Hysterie: život na jevišti

Na začátek je třeba uvést, že dnes už se v odborných kruzích slovo hysterický nepoužívá – právě proto, že začalo být hojně používáno laickou veřejností v nelichotivém slova smyslu. V odborné literatuře ho nahradilo označení histrionský. Dále je dobré zmínit, že histrionské projevy se čas od času objeví u každého z nás – stejně jako projevy depresivní, úzkostné či narcistické jsou v určité míře součástí každé osobnosti. Záleží na tom, jak moc jsou rozvinuty a jak naši osobnost ovládají. Pokud výrazně zasahují do běžného fungování například v oblasti přátelských, pracovních a partnerských vztahů, můžeme pak mluvit o poruše osobnosti. Je to však extrémní poloha, většinou se můžeme spíše setkat s histrionskou strukturou osobnosti. Nakonec je ještě důležité říct, že histrionské rysy mohou vykazovat a vykazují i muži.

Dříve se věřilo, že histrionství souvisí s dělohou (latinsky hystera), a že se tedy logicky týká pouze žen. Panoval názor, že se děloha odtrhla z břišní dutiny, putuje tělem a žije si svým vlastním životem, což způsobuje histrionské projevy. Později, v 19. století, byl významnou postavou na poli studia těchto symptomů francouzský lékař Jean Martin Charcot, u kterého byl na stáži mladý Sigmund Freud. Zájem o zkoumání tohoto jevu si přivezl do tehdy puritánské Vídně a přišel s tím, že histrionské projevy souvisí s potlačenou sexualitou, kterou je třeba si zvědomit a následně pak symptomy odezní. Na poli kinematografie dovedl tento předpoklad k dokonalosti snímek Vrtěti ženou z roku 2011.

Projevy

Pokud pomineme všeobecně rozšířenou představu o histrionských projevech v podobě bláznivé Viktorky u splavu, uvidíme, že se pod nimi skrývá řada dalších symptomů, které nemusí být zjevné v takové míře, a na první pohled bychom je nespojovali právě s tímto osobnostním nastavením.

Histrionské rysy se projevují formou teatrálního chování, přehrávání a dramatizování. Z maličkosti je najednou aféra, kterou je nutné řešit, prozkoumat ji. Je třeba se nad ní přehnaně podivovat a komentovat ji za doprovodu silného emočního náboje: pohoršovat se a odsuzovat ji, mávat nad ní rukama s výraznou mimikou. S tím souvisí další charakteristika, která je typická pro lidi s histrionskými sklony: jsou velice zvídaví, zejména je zajímají různé neúspěchy ostatních a morální selhání ve formě nevěry, podvodu, nečestného jednání. Mají rádi, když se někomu nedaří – ne že by mu to přáli, ale je to pro ně senzace, vzruch. Potřebují, aby se kolem nich neustále něco dělo a oni to mohli řešit.

Co se týče emocí, jsou velmi expresivní a tím snadno čitelní, ale může nám na nich něco nesedět: emoce jsou tak hrané, až jsou nepřirozené. Histrionští lidé jsou veselí, barvití, extrovertní, svou živostí a bezprostředností často zábavní. Nápadné chování totiž přitahuje pozornost, po které touží. Čím více jsou tyto projevy výraznější navenek, tím povrchnější a prázdnější jsou jejich životy uvnitř. S tím souvisí i nestabilita a proměnlivost – dokážou oscilovat mezi naprostou radostí a náhlým nekontrolovatelným vztekem nebo smutkem. Potýkají se s labilitou, častými změnami nálad, které nedokážou korigovat, což může být zejména v partnerské oblasti velice náročné zvládat, a to pro obě strany. Emoční rozkolísanost souvisí s nezralým způsobem, jakým emoce zpracovávají. Nejsou stabilní a usazené, takže i mírný stres je dokáže silně rozhodit.

Lidé s histrionskými rysy často své psychické konflikty a prožívání somatizují. Dnes se to neděje v tak výrazné míře jako ve Freudově době, kdy docházelo například k ochrnutí celé paže nebo k histrionské slepotě. Histrióny často bolí hlava, tělesné obtíže používají jako prostředek k manipulaci a k dosažení svého. Když nevědí, kudy kam, utečou „do těla“. Typické jsou také mdloby nebo velká únava.

Histrioni vykazují výraznou sebestřednost a potřebu být neustále oceňován a obdivován. Pokud se obdivu nedočkají, přichází hluboké pocity nejistoty. Rádi vypráví různé příběhy, kde oni sami figurují jako hlavní postava. Pro osoby s histrionským laděním je velice důležité, aby byly přijímány okolím. Touží být ve středu pozornosti, a jakmile nejsou, vnímají to jako zradu a silně se jich to dotkne.

Zároveň je patrná výrazná starost o sebe, o své vlastní potřeby, které jsou postaveny nad potřeby ostatních. Jelikož jsou více zaměřeni na svou osobu, mají obtíže s empatií, neumí se vcítit do druhého, a tak ji nedokážou ani projevit. Typická je velká zranitelnost vyplývající ze strachu z odmítnutí, který je pro histrióny nejvíce ohrožující. Neumí se k němu postavit, racionálně ho zpracovat, představuje pro ně obrovská muka, ze kterých pak plynou pocity méněcennosti a nedostačivosti. Mívají obtíže v navazování kvalitních partnerských vztahů, jelikož jakmile vycítí náznak odmítnutí, raději ze vztahu vycouvají sami, aby odmítnutí předešli, a nemuseli ho tak znovu bolestivě zažívat a zpracovávat.

Tyto projevy chování mnohdy doprovází nápadné a vyzývavé oblečení, pestré barvy a výstřední doplňky. Velmi jim záleží na jejich vzhledu a pečlivě se o něho starají. Ženy dávají na odiv svou ženskost, nosí výrazný make‑up a parfémy. Jejich chování bývá často svádivé a vyzývavé s tendencemi k promiskuitě, přestože mívají právě v sexuální oblasti mnohdy potíže v podobě frigidity nebo anorgasmie. Sexuální styk jim slouží spíše jako prostředek manipulace než k jejich opravdovému uspokojení.

Příčiny a souvislosti

Za rozvojem histrionských rysů může stát nekonzistentní výchova rodičů, kdy jeden byl příliš hodný, laskavý a měkký, a druhý tvrdý, despotický, chladný, zaměřený na výkon a pravidla. Pokud jeden z rodičů dítěti něco zakázal, druhý to povolil. Dítě se tak naučilo zákazy proplouvat a obcházet je. V tomto zhoubném prostředí se dítě bylo nuceno adaptovat a zorientovat, až nakonec jeho slabiny začalo využívat. Naučilo se v něm „chodit“ a získávat z něho užitek. Takto to však venku ve světě nefunguje.

Podhoubí pro histrionství může také tvořit odmítavý postoj ze strany rodičů. Ten nemusí být (a mnohdy ani není) vědomý. Může za ním stát mnoho důvodů, pro které nejsou rodiče dítěti k dispozici tak, jak by chtělo a potřebovalo – například se více věnují péči o sourozence, jsou unavení, přepracovaní, nesou si určitý vzorec ze své výchovy… Výsledkem jsou opakovaná odmítnutí, se kterými se dítě musí vyrovnávat. Jelikož je odmítané ze strany lidí, kteří mu jsou nejbližší, a v podstatě s tím nemůže nic udělat, zanechá to v něm hlubokou stopu. Nemusí se jednat o explicitně vyjádřené odmítnutí, celkový strach z odmítnutí může být budován dlouhodobými náznaky, kdy dítě vycítí, že mu není dáváno to, co by potřebovalo.

Téma odmítání souvisí u histrionsky laděných osobností (a zejména žen) s ještě jednou zkušeností, kterou mohly v průběhu dospívání zakoušet. Jako malým děvčátkům se jim dostávalo ze strany otce pozornosti, péče a náklonnosti. V době dospívání, kdy se u nich začaly objevovat ženské znaky a rozvíjet sexualita, se mohl jejich otec stáhnout, jelikož si s tím sám nevěděl rady. Tento náhlý nedostatek náklonnosti mohla dívka vnímat jako odmítnutí od člověka, který pro ni tolik znamená.

S odmítáním ze strany rodičů jde pak ruku v ruce potřeba uznání, kterého se v rámci odmítavého postoje rodičů dítěti stěží dostává. S tím souvisí i projevování zájmu a pozornosti. Dítě se naučí, že když se předvádí, jeho projev je výrazný, kýženou pozornost si získá – pokud ne, rodiče se věnují něčemu jinému. A tento vzorec si pak odnáší do dospělosti. Stává se, že aby se rodiče „vykoupili“ z odmítavého postoje k dítěti, ať už na vědomé, nebo nevědomé bázi, rozmazlují ho. Dítě pak nemá povědomí o tom, že nelze mít všechno, ať už na emoční rovině, nebo materiální.

S odmítáním, pozorností a uznáním se propojuje výše zmíněné dodržování pravidel. Pokud rodič cítí, že nemá kapacitu se dítěti tolik věnovat a prožívá kvůli tomu výčitky, může pak jako vykoupení ustoupit z lpění na dohodnutých pravidlech, aby se sám před sebou očistil. Tím se kruh uzavírá a vše do sebe znovu zapadá.

Terapie

Ke zmírnění histrionských rysů osobnosti je důležité, aby člověk prostřednictvím zkoumání svého chování odhalil a zpřístupnil si jeho vzorce, aby zjistil, z jakého důvodu se chová právě tímto způsobem a čím mu tento způsob ubližuje.

Dalším krokem je prozkoumání a pochopení jeho masivního strachu z odmítnutí. K tomu lze dojít právě prostřednictvím náhledu a pochopením svého vnitřního mechanismu fungování. I v rámci terapie klient může prožívat strach z odmítnutí ze strany terapeuta – je důležité a přínosné, aby toto téma do sezení přinášel, nebál se o něm hovořit a byl k sobě v maximální možné míře upřímný a otevřený. Terapeut je ten, s kým může o svých obavách mluvit, může si s ním odehrávat zažité vzorce a scénáře „zvenku“, rozebrat je a tím dojít k náhledu a pochopení.

V podstatě se celou terapií line práce se vztahem a s jeho prožíváním – co v něm klient cítí a jak si to vykládá a vysvětluje. Je tedy velmi důležité, aby si klient s terapeutem „sedl“ a aby byl schopný s ním vytvořit terapeutický vztah založený na důvěře, ve kterém se cítí dobře a bezpečně. Samozřejmě tím nejdůležitějším aspektem je motivace klienta a chuť na sobě pracovat, přestože to je nepříjemné a mnohdy bolestivé.

Více k tématu:Sigmund Freud: Studie o hysterii (1895), Úryvek z analýzy jednoho případu hysterie (1905)Heinz‑Peter Rohr: Hysterie – strach z odmítnutí (2006)