Hranice důvěry

Téma otevřenosti a uzavřenosti se objevuje v různých fázích našich životů a vztahů. Je dobré si ujasnit, o jaké rovině mluvíme: fyzické, emoční, mentální? Všech dohromady? Někdo je otevřen emočně, ale skrývá finanční tok. Někdo má potřebu hojně sdílet na úrovni slov, ale s činem je to obtížnější. Jiný má volně nastavené hranice tělové intimity, ale sdílet nejvnitřnější myšlenky je pro něj nemyslitelné.

Princip ovšem zůstává stejný a budeme se s ním v nějaké formě setkávat po většinu života.

Máme se otevřít a investovat se, nebo si raději držet odstup?

Míra otevřenosti a důvěry je daná nejen naším rodinným zázemím, ale zejména našimi zkušenostmi se vztahy. Jsme tvorové opatrní a rádi hrajeme na jistotu. Což se v životě, notabene v tom partnerském, ukazuje jako výzva, které není možné se vyhnout.

Riziko odmítnutí nebo strachu ze zrady je tak velké, že raději volíme cestu obezřetnosti a ochrany. Vytváříme si představy na základě našich potřeb, nároků a tužeb po ideálním vztahu. A to i v případě, že na rozumové úrovni víme, že vztah s druhým člověkem nás nikdy nemůže zcela a trvale naplnit.

Touha po symbióze, sjednocení a blaženosti je sycená nejen tělovou vzpomínkou na život v bříšku a na pár prvních měsíců, ale i potřebou patřit do širšího celku. Nelze ji tedy jednoduše odmávnout a zaměřit se pouze na sebe, jak to někdy slýcháme. Rodíme se do sítě vztahů, s bytostnou potřebou potkat se a sdílet s druhým člověkem. Potíž není v potřebě, ale v představě.

Máme od druhého očekávání, že nás podpoří, podrží, ponese, povznese… Že bude reagovat tak, jak je nám milé a příjemné. Že když si řekneme, co potřebujeme a chceme, dá nám to.

Pokud se tak chová, máme pocit, že jsme milováni a vše je v pořádku. Ale když ne, dochází ke konfliktům. Máme přece nárok, aby se druhý choval, jak chceme, my to přece také děláme. Když se tak neděje, přirozeně následují pochybnosti, zda je tento vztah ještě živý a zda bychom si místo odevzdání neměli hledat únikovou cestu.

Situaci komplikuje fakt, že někdy je nedůvěra spojená s pochybnostmi o vztahu oprávněná. Není výjimkou, že jeden z páru uvěří druhému, že to myslí vážně, že miluje jen jeho (jen ji), že kamarádka je jen kamarádka, kamarád jen kamarád, že se může spolehnout, že…

Je těžké se v sobě a v druhém zorientovat. Zvláště ve chvílích, kdy vyřčená slova neodpovídají činům nebo když dochází k netypické změně partnerova chování. Hlavou se mohou honit otázky:

• Mám věřit svému pocitu, nebo druhému člověku?
• Jsou moje představy, co je ve vztahu ok, a co už ne, namístě, nebo jsem mimo?
• Ztrácím čas s někým, komu nemám věřit?
• Co když budu věřit a bude to chyba?
• Chci vůbec vědět, jak to je?

Nejistota roztáčí kolo dalších otázek, pochybnosti plodí nejistotu. Nejistota je protknutá strachem, který nabádá k opatrnosti, ochraně a odstupu.

Čím větší nejistota, tím větší kontrola

Autentický a plný vztah roste z důvěry, svobody a odpovědnosti. Opakem je nedůvěra, kontrola a vyhýbání se.

Ve vztazích, kde jeden nebo oba žijí nejistotu, se velmi často objevuje žárlivost. Což je v podstatě strach spojený s potřebou jistoty a kontroly. Vznikají z toho častá nedorozumění. Například jeden zatají něco, o čem ví, že s tím druhý má problém. Právě proto, aby nemusel řešit jeho reakci. A to i v případech, kdy o nic vážného nejde. Druhý však právě tyto tajnosti může vnímat jako důkaz, že je co tajit a že o něco vážného právě jde. A roztáčí se kolečko obviňování, snahy zjistit, na čem jsme, obrany a protiútoku.

Každý z nás má jinak nastavené limity, co je ještě schopen akceptovat, a co už ne. Ať už je to vyjádřené, nebo nevyřčené, ale očekávané. Kam jsme ochotni zajít, to je dané mírou vlastní jistoty. A také ochoty důvěřovat druhému, že jeho chování bude odpovědné, tedy s vědomím důsledků. S tím je právě spojená důvěra, že druhý neohrozí fungování existujícího vztahu. Zde se nachází citlivé místo, protože jistí si nikdy být nemůžeme.

Důvěra je aktivní krok

Důvěra vyrůstá z rozhodnutí žít ve svobodě. To znamená dát druhému možnost chovat se tak, jak potřebuje. Do určité míry tím ztrácíme kontrolu a jistotu. To se lépe dělá, když je druhý důvěry hoden a když věříme sami sobě, že uneseme nejistotu a s tím spojený diskomfort.

Je však docela obtížné otevřít se nejistotě, investovat sebe sama plně, a přitom mít opakovanou zkušenost, že náš dar důvěry je či byl odmítnut a/nebo zrazen. Pokud nechceme uvíznout ve vzájemné izolaci, tak se bez aktivního kroku vstříc druhému neobejdeme. Zákonitosti finančního světa mnohdy platí i ve vztazích: s potenciálním ziskem je vždy spojené riziko.

Máme tedy důvěřovat, nebo se spíše chránit a hrát konzervativně na jistotu? Jak už to tak v našich vnitřních životech bývá, cesta obvykle není jednostranná. Mnohem častěji nám pomůže postoj jak – tak než buď – anebo. To znamená vědět, že zavírat své srdce, abychom se ochránili, je přirozené. Ale že náš příspěvek do vztahu pak bude spíše o odstupu, strachu a nejistotě.

Živý, autentický vztah bude vyjádřením tance mezi oběma polaritami, mezi potřebou chránit se a touhou být milován a milovat. Spíše než se na druhého navěsit se vyplatí prozkoumávat hranice naší vlastní důvěry a ochoty se otevřít. Včetně ochoty otevřít se riziku zranění.

Je jen na nás, co do vztahu přineseme a jak ho to může proměnit. Chápu, že jednodušší by bylo, aby se druhý prostě choval jinak. Na něj však nemáme přímý vliv. Na sebe ano a můžeme být až svědky zázraku, co všechno může udělat náš otevřený a důvěryplný postoj dávající druhému svobodu…

V tomto zamyšlení nenabízím žádné řešení ani návod, jak se stavět k hranicím v partnerství. Právě proto, že jde o výsostně osobní rozhodnutí, které je třeba konfrontovat s postojem druhého. Najdeme shodu nebo alespoň způsob, jak se společně stavět k rozdílným postojům k míře otevřenosti a uzavřenosti? Co si nechat pro sebe jako soukromé hájemství a co by mělo být součástí vztahového pole?

Je důležité přemýšlet sami i spolu nad tím, co je ve vztahu ok, a co už ne. Přes co jsme v posledku ochotni se přenést, a přes co opravdu nejede vlak. Že jde o oboustranně citlivé téma, kterému bychom se nejraději vyhnuli, je jasné. Nicméně je třeba se mu věnovat nejen tehdy, když je naše vztahová důvěra a jistota oslabená.