Hry energií

Pro tehdejšího člověka bylo to, čemu dnes říkáme příroda, často spíš ohrožující silou, s níž určitým způsobem bojoval, zápasil o přežití. Vypaloval lesy, snažil se v nich lovit potravu, na malých políčkách pěstoval plodiny. Dnes new age kulturou a ekologickými hnutími idealizované uctívání přírody a matky Země přírodními národy bylo možná našimi předky vedeno často spíše obavou, strachem a respektem z její síly a snahou být s ní zadobře – s jejími různými aspekty personifikovanými do všemožných božstev, duchů, démonů, bůžků.

Proč by se jinak lidé od přírody více a více oddělovali, proč by raději nesetrvávali ve snové symbióze, v jaké dodnes nacházíme různé přírodní kmeny žijící na úrovni doby kamenné? Antropologové ale vědí, že původní národy ve svých osadách jasně vymezovaly a různými předměty ohraničovaly svůj (rozumějme bezpečný, známý) svět a svět venku, plný nástrah a nebezpečí.

Co se oddělilo od divoké přírody? Kultura. Člověk začal vytvářet vlastní hodnoty a objekty – města, náboženství, zbraně, chrámy, filosofii, otroctví, hudební nástroje, nerovnost lidí, koncept lásky, manželství, vztahů, obchod, průmysl, knihy. Kulturu. Z divé přírody vyrvával kus za kusem, zúrodňoval ji, krotil ji, znásilňoval ji, přetvářel k obrazu svého vědomí, svých představ.

Mnozí z nás vzhlíží k původním národům, jsou nadšeni jejich úctou k přírodě, jejich znalostmi o ní, respektem vůči ní. Dá se to chápat a souhlasit s tím, jistě, ale je to pohled současného člověka – nás, kteří jsme se z divé přírody přesunuli do měst a vesnic a lesy už (snad kromě klíšťat) u nás divoké a nebezpečné nejsou. Zahradu kosíme, aby nezarostla, stromy a keře zastřiháváme, záhonky plejeme.

A většina z nás ani nic takového nedělá, protože žádnou zahradu nemáme. Ano, od přírody jsme utekli, zkrotili ji do květináčů u okna. Začali ji dokonce devastovat. Ale ona je i v betonových městech, když sedíme a hledíme na televizi či na displeje. Nejen tam někde venku: je stále uvnitř nás.

Příroda v nás

Kdysi jsem měl silný zážitek. Setkání s prasílou. Jinak to nazvat nedokážu. Slova jsou v těchto případech krátká, jiná pojmenování by byla obdobně okázalá a v podstatě nic neříkající. Prostupovala ve vizi vesmírem jako ohromná zelená liána, původní síla Přírody. Její esence je plodivá energie. Vnímal jsem, že jsem – stejně jako ostatní živí tvorové – výhonek jejího těla.

Je to síla, která se neptá, nemá osobnost ani cit. Dává život, ale neříká, proč tu máme být. Ona se neptá, ona prostě je. A to, že píšu ona, má svůj význam. Možná jsem ji trochu vnímal i jako určitou velkou matku, prasílu přírody. A jako výhonek na jejím těle jsem se ptal (nevím, jestli jí, či spíše sám sebe): o tom to je? Narodit se, chvíli se tu mrskat, zplodit další výhonek a tiše zmizet, uvadnout jako podzimní list? Odpověď jsem nedostal. Možná proto, že ona se neptá, ona prostě je.

Vidím paralelu v chování člověka k přírodě a v chování mužů vůči ženám během časů.

Nedávno jsem si na tento zážitek znovu vzpomněl během jednoho cvičení. V rámci párové imaginace se u ženy objevil obraz zahrady obehnané zdí. Bujné zahrady, divoce rostoucí, džungle. To byla ona – divoká příroda, kypící životem. Mužský aspekt tam byl jakožto rovná travnatá pláň s životodárným potokem. Ve cvičení mělo jít o osobní interakci, ale rozehrála se témata nadosobní, archetypální. Vedlo mě to zpět k onomu zážitku, ale nyní více v rámci jeho vnímání v mužsko‑ženských polaritách.

Objevilo se přání zahrady dostat se z omezujících zdí a zaplavit planinu. Na to mužský prvek reagoval snahou tuto nezřízenou, nespoutanou živost nějakým způsobem upravit, změnit, zkulturnit. Aby z ní kromě divoké krásy samé o sobě mohlo být i něco dalšího. Plody, jedlé plody. Nějak ji učesat, zkrotit, zpřehlednit, dostat pod kontrolu. Příroda reagovala instinktivně. Žena pak zlobou, snad uražeností, což jsou naše lidské reakce. Touhou rovnou, v podstatě čistou plochu zahltit, zarůst, pohltit.

Mužská a ženská zkušenost

Přivedlo mne to k rozšíření uvědomění z prvně popisovaného zážitku. V našem jazyce i obecně v mystických a náboženských tradicích je přírodě přisuzován ženský aspekt. A i když určitým způsobem muž obsahuje ženské kvality a žena mužské, tak přeci jen svým zrozením máme přirozeně větší přístup k těm „svým“. A nebyla snad žena nesčetněkrát přirovnávána k úrodné zahradě? A nemá skrze možnosti rození blíž k archetypálním aspektům neosobní plodivé síly?

Jednou z otázek pak je, co je tedy to mužské. Podívejme se znovu na dotaz, který jsem kladl během prvně zmíněné zkušenosti, tedy jaký význam tato síla má a jakým způsobem se k ní vztáhnout. Během onoho zážitku – a já jej nikterak nehodnotím ve smyslu objektivní pravdy či reality – jsem tuto sílu vnímal jako naprosto neosobní. Ona prostě byla, bujela, žila, život dávala, oživovala, prolínala se vesmírným prostorem. Má nějaké jiné určení? A mám já nějaké jiné určení než žít a optimálně se rozmnožit? A pokud ano, jaké?

Přednáška 19. září 2024