Humři a domněnky

Pokud nechápete, o co jde, výše zmíněné je kompilací dvou v současné době asi nejrozšířenějších a nejpopulárnějších psychologicko‑seberozvojových příruček: Čtyř dohod od Dona Miguela Ruize a 12 pravidel pro život od Jordana Petersona. Čtyři dohody v našich končinách poměrně široce zpropagovalo divadelní představení Jaroslava Duška a v některých sociálních bublinách je kniha prakticky kultem. Čerpá z „moudrosti starých Toltéků“ a lze ji označit do jisté míry za ezoterickou.

Na druhé straně Jordan Peterson je kanadský klinický psycholog a profesor psychologie, který vychází z velké části z Jungovy hlubinné psychologie. Má za sebou slušnou akademickou dráhu, ale až minulý rok zazářil skutečně jako internetová kometa a málokoho některé z jeho videí minulo. V současné době jde o takovou „superstar“ mezi psychology. Dokument o jeho životě a myšlenkách The Rise of Jordan Peterson měl premiéru minulý rok a bylo možné ho vidět i v Praze. Přestože to vypadá, že indiánský ezoterik a konzervativní profesor nebudou mít mnoho společného, jejich nejpopulárnější knihy jsou si naopak překvapivě podobné.

Až na ty humry. Ti jsou oblíbeným příkladem Jordana Petersona, který na nich vysvětluje, proč je tak důležité, abychom drželi tělo vzpřímeně a byli pěkně narovnaní. Humři jsou totiž teritoriální tvorové a vytvářejí si něco jako společenskou hierarchii. Slabý humr, humr loser se choulí do sebe, zatímco vítězný alfa humr je pěkně napřímený, stojí pevně a nebojí se žádných životních výzev. Humři se tak díky Petersonovi dostali z našich talířů do univerzitních aul a málokdo na ně zapomene, pokud o nich jednou slyšel.

Ale nezáleží na tom, jestli jste „team Ruiz“ nebo „team Peterson“. Jestli máte raději indiány nebo Junga (nebo ani jedno). Návody na život, ať už pramení z prastaré indiánské moudrosti, nebo mají být protilátkou na chaos (tak zní podtitul 12 pravidel pro život), ovládly nejen ezoterickou sociální bublinu, ale právě díky Jordanu Petersonovi se dostaly i k těm, kdo o sobě smýšlejí jako o racionálních a spíše konzervativních bytostech.

Tyto návody si kladou za cíl jediné: pomoci vám vzít život do vlastních rukou, vyvést vás z temnot a nabídnout srozumitelný postup, který vám – pokud ho dodržíte – zajistí lepší život. Napadá mě ještě jedna kniha, která něco podobného nabízí, ale bodů obsahuje deset. A je to nejprodávanější kniha na světě: je tedy zřejmé, že chcete‑li napsat bestseller, je dobré inspirovat se u těch nejlepších.

Také vám vrtá hlavou, proč už tedy dávno nejsou všechny bytosti šťastny? Nebo alespoň ty, které žijí tady s námi v „západní“ společnosti (amazonští indiáni samozřejmě z logiky věci šťastní jsou, pokud jim zrovna nevypalujete prales)? Oba tyto návody jsou prakticky dovedené k dokonalosti. Je jedno, jestli chcete stručnější a spíše mystickou verzi, nebo delší a analytickou. Případně něco jako fusion spirituality a vezmete si své od každého. Je to tak jasné, tak srozumitelné, tak křišťálově čisté. Každé slovo sedí. Tak proč pořád někdo potřebuje terapeuta?

Komplexní pravda

To vám samozřejmě řeknu, neb jsem pár takových knih četla. A řekne vám to i každý vědomý myslitel. Zapeklitost tkví v tom, že tyto pravdy jsou „sice jednoduché, ale nikoliv snadné“. Už je to jasnější? Pokud vám to jasné stále není a máte pocit, že je někde problém, vítejte do klubu – a pojďte se podívat na věci z maličko jiného úhlu.

Proti vzpřímenému držení těla a správnému postavení ramen nelze nic namítat, stejně tak proti tomu, že bychom si neměli brát věci moc osobně. Musím se přiznat, že když jsem nad tímto článkem přemýšlela, pokaždé jsem se instinktivně narovnala (díky, Jordane).

Ale zpět k pravdě, která je jednoduchá, ale není snadná. Osobně mám totiž pocit, že pravda není ani jedno. Staří Řekové měli pro pravdu výraz aletheia, což doslova znamená odkrytost. Pravda je něco, co se vynoří z temnoty, co se nám odkryje, a dovolí nám tak nazřít skutečnost takovou, jaká je. Odkrytou, odhalenou a tím pádem zbavenou přívlastků. Přesně těch přívlastků jako je snadný nebo jednoduchý. Případně správný, špatný, krásný, ošklivý, šťastný… Tyto přívlastky nenáleží k pravdě jako takové, ale jsou výsledkem našeho posuzování.

Ukažme si to na příběhu, tentokrát s brouky místo humrů. Procházíte se po lese a najednou spatříte kámen, který upoutal vaši pozornost. Zvednete ho a ejhle… Pod kamenem se hemží brouci a mnohonožky, které vaše zvědavost „odkryla“. Odkrytost je právě ten moment, kdy se ono hemžení objevilo na světle. V ten moment jen zíráme a vidíme věci tak, jak jsou. Ovšem hned vzápětí už přijde posuzování. Je jedno, jestli vám brouci přijdou odporní, nebo jste nadšený entomolog. Vaše vnímání a popis situace už bude zabarven tím, jak na brouky nahlížíte. Případně bude „neutrální“. Ale už bude prost té syrovosti, kterou v sobě nese aletheia. Protože pravda – aletheia je tím, co předchází veškerému posuzování a co zůstane, až se posuzování vyčerpá. Tedy až kámen položíte zpátky a necháte brouky svému osudu (a udělejte to prosím opatrně a nejlíp, jak dovedete). Vlastně na vás vůbec nezávisí a jen se vám, když máte štěstí, odkryje.

Vydávat posuzování („věnuj se tomu, co má smysl, nikoliv tomu, co je výhodné“) za pravdu je problematické hned v několika ohledech, ale zejména proto, jak moc je to jednostranné. Nazřít pravdu znamená v jistém smyslu nazřít celek v jeho komplexnosti. Tedy často včetně jistých protikladných rysů. Naše myšlení je ale z podstaty polaritní – nedokážeme myslet nějakou věc a zároveň i její protiklad. Vždyť pořádně nedokážeme ani vnímat zároveň psychické a fyzické pochody. Naše pozornost je většinou upřena na jedno či druhé; procítit a prožít oboje zároveň v jeden okamžik je pro nás velmi nezvyklé a téměř nepřirozené. Proto nám tak často uniká některý díl skládačky: protože se zrovna zaměřujeme na ten druhý pól, přestože potřebujeme oba zároveň.

Tu druhou, odvrácenou část pravdy tyto návody jaksi neberou v potaz. Kvůli tomu se pak ale zacyklíme právě jen v jedné polaritě, zatímco ta druhá nejen že nezmizela, ale navíc nám stále dělá v životě zmatky.

Víme například, že si nemáme vytvářet domněnky, tak si vytváříme domněnky o tom, že si žádné domněnky nevytváříme. Pak možná nahlédneme, že si vytváříme domněnky o nevytváření domněnek, a na chvíli si vyprázdníme mysl (což je to, o co ve skutečnosti jde). Jenže s tím dlouho nevystačíme – a celý kolotoč domněnek se rozjede nanovo.

Označit vytváření domněnek (představ, přesvědčení) za nevhodné, přestože celý život de facto neděláme nic jiného, povede dost těžko k lepšímu životu. Přijmout své domněnky a zároveň je nebrat příliš vážně, akceptovat je jako svou součást a pracovat s nimi, to už by život někam posunout mohlo.

Řekněme, že některá z těch pravidel jsou přece extrémně jasná. „Mluvte pravdu, nebo alespoň nelžete.“ Tak jistě. Jak pak ale naložit se lží? Obzvlášť pokud se ji pokusím ze svého života vytěsnit. Je trochu s podivem, že zrovna Peterson, velký znalec a obdivovatel Junga, tyto stínové aspekty občas naprosto ignoruje. Myslím, že ani ten alfa humr nebude pořád vzpřímený, ale nevím, korýše nejím. A i kdyby, myslím, že my lidé máme komplexnější prožívání než humr (aspoň doufám, když uvážím, jak s nimi zacházíme).

Příběhy o duši

Otázkou tedy zůstává, proč jsou – a zvlášť teď – tyto návody stále populárnější, přestože vlastně nesplní nic z toho, co slibují. Máte‑li v životě chaos, trochu pochybuju, že vám pomůže držet ramena dozadu. Jenže ono o tu faktickou pomoc možná tolik nejde.

Pokud se podíváme na strukturu obou zmíněných knih (i dalších podobných), zjistíme, že pod rouškou „nauk“ vlastně vyprávějí příběhy. O indiánech, humrech nebo skejtujících dětech, ale hlavně o duši. Přibližují nám pomocí příběhů, symbolů a klidně i populárně pojatých vědeckých výzkumů něco, co plně a cele prostupuje náš život, co náš život rozhýbává a co je jeho nejzákladnější podmínkou, ale co vlastně nedovedeme pochopit a obsáhnout.

Materiálno umíme rozebrat na atomy a kvarky, technologie běží kupředu nejrychleji v historii. Obliba tohoto druhu příruček ukazuje, že jsme uvízli právě jen v té jedné polaritě. A že na úrovni duše či „duchovna“ jsme se najednou ocitli v situaci ne nepodobné té, v jaké žily a žijí „primitivní“ národy, které si vyprávějí příběhy naopak o těch fyzických jevech: fantastické pohádky o blesku, o tom, jak vznikla země, proč hoří oheň a proč potřebujeme v těle krev.

My naproti nim víme přesně, jak vzniká blesk, umíme ho dokonce stvořit, spočítat, vyjádřit matematickým vzorcem… Příběhy o tom, že je to důsledek vzteku bytosti žijící v oblacích, nám přijdou úsměvné. Ale k tomu, abychom aspoň trochu porozuměli sami sobě, potřebujeme příběhy o humrech.