Imperativ naděje

Trocha poezie nikoho nezabije, takže tady, prosím:

to si tak říkáteale jomám zažitoprožitoodžitovlastně by vůbec nebylo divné svět už jenom pozorovatchápavě se u toho usmívatmít ráda lidi jako přírodusrdeční sval zkřehčit hezkými vzpomínkamia trochu naklepat těmi nehezkýmino a pak je všechno jinak

Ta básnička se líbila spoustě lidí, bez ohledu na věk, spousta jich ji přijala za svou. A vlastně to zas tak překvapivé není. Nejde v ní totiž o stáří. Ta básnička uvažuje jazykem nás, co nám už není dvacet ani třicet, o něčem, co se týká všech – o naději. A také o nekonečnosti a nezastavitelnosti plynutí světa, toho vnějšího i toho našeho vnitřního, kterými je ona naděje podmíněná. Ta básnička mluví o tom, jaký je život prevít a šprýmař. Jak i kdyby už věci stokrát vypadaly jasně, jistě a rutinně, u dveří k zítřku už mačká zvonek změna.

Že uvnitř v nás dříme neustále. Že i kdybychom si stokrát mysleli, že už jsme něco nějak nastavili, vyřešili naši existenci tak, aby v ní šlo žít, přestože se to ani zdaleka neblíží žití, které je pro nás a naše blízké zdravé, dobré a stimulující, a že to v takovém stavu udržíme, třeba i za cenu podvodu na sobě nebo druhých, za cenu bolestného přivírání očí – pravda a přirozené potřeby se přihlásí o slovo.

Že i kdybychom sami sebe přesvědčili, že už jsme rezignovali a smířili se se stavem věcí, v jakém žijeme, se způsobem, jakým fungujeme, není vyloučeno, dokonce je velmi pravděpodobné, že nás náš vnitřní vitální motor přivede k posunu. Že se téměř jistě právě ve chvíli, kdy se nám zdá, že jsme někam dospěli a tam už setrváme, ohlásí změna. Pokud ji potřebujeme. Vědomě nebo nevědomě. Pokud jsme změně otevřeni. Pokud z ní nemáme strach.

A o STRACHU chci dnes chvíli mluvit. I když by se mi v tomto poetickém kontextu mnohem lépe a přirozeněji mluvilo o naději. Ta básnička je samozřejmě zprávou o ní. A ona ta naděje prostě je, všude, vždycky, opravdu do poslední vteřiny života a podle mnohých i po něm. (Já jsem lety došla k vnitřnímu přesvědčení, a zatím u něj setrvávám, že si vystačím bez toho posmrtného pokračování. Ale kdo ví, jak to s mou vírou a nevírou nakonec dopadne, změna je možná vždy! O tom přeci zrovna mluvíme!)

Tedy – naděje. Můj nejoblíbenější kategorický imperativ. Vymyslela jsem mu i učený název: imperativum spei (spes je latinsky naděje). To aby byla naděje důstojným členem rodiny velkých kategorických imperativů lidského bytí. Například toho imperativu, jenž říká starozákonními slovy: V jednoho Boha věřit budeš. Nebo toho, který káže žít. Žít se prostě musí a hotovo. Žádné ale, žádné jenže. Možná bych s tímto tvrzením neobstála v intelektuální disputaci, ale imperativy nebývají nutně logické. Jsou tady od toho, aby nám zjednodušovaly život, aby nám načrtávaly směr.

A toto pravidlo o prazákladní povinnosti žít je v mém konkrétním případě například i mou vnitřní osou v mnoha terapeutických sezeních, s lidmi, jimž se žít nechce, třeba proto, že je život příliš bolí. I psycholog pan doktor Hubálek byl jeho zastáncem, formuluje ho svými vlastními slovy: Žít je lepší než nežít. (A že psát je lepší než nepsat, říkal mimochodem také.) V kombinací s vřelostí, jaká prostupovala jeho vztahy s lidmi, nemohl tento hubálkovský imperativ v nás, kdo jsme Slávka měli rádi, navždy nezapustit kořeny!

A pak tady máme již zmíněný imperativ naděje. Naděje umírá poslední, říká lidová slovesnost. A nebo také: Naděje neumírá nikdy. Doufat se musí. Doufat je naše lidská povinnost.

A kdyby se lidstvo drželo této triády – VÍRA, ŽIVOT, NADĚJE, nebyly by sebevraždy a vůbec by se žilo lépe.

Strach jako brzda změn

Využívejte celý web.

Předplatné