Hranice sobectví

Pokud jste si podobné otázky nikdy nekladli, klidně tento článek přeskočte. Jestli ale zrovna teď řešíte, že byste od druhých taky něco potřebovali, že vlastně nemáte kvůli jejich nárokům ani špetku volného času, nestíháte nebo nemůžete opečovat sami sebe a že byste se už konečně potřebovali vymezit, jste tady správně.

Pro lepší představu si nadhodíme tři krátké příběhy, které se možná v nějakém ohledu podobají tomu vašemu, a společně projdeme, co by bylo možné dělat, aby bylo člověku v životě volněji, lehčeji a snad i lépe.

• Bětka by se pro svou maminku přetrhla. Ví, že je nemocná a má to těžké. Ví, kolik péče jí maminka věnovala, když byla Bětka malá. Chce jí to oplatit, být dobrá dcera – ale tohle už je moc. Musí to být moc, protože je naprosto vyčerpaná. Každou volnou chvíli je u ní. Uklízí, pere, nakupuje, vozí ji k lékaři. Všechno je pro maminku samozřejmost, o poděkování nebo ocenění si Bětka může nechat jenom zdát. Přesto nedokáže na žádný požadavek říct ne a stále dokola pomáhá.
• Kamil si nikdy nepřipadal víc hloupě. Cestou z práce viděl svoji přítelkyni Terezu v kavárně s jiným mužem. Nezmínila se, že by měla mít s někým sraz. Když se jí na to večer přeptal, dostal strohou odpověď: Přece ti nebudu reportovat, s kým se vídám. Do mých kamarádů ti nic není. V tu chvíli by nedokázal říct, jak se cítil. Byla to směs zloby, hněvu, ponížení, frustrace, ale zároveň i lásky a strachu, aby o ni nepřišel. Spolkl to v sobě a neřekl nic, stejně ale neví, co má dělat.
• Tereza je drsná – takhle ji popisují její kamarádky a jí to vyhovuje. S ničím a nikým se nepáře. Když někdo nechce respektovat její pravidla, bez sebemenší výčitky ho opustí. Někdy si říká, jestli nejedná moc unáhleně, ale už nechce zažít ponižování, čekání na přijetí a lásku, jak to zná z dětství od tvrdého otce. Chce být ta, co kontroluje. Nevadí jí změnit práci ani vztah, aby byla spokojená. Někdy je jí ale tak divně smutno. Vystavěla kolem sebe zeď a nepustí za ni nikoho, kdo by ji mohl zranit.

Tři příběhy, ani jeden není příliš šťastný. Možná někteří z vás při čtení Terezina příběhu vyhrkli: Ta se ale má. Taky bych to tak někdy chtěla mít. Nebo možná: Přesně takové lidi znám! Přesně tihle mi v životě vadí. Dělají si, co chtějí, a ostatní je nezajímají.

Pokud se vás dotkl příběh Bětky, možná též čas od času bojujete za svoje hranice a váháte, na co máte a nemáte právo. Kdo je v této situaci sobec – Bětka, nebo její matka? Oscar Wilde kdysi řekl: „Sobectví není žít tak, jak si přeješ, ale žádat ostatní, aby žili tak, jak chceš ty.“

A jak je to ve vaší situaci? Často bývá vůbec nejtěžší vidět to, co se děje, reálnýma očima. Bětka dlouho omlouvala matčino chování, někdy ji před druhými i hájila. Ona to tak nemyslí. Ona prostě potřebuje pomoc. Má to v životě těžké a je hodně nemocná. Hledala pro sebe důvody, jak si vysvětlit matčinu zášť, zlobu a nevděčnost.

Realita je však taková, že její matka je zkrátka manipulátor. Možná to dělá nevědomě, nezná jiný způsob komunikace nebo je sama v úzkých a neví, jak jinak situaci řešit, na tom však nezáleží. Dělá to. A pokud Bětka nechce padnout vyčerpáním a zdravotně nebo psychicky se zhroutit, měla by začít nastavovat hranice.

Já už to takhle nechci

Ty znamenají pro každého něco jiného. V podstatě jde o uvědomění, kam druhého necháme zajít, v Bětčině případě jakou péči ještě zvládnu, abych se sama nezhroutila. Může to znamenat omezení kontaktu na dvě tři odpoledne v týdnu, zajištění pouze částečné péče, dovoz k lékaři jen v nejnutnějších případech a tak dále.

Co když na to Bětčina matka nepřistoupí, rozčílí se nebo bude dál emočně vydírat? To všechno jsou naprosto správné obavy i otázky; může se stát, že matka zaujme striktní postoj. Bětka však byla už tak moc na pokraji svých sil, že i s tím by dokázala žít. Musí se svou situací něco udělat, i kdyby to znamenalo, že ji matka prohlásí za nehodnou dceru a přestanou se vídat.

Téměř nikdy nemůžeme předem zjistit, jak druhý naše nové hranice přijme. V ideálním případě uzná, že i my máme svoje potřeby, a najdeme přijatelný kompromis. Je však nesmírně důležité si uvědomit, kam až druhé necháme zajít a co se stane v případě, že tuto hranici překročí. Protože sami jistě tušíte, že když toto nemáme pro sebe dobře nastavené, hranici posouváme, aby byl klid nebo abychom zbytečně nevyvolávali konflikty.

To je v pořádku a naprosto normální – většina lidí nevyhledává třaskavé situace, kdy si musí prosadit svůj nárok nebo svoje přání. Ale pokud riskujeme, že se psychicky nebo fyzicky zhroutíme, doporučuji se za vlastní hranici postavit a začít o ni bojovat.

Kamilova situace je obdobná: i jemu Tereza svým způsobem nastavila hranice a tlačí ho do pozice jestli mě nechceš ztratit, dělej, co si přeji. Co má Kamil tedy dělat, když je zřejmé, že jakmile by po Tereze chtěl jakýkoliv ústupek, rozejde se s ním?

Vyjednávání hranic

No, ono to tak jasné vlastně není. Kamil by mohl začít komunikovat. Vyjádřit Tereze své pocity a přání. Mluvit o tom, co se s ním děje. Nemusí na Terezu klást požadavky, co musí a nesmí – je dost pravděpodobné, že v ten okamžik by se Tereza stáhla, uzavřela nebo začala jasně vymezovat své stanovisko a podmínky.

Společnou řeč a cestu daleko spíše najdou, pokud k ní začne promlouvat ve stylu: Bylo mi líto, že jsi mi o tom neřekla. Chápu, že potřebuješ svůj prostor, nechci ti ho brát. Jsem nervózní, když tě vidím s někým jiným, mám s tím špatnou zkušenost. Není to o nedůvěře, jen budu rád, když to budu vědět.

Tereza si nekompromisně hájí svoje hranice, svobodu a komfort a má pro to důvod. Když byla malá, musela sekat latinu. Dělat jenom to, co si přál otec, jinak byla trestána. Od rodiny se odstřihla a je šťastná, že si může žít podle svého. Jakýkoliv náznak kontroly nebo despotismu vnímá jako nebezpečí.

S Kamilem je šťastná, přesto je stále ve střehu. Občas si uvědomuje, že zkouší, kam až může zajít. V kavárně si všimla, že ji Kamil viděl. Seděla tam s kolegou, bylo to spontánní kafe po práci. Čekala, co přijde – nepřišlo nic. Viděla, že Kamil mlčí, protože se bojí, aby ji něčím nenaštval. To ji uklidnilo: nikdo nesmí její hranici narušit.

U Kamila s Terezou ještě takzvaně nepřetekl pohár, Kamil spolkl příkoří a Tereza hraje podle svého. Ale prasklinka tam je, pochybnost, která v Kamilovi hlodá, a dost pravděpodobně se časem podobná situace odehraje znova a ona trhlinka se bude zvětšovat.

V těchto případech je důležité začít komunikovat. Mluvit o pocitech, potřebách, o tom, co v nás chování partnera či blízkého člověka vyvolává, jak se my sami cítíme. Nemusíme osočovat ani poučovat: Jsi sobec! Vůbec ti na mně nezáleží!

Můžeme mluvit o svém stanovisku – o tom, co se stane, když bude situace v podobném duchu pokračovat. Vím, že potřebuješ volnost, ale když tě budu častěji vídat s jinými muži a ty mi o tom neřekneš, bude to pro mě znamenat nevěru. Budu se cítit podvedeně, a to nechci. Raději pak zvolím rozchod.

Ono uvědomění, kam až a co se stane, když se hranice překročí, je velmi těžké a je dobré si o tom popřemýšlet v klidu, o samotě. Promyslet si, co budeme dělat, když ten druhý na naše nezbytné podmínky (nezbytné, abychom se sami nesesypali) nepřistoupí. Promyslet si, jaký život vlastně chceme pro sebe: jaké potřeby a přání jsme ochotni pustit a jaké si zase potřebujeme prosadit.

A co tedy s Terezou? Co její příběh? Tereza se má dobře. Opravdu. Umí si plnit přání, postavit se sama za sebe. Někdy však cítí, že je trochu sama, daleko od lidí. Drží si je od těla schválně. Ale lepší se – snaží se brát i na jejich potřeby ohled. Někdy sama cítí, že přešlápne. O Kamila rozhodně nechce přijít, tak hodného přítele ještě neměla. Učí se komunikovat, ustupovat, pracovat na kompromisu.

Být s druhými lidmi v dobrém vztahu je někdy pěkná fuška, ale stojí za to o své potřeby a přání bojovat. Někdy druzí ani netuší, co bychom si vlastně přáli. Je důležité začít mluvit – za sebe, neosočovat. Říct si, co sami pro sebe chceme udělat, abychom byli spokojení.

Někdy druhému dáme možnost naši hranici posunout, někdy už přešlápne moc a my bouchneme. Začít s druhými mluvit o svých potřebách neznamená sobectví. Znamená to, že sami pro sebe potřebujeme prostor. Když bude dobře nám, věřím, že bude dobře i našim blízkým, na kterých nám záleží.

Nebudu článek uzavírat klišé, že vztah je o kompromisu. Já věřím, že vztah je o vlídnosti, toleranci, respektu a komunikaci. O prostoru, který vzájemně dáváme a sdílíme, a právě i o nastavování hranic a naplňování potřeb jak svých, tak druhého. Pokud vztah je pro oba důležitý, stojí za to mluvit o tom, jak to udělat, aby nám oběma bylo dobře.