potřebovaly jasné hranice, pravidla, jistotu, že máma je pevný kmen stromu, ne tenká větev ohýbaná větrem. Potřebovaly mámu, která jim je oporou v tom dobrém i v tom špatném, protože to dobré umí ocenit a podpořit a na to špatné má prostředky, laskavé, ale účinné.

I takové výzvy přináší život, i takové věci v jeho proudu překvapí… Nebo vlastně moc nepřekvapí. Pokud se člověk zná. Díky vlastní přirozené schopnosti sebereflexe, díky transformativním vztahům s lidmi, díky zájmu o duševní pochody, díky „práci na sobě“, třeba i v psychoterapii.

Odvaha žít

Je jedna ingredience, která je takřka nezbytnou pro to, aby má teze o naději měla platnost. Život je pohyb a vývoj, ano – ale má to jednu podmínku. Tou podmínkou je odvaha. Člověk potřebuje velký kus odvahy ke každému zásadnímu životnímu kroku i ke každému otevření se přirozenému toku věcí. Svému životu se musíme odvážně vystavovat, aby nám mohl nabídnout celý svůj potenciál, aby byl dynamickým proudem, v němž je vždy možný vývoj a naděje na změnu.

Když se mě svědomití a obětaví rodiče malých dětí, vystrašení zprávami o špatném duševním stavu dnešní mladé generace, ptají, na co je důležité dávat si jako rodiče pozor, říkávám: „Frustrovat.“ Mít všechno přesně podle představ a okamžitě neprosívá dětské psychické odolnosti. Dítě si potřebuje vybudovat takzvanou frustrační toleranci. Potřebuje se naučit, že některé věci nejdou hned a některé nejdou vůbec. Jednou v reálném životě, většinou velmi brzy, už v adolescenci, jako by to našlo.

Mimochodem, i pocitu naděje a víry v život se více líbí u lidí, kteří počítají s komplikacemi a nepovažují je za tragédii. Jen zdánlivý paradox: Přirozeně těžký, neusnadňovaný život je základním stavebním kamenem naděje.

Kdyby se ti milí rodiče ptali dál na schopnost nést si v sobě „imperativ naděje“, dodala bych: Pěstujte v dětech odvahu dělat věci, které jsou pro ně dobré, jen z nich z nějakého důvodu mají strach. Věci, ze kterých mají zbytečný strach jejich rodiče a prarodiče. Odvahu být jiní, stát si za svým. Odvážnému člověku nemusí nikdo vysvětlovat, že situace mají řešení, že vztahy a sebe v nich lze měnit, že zítřek může být úplně jiný než včerejšek – prostě se do toho zítřka vzbudí s odvahou a vezme si z něj, co nabídne. Jaká škoda, že nás dnešní doba nutí (nutí?) být rodiči stále více opatrnými.

Ale zpátky k dospělým. Odvaha neznamená vrhat se do krkolomných situací a vztahů, ignorovat pud sebezáchovy, vypínat citlivost k druhým lidem a chovat se jako sociopat bez schopnosti sebereflexe. Odvahou může být ochota prosadit se, kde je prosazení potřebné, ale i ochota upozadit své potřeby, když je potřebné právě toto. Někdy je odvážné odejít, jindy zůstat.

Člověk může po letech manželství dát svobodný průběh své touze žít plně a využít všechen svůj potenciál tím, že sebere odvahu, rozvede se a začne novou etapu života. Ale stejně tak může odvahu, možná ještě větší, vyžadovat opak – setrvat ve vztahu, otevřít se výzvě najít ve starém partnerství nové roviny, nové možnosti blízkosti, nové sebe.

Někdo projevuje obdivuhodnou odvahu žít a nestárnout. V pokročilém věku sjíždí velehory, skáče s padákem, pustí se do vztahu s protějškem o dvacet let mladším. I taková liposukce a botoxové injekce vyžadují určitou odvahu, přece jen jsou to zásahy do integrity těla. A u někoho naopak velehory a botox mohou být důsledkem nepřekonatelných obav, úzkostné snahy vyhnout se nevyhnutelnému – stárnutí, stáří, smrti.

Za lpěním na výkonu všeho druhu, od vzhledu přes sportovní zdatnost až po intenzitu společenského života, by pak takový člověk, kdyby se podíval na dno své duše, nejspíše našel… strach. A pokud bude chtít dožít život bez úzkosti a deprese, bude nejspíše muset najít odvahu stárnout.

Výzvy zralého věku

No ano, vlastně měl být tento článek o výzvách zralého věku, o tom, co může člověka ve zralém věku potkat či doběhnout, zamíchat životem, nasměrovat dál, když se zdá, že už se obzor jen zužuje, jak mi psala editorka. A že těch výzev je!

Ty klasické – jako vrásky, šediny, nadbytečná kila, přechod, dětmi opuštěné hnízdo, neochota dětí opustit hnízdo, zaměstnavatelé hledající dvacetileté se zkušeností padesátiletých. A pak ty neklasické – milostné touhy, erotika a autoerotika, lásky platonické i neplatonické, tajemství sdílená i nesdílená nebo vypořádávání se s minulostí svou i transgenerační… A samozřejmě objevování zákoutí duše vlastní i duší druhých až do samého konce života.

Možná největší výzvou zralého, staršího a pokročilého věku je žít s poučeným vědomím, že přes všechny imperativy a přes všechnu naději to, v co doufáme, co bychom chtěli nebo potřebovali, co by nám přišlo smysluplné a spravedlivé, nemusí nikdy přijít. Možná to už nestihneme a možná by to nenastalo, ani kdybychom žili sto dvacet let. A přesto nepolevovat.

Přesto zůstávat otevření a ochotní měnit se, měknout, laskavět a něžnět nebo se zpevňovat a otužovat, prosvěcovat své stíny a nechat svítit svá slunce, vkládat se cele do situací a vztahů, vystavovat se odvážně novému a neutíkat před přínosnou zkušeností, třeba i zcela neznámou a novou. Protože to JE život. Život nepřijde po tom všem, za zásluhy. Život je dnes. V jakémkoli věku.