Hra vzdalování a přibližování

Katka je malá holčička, která se narodí do rodiny mámě a tátovi jako třetí dítě. Máma je vyčerpaná, cítí se nejistá, jelikož se jí až doteď nedařilo své vysněné dítě donosit. Tohle je pátý pokus. Jediné, co chce, je to mít už za sebou.

Když se Katka narodí, máma tam pro ni je, krmí ji a přebaluje, jenom není vždy na dosah, není v její blízkosti. Katka musí někdy hodně plakat, aby matku k sobě přivolala. Někdy pláče, i když jí nic nechybí. Chce být blízko mámě.

Máma se ale zlobí, že Katka pořád pláče. Co je to tentokrát? Vždyť jsem tě nakrmila, přebalila, proč mě nenecháš chvíli oddechnout? Pořád jenom brečíš. Kdykoli se od tebe jenom na okamžik vzdálím, hned zase pláčeš. Nikdo jiný tě nemůže vozit, neustále se dožaduješ mě. Ale já už nemůžu. Jsem špatná máma? Proč mě to tak vyčerpává, vždyť s prvními dvěma takové problém nebyly!

Katka je ale jiná. Je úzkostná. Kdyby tak dala aspoň na chvíli pokoj jako jiné děti, které si ani nevšimnou, že je máma pryč. To Katka ne, ta si všimne hned a řve jako tur.

Potrestat mámu

Katka si v dětství vytvoří představu, že typický vztah je projevován absencí zájmu, nedostatečnými projevy citů či častým naštváním. Místo toho jsou uspokojovány fyzické a materiální potřeby.

Čím víc Katka dává najevo svou potřebu blízkosti, tím více se matka snaží uspokojovat tuto potřebu svým vlastním způsobem. Katčina potřeba lásky a zájmu ze strany matky nebude nikdy naplněna. A tak se postupně utváří závislá povaha Katky.

Takových Katek je na světě mnoho. Projevují se nízkým sebevědomým, snahou kompenzovat svůj pocit nedostatečnosti přehnanou extravagancí, snahou vyčnívat z davu, prostořekostí a v neposlední řadě bojem s autoritami. Každá další autorita v jejich životě znamená boj s matkou (může to být ale klidně i otec).

Vzdorem a přílišnou snahou o osamostatnění reagují lidé nejistí, kteří se obávají být skutečně sami za sebe zodpovědní. 

V době dospívání se totiž ze vztahu matky s Katkou stane bitevní pole. Jelikož se Katka chce zavděčit mámě a zároveň ji štve, že ji máma přehlíží, snaží se v brzkém věku osamostatnit. Utíká z domu, experimentuje s drogami, pije alkohol, vzdaluje se a zase přibližuje. Nakonec se vždy vrátí domů zkusit, jestli se snad vztah s matkou nezměnil. Zda jí už dostatečně ukázala, že je dospělá a nezávislá osoba. Zda ji už dostatečně potrestala za její nevšímavost, za odepírání náklonnosti a lásky.

Jenže matka to neuznává. Vidí dítě v pubertě, které dělá ztřeštěnosti, které zlobí nebo je lehkovážné, líné se učit nebo rozmazlené – vždyť mu vždycky dopřála všechno, co chtělo, tedy dobrou školu, nové lyže a spoustu zájmových kroužků. To, že na ně nebylo tolik času, není její chyba. Ona musela tvrdě pracovat, aby se rodina měla dobře. Navíc práce ji přinášela daleko víc uspokojení než rodinný život, kde nikdo pořádně neocenil, co vše pro ně dělá.

Tajný kód

Katka si sebou od dětství nese tajný kód nevyhovuju, nejsem dost dobrá, ostatní mě přehlíží, musím být nezávislá, nebo si mě ostatní nebudou vážit. Jenže její snaha o autenticitu a nezávislost ztroskotá pokaždé, když se chce vzdálit.

Neustále bojuje s potřebou něčí pozornosti, ohodnocení, ocenění, tedy závislosti na druhých lidech, a panického strachu z této závislosti, tedy impulsivní snahy vzdorovat, bojovat za spravedlnost, obětovat se něčemu vznešenému, aby se cítila hodnotnější.

Katka tak leze mnoha lidem na nervy. Katce to ale nevadí, stačí jí, že jí hodně lidí věnuje svoji pozornost. Nechce být druhým lhostejná. Problém však nastává, když si chce Katka najít vztah.

Buď si hledá muže či chlapce, kteří ji bezmezně milují a ona tu přílišnou pozornost dlouho nevydrží (vždyť si nezaslouží, aby ji někdo miloval a obdivoval bez její snahy) a vztahy opouští, nebo si naopak hledá vztahy, kdy ji muži po počátečním okouzlení ignorují, protože záhy zjišťují, že je na jejich pozornosti doslova závislá.

Pokud se daní muži jen na okamžik vzdálí, Katka propadá panice. Je buď příliš závislá, nebo chce být úplně nezávislá. Jak už bylo řečeno, Katek je mezi námi mnoho. A je i mnoho mužů s podobným problémem.

Jste jedním z nich? Zkuste si odpovědět na následující otázky sepsané v knize Podminované dětství od Heinze‑Petera Röhra:

• na jedné straně toužíte po lásce a zaopatření, na druhé chcete zůstat za každou cenu nezávislí
• vyhledáváte boje o moc nebo se do nich zapojujete
• jste panovační
• snažíte se vzdorovat realitě či bojovat s „větrnými mlýny“
• nejste ochotni nechat se přesvědčit logickými argumenty
• zdůrazňujete autonomii
• obáváte se pevných vztahů, protože by vám mohly dominovat
• cítíte se podrobení či nesvobodní
• potřebujete neuposlechnout, pokud vám někdo dá přímý příkaz
• máte extrémní, přehnaný cit pro spravedlnost
• často jste neúspěšní, protože přizpůsobení není možné
• často nevíte, co vlastně chcete, pochybujete, zda to, co děláte, je správné
• máte tendenci sabotovat úspěchy – třeba tak, že nedokončíte vzdělání těsně před koncem
• jednáte autodestruktivně

Vzdorem a přílišnou snahou o osamostatnění reagují lidé nejistí, kteří se obávají být skutečně sami za sebe zodpovědní. Mají strach rozhodovat, touží po podpoře a ocenění partnera nebo rodičů, kterého se jim většinou nedostává. Konflikt mezi závislostí a nezávislostí se často skrývá za suverénní a povýšenou fasádou.

Zraňující pocity z dětství vedou ke snaze o dominanci, přehnané kontrole a touze po moci. Tito lidé však ve skutečnosti nechtějí být dominantní a druhé vést, v takovém případě ztrácejí respekt a devalvují je.

A co s tím?

Všechny tyto nefunkční snahy o vyrovnání se s takto brzkou zkušeností a pocitem méněcennosti nebo závislosti můžeme nazývat antiprogramy. Podle Röhra však nefungují. Člověk se tím sice snaží kompenzovat své pocity marnosti, nespokojenosti, zlosti nebo méněcennosti, skutečné pocity však nezmění.

I pokud sebevíce nasycuje své ego, snaží se získat pozornost partnera nebo obdiv okolí, vnitřní pocit po touze a ocenění ze strany rodiče přetrvává. Program jsem slabý, závislý a potřebuju ocenění se tím nesmaže. Co ve skutečnosti změní pocit vnitřního hladu po pozornosti?

• Smíření s rodiči – pochopit rodiče a odpustit jim. Nastavit vztah na základě pochopení, že rodiče dělali, co mohli, co uměli a že jsou obyčejnými lidmi, kteří mají své problémy.
• Uvědomit si, že svobodu si nelze vyvzdorovat, ale zasloužit. Skutečná svoboda nezačíná někomu naschvál, když se odpoutáme od rodičů na jejich úkor, ale když budeme žít odpovědně, samostatně a dospěle.
• V závislosti je často snaha zůstat dítětem, je tedy třeba opravdu dospět.
• Vědomě porozumět svému strachu ze závislosti, z podřízenosti.

Změnit své vnitřní nastavení je složitý proces. Dochází k opakování automatických vzorců, což by nás mohlo odradit od našich záměrů. Lepší je mít na své cestě průvodce a pomocníka, tedy terapeuta. Ale i pokud se vydáte na cestu sami, nenechte se odradit občasnými klopýtnutím. Je tu, aby nám připomnělo, že jsme se vydali vědomou cestou změny a že cesta ještě není u konce.