Hra na vinu
Dělají to rodiče dětem, partneři jeden druhému: „Na, tady máš vinu, chytej!“
Máte se rádi, ale jak začne hádka, rozpoutá se malé vztahové peklo. Slova přestávají dávat smysl, přichází obvinění, velká slova i gesta, manipulace. Jeden nebo oba se cítíte hrozně. A ten scénář má tendenci se opakovat. Jak se to děje? A můžete si v takové situaci nějak pomoci?
Psycholožka Sue Johnson v knize Hold Me Tight pro takové scénáře používala název démonický tanec. Popisovala ho takto: Žijeme spolu, se svými bolavými místy, osobními i vztahovými. Pak jeden z nás na takové bolavé místo šlápne. Abychom nemluvili o tom, o co jde, rozjedeme náš společný démonický tanec. Ten svou intenzitou a obsahem překryje to, čemu se jeden nebo oba snažíme vyhnout, čemu nedokážeme čelit, s čím si mezi sebou neumíme poradit. Postupem času můžeme i nahlédnout, že se situace opakuje a mívá podobný průběh, ale nejde to zastavit – je to silnější než my, protože to něčemu hlubšímu slouží.
Něco podobného znají ostatně i terapeuti z terapeutických komunit. Něco se děje ve vztazích mezi klienty ve skupině, ale ti se do krve hádají jednou o vypité mléko, jindy o neuklizené hrníčky. A samozřejmě obvykle trvají na tom, že opravdu jde o mléko.
Je možné, že právě takový démonický tanec popisuje čtenářka Lena v dopisu, který poslala do redakce: Mezi mnou a manželem dochází k hádkám, které vyeskalují do pro mě strašných rozměrů. Manžel by pro mne a děti udělal cokoliv. Hodněkrát dělá i věci, které chci udělat já. Je ale problém, když po něm žádám něco, co se mu nehodí nebo nechce dělat. Většinou reaguje podrážděně, ve stylu „všechno pro vás udělám, co bys ještě chtěla, zničila jsi mi celý víkend, ani si nemůžu odpočinout, vyvoláváš ve mně pocity viny“…
Na, tady máš vinu
Jeden z častých žánrů takových démonických tanců zahrnuje nějaké žonglování s pocitem viny. Nemusí jít vůbec o dvojici partnerů nebo manželů – je bohužel velmi časté, že pocit viny se snaží vzbudit třeba rodiče ve svých dětech, klidně už dospělých. Některé z vět, které slyšeli od rodičů moji klienti, se mnou zůstávají roky po našich setkáních:
- „Podívej, vždyť i to heslo na wifi tu máme podle tebe. Tak by ses měla ukáznit.“
- „Kvůli tobě mám zničený celý život. Nemít tebe, nikdy bych s tátou nezůstala.“
- „Tak to klidně udělej, jak chceš. Já tu nemusím být, nikoho nezajímám, asi bude nejlepší, když to tady ukončím.“
I v Lenině dotazu se hází vinou jako balíky sena. Na jednu stranu partner říká: Vzbuzuješ ve mně pocit viny, chceš, abych se cítil špatně. Na druhou stranu – zničila jsi mi celý víkend, po tom všem, co jsem pro vás udělal, si nemůžu ani odpočinout, tak já teď půjdu a všechno to udělám, i když mě bolí záda… Nevíme, jak situace konkrétně probíhá, nevidíme ani v nejmenším do zákoutí Lenina vztahu. Ale vidíme nemálo manipulace s vinou.
Je to tak, že se partner sám ohledně sebe cítí špatně, že sám cítí vinu nebo nedostatečnost, partnerčin požadavek tuhle jeho uvnitř předpřipravenou vinu rozdmýchá… a jeho tak zaplaví nepříjemné pocity, že se vinu snaží přehodit na ni? Někdy to tak bývá, ale nevíme. Můžeme se jen dohadovat.
Lena píše, že její hádky s manželem se často týkají jeho krabic a nepořádku spojeného s tím, že manžel rozjíždí své podnikání. Je ve hře i něco z oblasti jeho práce? Ani to nevíme. Víme především, že Lena se z toho všeho cítí hrozně (manžel patrně také) a že se jim nedaří ze zajetého scénáře vymanit.
A co když si tu vinu nevezmu?
Kdybyste se ocitli v konzultovně terapeuta se zálibou v experimentech a tvořivých řešeních nebo třeba na pódiu u terapeuta z přístupu Gestalt theatre, možná by vám tu vinu i nějak zhmotnil. Třeba by si vzal polštář, který by vinu představoval… a snažil by se vám ji vecpat. Zkuste si to představit. Kdy se naposledy stalo, že se vám někdo snažil nacpat vinu? Jak jste se cítili? Vzali jste si ji?
Jakmile si ji zhmotníte do nějaké věci, má to minimálně tu výhodu, že je na celý proces líp vidět. A vy si možná líp uvědomíte, jak vám je bez toho polštáře, jak vám je s ním… a že ho nechcete. A že je to možná celé trochu absurdní.
Kdyby nic jiného, dává nám to trochu větší prostor pro to dýchat. Jak říká zakladatel gestaltu Fritz Perls, úzkost je vzrušení bez kyslíku. Hádky a jiné vyhrocené vztahové situace vyžadují hodně dýchání, abychom dokázali zůstat aspoň trochu v klidu, ve svém středu, nohama na zemi.
Jak to někdy bývá, teorie je docela jednoduchá – jde o to, abychom si dovedli sami ve svém nitru říct: můj partner teď má velké emoce, já je můžu ustát a prodýchat, ale je taky možné, že tohle se mě zas až tolik netýká. Případně: ty mi teď dáváš vinu, vidím, ale já ji nechci, já si ji nevezmu.
Samozřejmě zde mluvíme o situacích, kde se vinou hází v rámci manipulace toho druhého – ne o situaci, kdy jeden druhému reálně ublížil a odmítá za to přijmout zodpovědnost. Není přitom nutné to verbalizovat, jde spíš o vnitřní postoj. Na tohle se musím v sobě upevnit, na tuhle bouřku potřebuji být v klidu. Ten druhý člověk má teď v sobě veliké emoce, které na sebe poněkud nešťastně vzaly podobu slov. Takže o ta slova možná zas tak moc nejde.
Co můžu udělat sám/sama pro sebe, ať udržím postoj zájmu o druhého? Jak udržet kontakt? Předně, nebudu si brát ten polštář s vinou, protože ten mě leda tak vrhne do mých vlastních emocí, které mě zaslepí a znemožní mi situací projít nějak v klidu. Nebudu se zas tolik zaobírat těmi slovy samotnými, ale můžu se zajímat o to, co se to děje doopravdy. Co potřebuji já, co potřebuješ ty, co jsme to mezi sebou roztančili.
Ovšemže teorie je to pěkná a smysluplná… ale je potřeba taky říct, že dokázat něco takového vyžaduje schopnosti zenového mistra. Kdo dokáže setrvat v klidu a ve svém středu, zatímco na něj jeho životní partner křičí, gestikuluje, dělá grimasy, je mimo sebe a říká strašné věci? Asi nikdo. Anebo to udělám – tak, že se od druhého úplně odpojím, druhého od sebe odříznu, což je sebezáchovné pro mě, ale ne tak úplně pro vztah mezi námi. Takže i tady budu potřebovat obří dávku laskavosti k sobě a shovívavosti, když se to nedaří.
Dá se jen aspirovat na tenhle ideál, kdy současně udržím kontakt se sebou i s druhým. Kdy zůstanu dospělákem a nenechám se zahnat do pozice dítěte. Kdy se nenechám natlačit do takových emocí, které pro mne jeden z těchto dvou kontaktů přeruší. Neznamená to „hledat chybu u sebe“, protože kdoví, jestli je vůbec někde nějaká chyba, a hledání chyby zase vede k házení vinou.
Znamená to spíš pracovat s vlastními emocemi tak, ať mi neroztočí mozek do červených otáček a nevypojí v něm všechno rozumné, co by mi mohlo pomoct situaci co nejlépe zvládnout. Z klidu a mimo hádku se dá uvažovat, co všechno je ve hře, o čem se mluví a o čem se nemluví.
- Je možné nenaskakovat do rozjeté hry už v začátku – ještě než partner navaří, uklidí a umyje auto, raději se zkusit ráno s reálným zájmem domluvit: „Vím, že si potřebuješ odpočinout. Jak to uděláme, ať máš na to prostor?“
- Případně klidně rozdělit úkoly stylem: „Co bys rád stihnul ty? Potřebuješ něco ode mě? Bože můj, já vím, jak pitomá práce to je, ale já bych od tebe strašně potřebovala XY.“
- Někdy pomáhá předjímat výhrady: „Jasně, tohle musíme vydržet, ale tohle by se udělat klidně dalo a pomohlo by to. Ale pojďme ten víkend hlavně naplánovat, ať nás to oba nevyždímá.“
Držím palce Leně i všem ostatním, kdo se dostávají do démonických tanců s člověkem, se kterým žijí a chtějí žít.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..