Hrdinky

Bětka pečuje o svoji maminku. Po práci na úřadě doslova běží k ní. Její matka totiž odmítá pomoc od „cizích lidí“. Jakákoliv pečovatelská služba je nemyslitelná. Bětka se stará o nákupy, doktory, úřady. Manžel na ni tlačí, ať se na matku vykašle, cítí se upozaděný. Děti to nejspíše zvládají dobře, vždyť jsou téměř dospělé. Jejich největší starostí je, aby od rodičů měly dost financí na bezstarostný vysokoškolský život. Chápe to. Je ráda, že studují a mají se hezky, lépe než ona v jejich letech.

Kája je třicetiletá svobodná bezdětná žena. Okolí na ni mnohdy tlačí otázkami typu: „Tak kdy už do toho s tím tvým praštíte? Kdy budou vnoučata? Na co pořád čekáš?“ Kája se snaží všechny tyto věty pouštět, jenže to jde těžko. Mnohdy by si tak moc přála své okolí umlčet. Ale jako by nešlo reagovat. V duchu se obhajuje, ale nahlas to jde těžko. Proč jen musí vysvětlovat, jak to v životě má… Kája má ráda svoji práci. Dělá v ní, co může, vidí v tom i smysl.

Nikdo jiný ale ne. Obzvláště ne rodina. „Vždyť je to jenom práce, proboha! Vůbec životu nerozumíš… Budeš jednou litovat, že nemáš děti.“ Kája to tak ale necítí. Má pocit, že i tak se neustále o někoho stará. Zvláště o přítele, rodiče, babičky. Stará se o to, co si myslí. Dělá, co jim na očích vidí. Nakupuje, uklízí, zařizuje. Nikoho z nich by nenechala na holičkách. Stejně tak udělá vše pro své kamarádky. Je tam, kde je třeba.

Kája mnohdy upozadí svoje vlastní potřeby. Neustále má na mysli dobro druhých. Aby jim bylo dobře. Aby jim neřekla něco zraňujícího. Aby jim nikdy, za žádných okolností neublížila – pak je dobře i jí. Naopak to neumí. Její kolegyně v práci jí rozumí. Bětka. Sama má rodinu, děti, manžela a matku, kterým dává ze sebe úplně všechno. Dokáže v sobě najít pochopení pro každého člověka ve vesmíru, i pro Káju. A Kája chápe ji. Rozumí její potřebě pečovat. Navzájem ji v sobě spatřují, protože je v nich zakořeněna tak silně.

Vychované k péči

Bětka a Kája mají to štěstí, že se znají. Dokážou se pochopit a podpořit. Skutečnost je však taková, že většina žen, které pečují o ostatní, jsou osamocené statečné ostrůvky. Obvykle uvězněné v pečujících vazbách. V povinnostech, které na sebe dobrovolně vzaly. A někdy, třeba právě v příbězích Bětky a Káji, je jejich péče nahlížená jako běžná, normální, očekávaná, žádoucí, vítaná a hlavně samozřejmá.

Pokud vás napadá, že se tyto ženy přece rozhodly samy a můžou to kdykoli změnit, nejspíš to máte v životě trochu jinak – vaše potřeby jsou na žebříčku o kousek výš než potřeby ostatních. A pozor, teď to nemyslím nijak kriticky. Dokážete se o sebe postarat. Dokážete mít na mysli, co byste právě teď vy sami potřebovali. Jenže je mnoho žen (a určitě i mužů), které to v sobě prostě mají. Udělají pro ostatní cokoliv. Do vyčerpání. Do zhroucení.

Tyto ženy spojuje něco, v čem si mnohdy samy neporučí. Jako by pečovat o ostatní musely. Jako by to jinak nešlo. Jako by jejich život byl svázaný tím, co potřebují druzí, nikoliv ony samotné. Možná se už jako malé holčičky trápily přáním, aby ostatní byli spokojení. Aby nikdy, za žádných okolností neudělaly někoho nešťastným. Možná, že v nich doteď zní věty: Ty bys mi tohle udělala? Takhle ošklivě by ses chovala? Tohle bys přece neříkala, nedělala! Vždyť kvůli tomu budu plakat. Vždyť mě tím zničíš. Z toho bych byla nesmírně smutná. Možná bych i umřela.

Bětka i Kája takových vět ve svém dětství slyšely plno. Od svých maminek, babiček, tatínků, dědečků… Těch, kteří pro ně byli důležití. V citlivém věku jim bylo do hlaviček vštěpováno, že jejich potřeby jsou obtěžující, nežádoucí a nechtěné. Jediná správná cesta, kterou si musí osvojit, je pečovat o druhé. Zohledňovat, co chtějí oni, a podle toho se zařídit. Aby nezpůsobily neštěstí. Aby se nestalo něco tragického. Protože za to přece mohou ony. Bětka i Kája mají pocit, že právě v jejich rukou je štěstí jejich blízkých.

Tyto nesmírně statečné ženy mnohdy trápí reakce okolí. Bývají jako ženy přezírány. Nedostává se jim podpory, pochopení ani porozumění pro jejich život nebo rozhodnutí. Okolí zkrátka očekává, že jejich péče bude takto pokračovat navždy. Ti opečovávaní to, celkem pochopitelně, ocení.

Bětku i Káju péče částečně naplňuje. Dělají to s nejlepším svědomím. Za celý svůj život se naučily, že mohou být spokojené jedině tehdy, pokud je okolí spokojené též. Jenže jejich odevzdání se druhým s sebou často nese tvrdou daň, a tou je zapomínání na potřeby vlastní.

Zapomenuté štěstí

Studie prokázaly, že u pečujících osob se výrazně snižuje jejich vlastní životní spokojenost. S nejhorší kombinací na zvládnutí se potýkají ženy, které jsou zaměstnané a zároveň se starají o děti nebo rodiče. Možná vám teď v hlavě běží: To jsem přesně já. Vždyť já se taky o všechno a všechny starám, mám práci, možná i dvě, a beru to jako samozřejmost.

A teď se mi chce říct: Právě! Takhle to často je a mnohdy se na to díváme jako na samozřejmost. Zapomínáme, jak je náročné fungovat ve všech oblastech naráz. A pokud to nejste vy, možná ve svém okolí znáte hned několik takových žen, které mnohdy zapomínají na sebe a pro okolí by se rozdaly.

K podobným výsledkům jako český průzkum dospěla Nadine F. Marks v článku s trefným názvem Bolí pečovat? Na vzorku 5 782 žen a mužů ve středních letech testovala pociťovanou úroveň well‑beingu v souvislosti s péčí o blízké. Žádný volný čas, mnoho povinností, zodpovědnost, ustaranost. Stejně tak u žen se mnohdy ukazovalo horší fyzické zdraví.

Dále se ukázalo, že ženy, které pečují o děti s různým zdravotním postižením, mnohem častěji pociťují distres. Negativní dlouhodobý, chronický stres bez naděje na změnu. Někdy prožívají intenzivní pocity nepřátelství od okolí. Stejně tak si procházejí obavami: „Má to vůbec nějaký smysl?“ Aby toho nebylo málo, místo aby cítily nezměrnou pýchu, že takovou péči zvládají, že jsou takto úžasné, silné a statečné, prožívají pocit, že nestojí za nic. Že nezvládají. Že nemají čas být atraktivními ženami.

Protože jak by tyto úžasné ženy, které mají na prvním místě blízké osoby, mohly sobecky myslet na to, co by udělalo dobře jim. Jak by jen mohly utrácet peníze za své zájmy, masáže, kosmetiku, oblečení, za sport, fitka, wellness, když druzí je potřebují o tolik víc. Jak by jen mohly věnovat čas sobě, když by už dávno měly být někde, kde je to potřeba.

Jste důležité

Co s tím? Někdy není potřeba jedna velká věc nebo změna, ale spíš tisíc malých zrnek, tisíc krůčků. Tímto článkem bych chtěla malinko zburcovat nikoliv Káji a Bětky, ale všechny, kteří se nacházejí v jejich blízkosti. Já osobě mám takových statečných žen ve svém okolí několik. V tom nejbližším jednu obdivuhodnou. Nesmírně. A to svoji vlastní matku, která pečuje až do smrtelné únavy těla, přičemž opečovávaná osoba to nejen neocení, ale ani nevidí.

A ačkoliv tuto samotnou situaci nezměním, můžu něco přece jen udělat. Uznat ji, ocenit, zdůraznit, zviditelnit, mluvit o ní. Poukázat na to, že není jednoduché pečovat, pracovat a nenechat se tím převálcovat. Nenechat se převálcovat ani okolím, které to třeba „za nic nemá“. Stejně jako v případě Káji a Bětky.

Kája je svým nejbližším okolím neustále nahlížena jako méněcenná, jelikož nemá děti. U Bětky je to bráno jako něco, co se od žen ve středních a zralých letech prostě čeká. Přece svoje děti, manžela ani své rodiče nenechají na holičkách. A samozřejmě, že budou taky samy pracovat. Vždyť jak by to mělo být jinak.

Ono se totiž vždycky najde mnoho „soudilů“. Mnoho lidí, kteří dobře vědí, jak mají ženy žít, vychovávat děti, pečovat o sebe a druhé. A nejlépe když někdo řekne: Vždyť to patří k roli ženy, ne? Vždyť vy to máte pod kůží… A zároveň jim není hloupé udílet rady, aniž by se zeptali. Aniž by projevili opravdový zájem o život těch, které dávají druhým tolik a sobě tak málo.

Celá péče nespočívá jen v tom konkrétním úkolu, který člověk pro druhé vykonává, ale v myšlenkách, které péči věnuje. V energii, kterou do toho vkládá. Ve všech odložených věcech, které si pro sebe odepře. A možná to nejmenší, co by taková žena potřebovala slyšet, je: Jsi hrdinka. Jsi úžasná. Jak se dokážeš pro druhé rozdat. Jak na ně myslíš. Jaké ohledy na ně bereš.

A možná, že by si takové ženy někdy zasloužily od okolí slyšet otázky:

• Bětko, Kájo, a jak je tobě?
• Co bys teď pro sebe potřebovala ty?
• Co já můžu udělat pro tebe, ani ne tak na oplátku, ale z nesmírné vděčnosti, že taková jsi?

Možná byste nevěřili, jak se tyto otázky pečujících žen dotknou. Jak je zaskočí. Jak velká je to pro ně změna, že záleží i na tom, co by si pro sebe přály ony samy.

Zdá se vám, že dělám z žen hrdinky? Nedělám to já, ale dělají to samy ženy v mém okolí. Maminky, které by se rozkrájely pro své děti. Které zapomenou na všechny bolesti svého těla, nemoci, neštěstí, frustrace, nevyspání a prostě tam pro ně jsou. Ženy, které jsou unavené, ustarané, úzkostné kvůli své práci a stejně o tom nemluví. Potlačí to v sobě a přemýšlí, co potřebuje jejich okolí.

A vím, že je jistě i plno mužů, kteří si též zaslouží slova obdivu. Nicméně tentokrát mě zasáhlo několik příběhů právě takových silných, neviditelných žen, které si ani neuvědomují, jak moc dobra pro druhé dělají a jak moc za samozřejmé považují zapomínat na sebe.

A na závěr malý vzkaz pro Bětky a Káji: Dnes, pokud to alespoň na moment půjde, se zastavte. Nadechněte se, zadržte dech a dlouze a hluboce vydechněte. Několikrát. Pak zavřete oči a položte si otázku: Co bych teď pro sebe potřebovala?

Drobnost, radost, spánek, knihu, masáž, sport, procházku. Vaše potřeby jsou stejně důležité, ne‑li o kousek důležitější než potřeby vašich blízkých. Vaše štěstí je důležité. Je v pořádku myslet na sebe. Je v pořádku plnit si přání. Je v pořádku zapomenout na chvíli na okolí a být tu pro sebe.