Hranice v rodině

Do redakce nám napsala čtenářka Veronika (32): Jak si nebrat k srdci smutek či zklamání rodičů, které cítí v důsledku mého chování? Uvědomuji si, že nejsem zodpovědná za emoce jiných lidí, přesto se tím trápím. Máme devítiměsíční dceru, se kterou zatím nechodíme po návštěvách. Je velmi citlivá na změny či jiné lidi, zatím nemáme potřebu být s prarodiči nebo jinými příbuznými.

Naši rodiče jsou však velmi zklamaní, že vnučku nevídají. Máma i tchyně trpí pravděpodobně syndromem prázdného hnízda, navíc jsou obě velmi citově nezralé. Byla jsem celý život naučená uspokojovat potřeby jiných a teprve s narozením dcerky jsem toto nastavení začala měnit. Nastavila jsem si pevné hranice a už k nám nikoho nepouštím, když se na to necítím.

Tchyně viděla dcerku na chvíli jen třikrát, máma k nám občas chodí pomáhat. Samozřejmě v jejich očích je to málo, měly jiná očekávání. Já se však v jejich společnosti necítím momentálně uvolněná, jelikož obě jsou velmi neautentické. Omezila jsem fyzický kontakt, ale jak si nepřipouštět myšlenky, jak jim z toho asi je? Místy se cítím opravdu úzkostlivě a nedokážu na to přestat myslet.

Kdybychom žili v ideálním světě, byly by všechny rodiny plné lásky a vzájemného porozumění. Realita je však ideálu často na míle vzdálená, a ačkoliv je bolestné to přiznat, panuje v některých rodinách spíše atmosféra stresu a nepohody. Do vzájemných vztahů rodičů a jejich dospělých dětí vstupuje v průběhu života nespočet faktorů, které mají potenciál zapříčinit v rodině rozkol, byť se do té doby mohly vztahy jevit jako bezproblémové.

Dospívající člověk si formuje své vlastní názory a představy o životě, které se najednou mohou s představami jeho rodičů radikálně rozcházet, ať už jde o finance, volbu životního partnera, či výchovu dětí. Nezřídka na povrch vyplouvají také nepříjemné vzpomínky a vzorce z minulosti, které si nyní už dospělé dítě potřebuje začít zpracovávat a integrovat do svého vlastního životního příběhu.

Přetrhat vazby je někdy nutné

Existují rodiče, kteří i po dosažení dospělosti do životů svých dětí až nepřiměřeně zasahují, vnucují jim své rady a názory, jak by měly žít, kritizují jejich rozhodnutí nebo je odmítají respektovat jako samostatné dospělé osoby. Nezřídka mívá toto chování za následek ochlazení rodinných vztahů, které může vygradovat až do stadia, v němž člověk ztratí chuť vyjednávat, obhajovat se a bojovat a řekne si dost!

Dle amerického sociologa Karla Pillemera se v současnosti nejedná o žádné ojedinělé případy. Ve své knize Fault Lines uvádí, že v národním průzkumu přiznala více než čtvrtina Američanů dočasné či trvalé přerušení kontaktu s některým z blízkých rodinných příslušníků. Fenomén odcizení v rodině je na vzestupu jednak kvůli rostoucímu individualismu ve společnosti, ale také je následkem zvýšeného důrazu na péči o duševní zdraví.

V jistých ohledech je tento vývoj pozitivní. Zdá se totiž, že jsme čím dál ochotnější dávat přednost osobnímu růstu a vlastní psychické pohodě před udržováním tradičních rodinných vazeb, které nám do života přinášejí spíše stres a neklid. Stále však platí, že vymezit se vůči vlastním rodičům, či je dokonce „odstřihnout“ je jedna z nejnáročnějších zkušeností dospělého života, která se téměř vždy pojí s pocity zahanbení, studu a viny, což dokládají i soudobé výzkumy.

V naší společnosti je rodina všeobecně vnímána jako společenství, kde panuje bezpodmínečná láska, kde při sobě lidé stojí za všech okolností a kde nás dohromady pojí to nejsilnější pouto, které přetrvává, i když nás všichni ostatní opustí. Rodina je zkrátka „základ státu“.

Není tedy divu, že se cítíme provinile či zahanbeně, když se svým rodičům vzdalujeme. Co je se mnou špatně, že nedokážu mít hezký vztah s rodiči tak jako ostatní? Copak můžu takhle odstřihnout lidi, kteří o mě celý život pečovali? Není to nakonec celé moje chyba, kvůli které teď trpí mí blízcí? K tomu všemu se přidá zármutek a lítost nad ztrátou rodinného pouta a máme tu hotový koktejl tíživých emocí.

Zmírnění následků

Jedno je jisté. Všechny tyto pocity jsou v situacích, kdy zápolíme s nefunkčními rodinnými vztahy, zcela normální a běžné. Na nás zůstává, abychom se s nimi zvládli vypořádat takovým způsobem, který nám umožní nadále plnohodnotně fungovat. Způsoby, jakými se s nepříjemnými podněty a stresovými situacemi vyrovnáváme, lze souhrnně označit jako copingové strategie.

Tyto mechanismy zvládání životní zátěže mohou nabývat různých podob – můžeme zacílit svou energii na řešení problému a změnu působícího stresoru, můžeme se zaměřit na naše prožívání a zpracování emocí, jež v nás stresová situace vyvolává, nebo od problému co nejrychleji utéct.

V rodinných vztazích často zažíváme, že snaha vlastními silami ovlivnit chování nebo osobnostní charakteristiky našich příbuzných je většinou marná. Není v našich silách druhého změnit, to totiž přísluší pouze jemu samému. Někdy nám tak nezbývá jiná možnost než stresující rodinná setkání omezit a zaměřit se na to, co ovlivnit můžeme – naše emoce, které v nás interakce s rodinou vyvolávají. Co tedy lze udělat pro to, aby nás případné nepříjemné pocity nesžíraly?

Nastavení hranic

Jedním ze základních pilířů fungování v jakémkoliv vztahu je uvědomění si a následné vymezení vlastních hranic. Nelze totiž očekávat, že budou vaše hranice druzí lidé respektovat, pokud vlastně ani neví, kde a zda vůbec nějaké máte.

Zkuste se zamyslet nad tím, v jakých rodinných interakcích se ještě cítíte komfortně, a jaké situace či konkrétní projevy a chování už jsou pro vás přes čáru. Následně je na místě hranice otevřeně komunikovat s příbuznými, jichž se týkají. Co vám vadí, proč vám to vadí a jak byste to chtěli mít jinak?

Zodpovědnost za emoce

Není samozřejmostí, že rodiče vaše hranice pochopí a smířlivě přijmou. Může je překvapit, když místo jejich potřeb a požadavků najednou začnete upřednostňovat ty své. Dost možná u nich vaše snahy o vymezení se vyvolají silné emoce, zvlášť pokud sami byli vychováváni v režimu „rodič je autorita, která se musí za všech okolností poslouchat“. Jak ale píše Veronika ve svém dotazu, skutečně nejste zodpovědní za emoce druhých lidí a to je třeba mít na paměti. Zodpovědnost můžete převzít pouze za to, co cítíte sami, a s tím následně pracovat.

Sociální opora

Nezůstávejte se svými těžkými pocity sami a zkuste se obrátit na někoho, kdo vás může podpořit – partnera, nejlepší kamarádku… V dnešní době lze nalézt zdroje sociální opory i z domova skrze sociální sítě, například se přidat do skupin sdružujících uživatele řešící podobná témata. Dosavadní výzkumy naznačují, že sociální opora je vysoce funkční copingovou strategií, která prokazatelně pomáhá redukovat stres u jedinců zažívajících konflikty a odcizení se členy rodiny.

Relaxace

Úlevu od úzkosti a stresu mohou přinést také nejrůznější formy relaxace. Vybrat si lze z nepřeberného množství technik, jako jsou progresivní svalové relaxace, autogenní trénink, mindfulness, meditace… Pravidelná relaxace nejen že pomáhá uvolnit napětí, ale funguje také jako prevence úzkostí, nespavosti a jiných psychických obtíží.

Činnosti přinášející radost

Snažte se cíleně věnovat něčemu, co vám dělá radost a odvede na chvíli myšlenky k něčemu pozitivnímu. Sejděte se s přáteli, dejte si své oblíbené jídlo, naplánujte si příjemný den s dětmi, zajděte si do kina nebo zasportovat… Buďte k sobě vlídní, dovolte si udělat pro sebe něco příjemného.

Terapie

Svěřit se můžete také do péče psychoterapeuta, který vás v těžkých chvílích podpoří. Může vám také pomoci uvědomit si a nastavit vaše hranice, poskytnout vám strategie ke zvládání tíživých emocí a především pak pomoci vám porozumět lépe sobě samému a tomu, co prožíváte. Je‑li to ve vašem zájmu, může na terapii docházet i více členů rodiny současně, což umožňuje řešit problémy v kontextu celého rodinného systému.

Každý z nás má v sobě hluboko zakořeněnou touhu být s rodiči zadobře a jen těžko se vzdáváme naděje, že by to třeba jednou fungovat mohlo. Je však třeba zdůraznit, že ačkoliv ani v dospělosti nepřestáváme být dětmi našich rodičů, není naší povinností udržovat vztahy, které nás ve vysoké míře zúzkostňují či zraňují.

Omezit z tohoto důvodu kontakt s rodiči není automaticky známkou toho, že nám na nich přestalo záležet a že jim nejsme vděční za jejich dosavadní péči. Někdy je to zkrátka jeden z nutných kroků na cestě ke spokojenějšímu a zdravějšímu životu.