Hrůza z ničeho

Fobie je vlastně nepřiměřeně velký strach vzhledem k situaci, ve které zrovna jsme. Tam, kde nám nehrozí bezprostřední nebezpečí, spustí naše tělo zaplavující stresovou reakci. Rozbuší se nám srdce, začneme se potit, cítit se na omdlení. A často vůbec netušíme, kde se takový strach vzal. Pro přehlednost se fobie dělí na tři typy:

1. Sociální fobie, tedy nepřiměřeně velký stud a strach ze sociálních situací. To nemusí být nutně veřejné vystupování nebo zkoušení před celou třídou, i když takové situace jsou pro sociálního fobika peklo. Náročné pro něj ale může být i jít si jen nakoupit nebo jet plnou tramvají.
2. Agorafobie, nejčastěji ne úplně šťastně překládaná jako strach z otevřených prostor – ve skutečnosti ale jde spíš o paniku, která se dostavuje v prostředí, ze kterého se nedá jednoduše odejít, v neznámém prostředí, v davech na ulici, v dopravních prostředcích nebo třeba obchodních domech. Typická pro agorafobii je obava ze ztráty kontroly nad situací. Může vypadat třeba jako strach, že „já tady omdlím“. Někomu jinému se můžou dát do pohybu střeva a on začne panikařit „bude se mi chtít na záchod a žádný tu není“.
3. Třetí oblast se jmenuje specifické fobie. Sem patří všechny ty jednotlivé fobie z pavouků, ze tmy, ze psů, z dvojčat. Dost možná i vy jste se někdy na základní škole bavili čtením seznamů fobií a pozdvihováním obočí nad tím, jaké všechny jsou a jak jsou bizarní.

První dvě jako terapeuti potkáváme častěji. Ale je to právě ten třetí typ, kterému se dnes chci věnovat. Existuje u nich zajímavý paradox: Jsou relativně časté, během života takovou fobii zažije každý desátý člověk. A současně kvůli nim jen velmi zřídka lidé vyhledávají terapii; sama jsem to jako psycholožka vlastně nezažila zatím ani jednou.

Kuriozita do hospody, nebo překážka v životě?

• Arachibutyrofobie – strach z toho, že se vám na horní patro přilepí arašídové máslo.
• Ephebitofobie – strach z teenagerů.
• Xanthofobie – strach ze žluté barvy.
• Hexakosioihexekontahexafobie – strach z čísla 666.
• Hipopotomonstroseskvipedaliofobie – strach z dlouhých slov.

Kolikrát jste zažili, že někdo předčítá kuriozity ze seznamu fobií a všichni se smějí, „jéje, tohle taky existuje“? Občas mi připadá, že naše lidská posedlost kategorizací a pojmenováváním všeho možného dělá úzkostným poruchám medvědí službu. Obzvlášť u pojmenování strachu z dlouhých slov se zdá, že si dotyčný odborník dělá ze svých pacientů dobrý den (snad to byl někdo, kdo urputně věřil v sílu expozice a doufal, že konfrontací s názvem své fobie daný člověk svůj strach postupně překoná).

Se specifickými fobiemi se tak setkáváme v podobě jakéhosi „bizáru“ nebo kuriozity spíš než jako s něčím, s čím bychom se mohli ztotožnit a vcítit se do lidí, kteří nějakou fobií skutečně trpí. Nutně to přispívá k tomu, že když už nějakou fobii máte, hůř se vám o tom bude mluvit.

Jenže ono se dá předpokládat, že pokud už někdo trpí třeba právě strachem z dlouhých slov, bude to v nějakém kontextu celé jeho duše, jeho příběhu a jeho života. Je to třeba někdo, kdo se zadrhává, má poruchu řeči, dyslexii a k tomu ještě třeba sociální úzkost. Třeba se při veřejných projevech už tak dost potí a je nervózní, když má něco číst nahlas. A když v textu narazí na dlouhé slovo, spustí se v něm vlna úzkosti, ne ze slova samotného, ale z toho, že se zadrhne, „zamrzne“ a ztrapní se.

Ve skutečnosti se tedy tato fobie dá chápat jako typ sociální úzkosti. Co takhle? Možná už je to více v souladu s tím, co všichni známe a co si dovedeme představit. Izolovat a pojmenovat samotnou fobii jako takovou stejně jako chtít léčit jenom fobii bez zbytku člověka tedy nedává smysl.

Většina specifických fobií je každopádně méně bizarní a snáze se k nim můžeme vztáhnout. Týkají se nejčastěji věcí, ze kterých máme všichni trochu respekt. Rozdělit je můžeme do pěti skupin:

1. Fobie ze zvířat (třeba ze psů nebo pavouků).
2. Fobie týkající se přírodního prostředí (z výšek, bouřek, blesků a podobně).
3. Fobie situačního typu (například klaustrofobie – strach z uzavřeného prostoru).
4. Fobie z krve, injekcí nebo ze zranění.
5. Všechno ostatní, co se jinam nevešlo (sem by patřila třeba zmíněná žlutá barva).

Zkuste se teď na chvíli zastavit a zamyslet nad tímto seznamem: Jak to máte s podobnými strachy vy? Zažili jste je? Znáte je? Trpěli jste jimi třeba v dětství? Mnoho z daných strachů totiž prožíváme jako děti. Velká část fobií vymizí prostě s věkem tím, jak se s daným podnětem znovu a znovu setkáváme, a nic zlého se nám nestane. Anebo když vidíte jiné lidi, že se nebojí. Já jsem se jako malá bála pavouků, s těmi většími jsem odmítala být v místnosti, a když byl nějaký na záchodě, celou dobu jsem ho fixovala pohledem, jestli se náhodou nepohne. Stejně tak mi hrůzu naháněla sarančata.

Bohužel, i když z fobie nevyrosteme a táhne se s námi do dospělosti, jejich majitelé typicky nevyhledávají pomoc odborníka. Obzvlášť tehdy, pokud se objektu jejich strachu dá nějak rozumně vyhýbat. Slovo „rozumně“ je ovšem dost relativní, protože ať tak, či tak, vždycky vám fobie narušuje kvalitu života. Na začátku článku jsme zmínili dívku se strachem z motýlů. Pro tu to znamená třeba to, že nemůže jet na výlet do přírody, pozvánka na letní vandry po horách s přáteli nemá šanci a bydlet bude vždycky ve městě.

Nabízí se otázka: Jak k takové fobii člověk vůbec přijde?

Když prožijeme nebezpečí nebo nepříjemnost, tělo si to zapamatuje

V dobách, kdy bylo v módě dívat se na člověka jako na soubor naučených reakcí, se věřilo, že každá fobie vzniká na podkladě nějaké prožité traumatické zkušenosti. Behaviorističtí vědci to v první polovině minulého století potvrzovali v experimentech, kdy naučili psy nebo opice bát se neškodných věcí poté, co jim vždycky současně ukázali danou věc a poslali do tlap elektrický šok.

Jelikož zápal pro vědu tehdy hořel v srdcích badatelů silněji než zápal pro etiku, John Watson podobně naučil devítiměsíčního Alberta bát se bílých krys, králíka, opice a hořících novin (a později třeba taky krysích plyšáků) – tím, že spolu s příchodem krysy na scénu pokaždé hlasitě praštil kladivem do kovové trubky.

Až potud je vznik fobie srozumitelný. Když jste malí, potkáváte velkého uštěkaného psa nebo zažijete se psem nějaký nepříjemný incident a později se psů bojíte. Pokud se narodíte s dispozicí k úzkosti a opakovaně nepříjemně jako miminko nebo batole spadnete ve vaně, můžete se začít bát hluboké vody.

Potíž je, že existují lidé, kteří se bojí psů, a přitom jim nikdy žádný nic neudělal.

Když vidíme strach u druhých, odkoukáme ho

Později se docela logicky ukázalo, že nemusíme sami nic nepříjemného zažít, abychom z něčeho získali respekt. Děti nasávají všechny informace od svých rodičů a nejbližšího okolí a na ty emoční informace si dávají obzvlášť velký pozor. Carlos Coelho a Helena Purkis shrnuli ve svém článku několik teorií a výzkumů týkajících se původu fobií. Připomínají třeba zjištění z roku 1996, že čeho se bojí matka, toho se bojí děti; ovšem v závislosti na tom, jak často před dětmi máma svůj strach vyjadřuje. Bojácné mámy vychovávají bojácné děti.

Něco podobného bylo vyzkoumáno u opic – pokud jedna skupina opic vidí jiné opice, jak se něčeho bojí, začnou se bát taky, nepotřebují k tomu vlastní zkušenost. V jiném výzkumu australských a amerických dětí se ukázalo, že není potřeba ani ukazovat vlastní strach, stačí dětem říct, že je něco nebezpečné, „postrašit“ je slovně. (Pro zajímavost, tyto slovní instrukce fungovaly na vzbuzení strachu účinněji, když je řekl dětem výzkumník osobně, než když to uslyšely z videonahrávky.)

To, že rodiče učí své děti, je ostatně jedna z velkých výhod člověka jako druhu – třeba takové chobotnice jsou také náramně inteligentní, ale mámy chobotnice uhynou dřív, než by stačily svým potomkům jakékoliv znalosti předat. Ani to nám ale nedává kompletní odpověď. Ve výzkumech fobií se totiž pořád objevuje určité procento lidí, kteří nezažili žádné trauma (alespoň si ho nevybavují oni ani jejich rodiče), strach z konkrétní věci u nikoho neviděli a ani jim nikdo neřekl, že by se toho bát měli.

Z evoluce si pamatujeme, co je pro náš druh nebezpečné

Tma, krev, hloubka, výška, psi, pavouci, hadi, blesky… Z toho všeho dává velký smysl mít minimálně respekt. Mnohá dříve slepá místa nám pomáhá osvětlit objev dědičnosti získaných vlastností. Ukazuje se, že pach koček děsí i myši, které se s kočkou nikdy v životě nesetkaly. A dokonce se zdá, že když naučíme skupinu myší, ať se bojí nějakého podnětu, strach z něj se přenáší do dalších myších generací, které jsme nijak netrápili.

Americký psycholog Martin Seligman přichází s hypotézou „připravenosti ke strachu“ z věcí, kterých evolučně dávalo smysl se bát. Samozřejmě je zapotřebí k tomu připočíst osobnostní i genetické dispozice každého člověka – tak jako jsou lidé, kteří prostě nezačnou být depresivní, i když se pokusíte navodit jim depresi chemicky, existují i tací, které ani klasickým podmiňováním nenaučíte mít fobii. Ale pokud se narodíte se zděděnou dispozicí k úzkosti nebo vyrůstáte a žijete v prostředí, které úzkostnost posiluje, může se jednoho dne úzkost začít projevovat třeba právě v podobě nějaké fobie.

Z teorie o úzkosti víme, že sama o sobě je jaksi těkavá, docela málokdy se vyskytuje jen tak sama o sobě a ráda se na něco „nalepí“. Snad i proto, že jako lidé máme potřebu dávat věcem smysl, rozumět jim, a jen tak cítit úzkost a nemít přitom z čeho nám smysl nedává. V tomhle případě se taková úzkost může nalepit prostě na blesky nebo psy. Třeba tmy se ve skutečnosti bojí většina dětí, ale jak rostou a zažívají situace, kdy je tma a nic se jim nestane, strach obvykle postupně překonají.

Samozřejmě i k této Seligmanově tezi existují výhrady – jak to, že se bojíme pavouků, kterých je jedovatých naprosté minimum, a nevadí nám rostliny nebo houby, kterými se otráví mnohem víc lidí? Nejspíš proto, že rostliny vidíme všude kolem pořád, spoustu jich naopak jíme, neustále se exponujeme. Vlastně bychom se zbláznili, kdybychom se měli každé lekat. A jak je potom možné, že fobii můžeme mít i z neškodného motýla?

Dříve citovaní autoři Coelho a Purkis nabízí odpověď, která vychází z poznání na poli neurověd. Vnímání ohrožení v lidském mozku zajišťuje limbický systém, konkrétně amygdala a hipokampus. Zdá se, že na evolučně relevantní hrozby jsou nachystané a není potřeba moc nepříjemných zážitků, aby nám v mozku vznikly „vyběhané“ automatické dráhy strachu třeba z hada nebo z výšek. Amygdala se může naučit bát i plyšového hrocha, ale je pravděpodobné, že v takovém případě bude potřeba více „učení“. Musíme tedy s plyšovým hrochem zažít docela hodně strachu, abychom si na něj vytvořili fobii.

Jak se léčí fobie? Jde to i bez expozice

Mnoho lidí žije s fobií naplněný život a žádnou terapii nepotřebuje, obzvlášť když se dá jejich strachu snadno vyhýbat. Pokud se s fobií rozhodnete pracovat, je to možné různými způsoby.

Terapie expozicí funguje, je účinná a praktikují ji s úspěchem obzvlášť terapeuti vzdělaní v kognitivně behaviorálním přístupu. Znamená to, že pokud se bojíte pavouků, nejdřív s terapeutem nejspíš navážete bezpečný vztah, pobavíte se o tom, co vám funguje a co ne, naučíte se nějaké relaxační techniky pro použití během stresové situace – a pak spolu budete koukat nejdřív třeba na obrázky kreslených pavouků, možná je budete kreslit i sami, později se podíváte třeba na fotky, pak na videa. Nakonec možná dojde i na kontakt se skutečným pavoukem, ale už to dávno nebude tak děsivé, jak by vám připadalo na začátku terapie.

Existují ale i další přístupy. Úspěch mohou mít techniky postavené na mindfulness, relaxacích, imaginacích, hypnóze nebo jiných technikách, které vám pomohou získat emoce pod kontrolu v kritické situaci a pomohou vám celkově snížit míru úzkosti ve vašem životě. I u léčby traumatu a posttraumatické stresové poruchy už víme, že vlastně vůbec není potřeba trauma znovu otvírat, prožívat a pracovat přímo s ním, že stejně úspěšná je léčba postavená na vztahu s terapeutem, budování bezpečí a zdrojů klienta.

A někdy je to i tak, že přijdete do terapie s fobií (docela často je to třeba agorafobie nebo sociální fobie, se kterými se lidé léčí častěji), jenže s terapeutem se pak bavíte úplně o jiných věcech – o svém životě, práci, o vztazích, o svém sebepřijetí. Za několik měsíců jen tak prohodíte, jako by se nechumelilo – „to jsem teď jel do IKEA koupit stůl“, a teprve až terapeut pozdvihne obočí, dojde vám, že ještě před půl rokem by to pro vás byl nepředstavitelný problém. Někdy je to tak, že když se upraví jiné věci v člověčí duši, fobie prostě tak nějak vyšumí a málem si toho ani nevšimnete.