Hra na nedostupnost

Všichni jsme příliš často slyšeli poselství do života ve smyslu:

• Hlavně ať tě nemá moc jistou. Jak má chlap ženskou moc jistou, začne jí hned zahýbat. Chlap je lovec, a co má jistýho, to už ho nezajímá.
• Čím pracněji něco získáváš, tím víc si toho vážíš. Nesmíš se nechat sbalit lacino.
• On by měl být ten, kdo udělá první krok. Na ženskou se to nesluší.

Nebo taky:

• Nesmí to vypadat, že o ni moc stojíš, nebo budeš vypadat zoufale. Nic není míň sexy než zoufalej chlap.
• Nejlíp když si bude myslet, že nikoho lepšího než tebe nikdy nesežene.
• Tvař se, že o tebe stojí kopa dalších ženských. Jen ať vidí, že má konkurenci.

A tak záměrně vysíláme protichůdné signály nebo předstíráme, že máme o druhého menší zájem, než jaká je skutečnost. Nejednou je výsledkem zmatený klient v konzultovně, který o někoho skutečně upřímně a ze srdce stojí, ale vlastně mu to ani nemůže naznačit, protože se bojí zpronevěřit se některé z těchto rad. Jako by v situaci námluv, randění a hledání partnera nebylo už tak dost složitostí, nejistot a zranitelnosti, přidáváme tam dobrovolně další chaos prostřednictvím podobných her, šarád a manipulace.

A přitom se v mnoha časopisech včetně třeba Psychology Today můžete dostat k návodům, jak tuhle hru hrát. I k zevrubným odborným vysvětlením od sociálních psychologů, proč je to pro vás výhodné. Propagátorem hry na nedostupnost je třeba psycholog Jeremy Nicholson, který ji doporučuje nejen pro zvýšení své vlastní atraktivity u protějšku, ale také pro otestování míry jeho zájmu o vás.

Doporučí vám míchat druhému koktejl touhy a frustrace. Projevit o dotyčného člověka zájem a pak začít věnovat pozornost někomu jinému. Mluvit o sobě jako někdo, kdo má hodně práce, odpovídat s prodlevou, být těžko kontaktovatelní – a současně se svého protějšku občas jakoby náhodou dotknout nebo ho odměnit příjemnou konverzací. Od něj i dalších kolegů ale obvykle dostanete varování: Dělejte nedostupného, ale hlavně zas ne moc, ať toho druhého neodradíte! Jen tak akorát.

Co tedy dělat? Co je akorát? Máme si tímhle vůbec zanášet hlavu? A není to celé nakonec hnáno jen naším vlastním strachem ze zranitelnosti a touhou vyhnout se ublížení? Dobrá, uznejme sociálním psychologům – propagátorům hry na nedostupnost – jednu základní věc.

Zdravého člověka obvykle přitahuje druhá svébytná osobnost

Někdo, kdo má svůj vlastní život. Své vztahy, zájmy a věci, ve kterých je dobrý nebo které ho prostě jenom baví. Člověk, který má své záměry a vlastní přání. Už jen tím mezi námi může vzniknout nějaké pnutí – protože já jsem tady a ty támhle, já jsem viditelně někdo jiný než ty. Tvoje osobnost drží pohromadě, moje taky. Rozdíly mezi námi vytváří vzdálenost, kterou je lákavé překonávat.

Nepřitahuje nás zpravidla tolik někdo, kdo sám sebe z různých důvodů úplně potlačil a vzbuzuje obavu, že se na nás pověsí, celý svůj život podřídí našemu, naše názory se stanou jeho názory a všechno odsouhlasí, jen aby se nám neznelíbil. Protože až pak budete vedle sebe někoho pevného hledat, bude tam jen měkké bláto, které uhne vždy tak, aby vyplnilo vaši formu. Taky bude v takovém vztahu nuda, protože dotyčný si z vás nikdy ani pořádně neudělá legraci a málokdy vás překvapí.

A stejně tak nás sotva bude přitahovat někdo, kdo by očividně rád sbalil téměř kohokoliv v dohledu (tedy pokud váš záměr není stejný). Dejme stranou akce, ve kterých všem zúčastněným jde jen o jednorázový zážitek. Při navazování dlouhodobějších vztahů není šťastné vyzařovat auru člověka, který se chce prostě s někým vyspat nebo jednoduše nechce být v životě sám a je mu tak trochu jedno, s kým si od samoty pomůže. Chceme věřit, že dotyčnému jde o nás, ne o kohokoliv. Že by na našem místě nemohl být kdokoliv jiný.

Samozřejmě v tomto hrají velkou roli naše osobnostní dispozice a vztahová minulost. Každý máme v pomyslném emočním batůžku jinou zátěž. Někdo znovu a znovu vyhledává závislé typy osobností, jiný se zalekne kohokoliv, kdo mu ukáže moc velkou náklonnost. Tohle je nicméně to, co se zpravidla ve výzkumech potvrzuje sociálním psychologům. Někdy pak oni sami (nebo novináři, kteří jejich práci převypráví pro tisk) udělají určitou mentální zkratku a řeknou: Hrát nedostupného je dobrá taktika, vyšlo nám to v experimentu. Na takové prohlášení jsem narazila například ve výzkumu Gurita Birnbauma a Harryho Reise, kteří učinili na základě svých tří studií právě takovýto závěr.

Když se ale na výzkumný design podíváte blíž, zjistíte, že v první studii lidé měli na začátku hodnotit internetové profily druhých podobně jako na seznamce. Logicky lépe hodnotili ty lidi, kteří působili dojmem, že si důkladněji vybírají své partnery, a hůře pak ty, kteří vypadali, že jdou s každým. Ve druhé studii si účastníci výzkumu povídali s figurantem a kladli mu různé osobní otázky podle předem daného scénáře. Figurant odpovídal tak, aby se neshodli. Jedna skupina lidí dostala za úkol jenom předložit svůj úhel pohledu, poslechnout si ten figurantův a jít k další otázce. Druhá skupina se měla pokusit názorový nesoulad vyřešit a postupně figuranta přesvědčit o svém postoji. Ukázalo se, že ti, kdo do konverzace vložili více vlastního úsilí, nakonec opravdu považovali figuranta za přitažlivějšího.

Vyplývá z toho nějak, že se vyplatí celý den chodit doma jako lev v kleci a plácat se po rukou, ať na esemesku neodepíšete příliš brzo? Nebo že máte schválně flirtovat s jinými lidmi než s těmi, o které stojíte? Anebo z toho vyplývá prostě jen následující?

• Spíš nás bude přitahovat někdo, kdo je selektivní ve výběru svých partnerů.
• Víc nám záleží na tom, čemu věnujeme víc energie.
• Snáz si vytváříme vztahy s těmi lidmi, se kterými jsme byli v rozhovoru blíž.

Selektivita je ve zkoumání lidské atraktivity nejspíš důležité slovo. Například už v 70. letech psala výzkumnice Elaine Hatfield, že pro muže jsou přitažlivé ty ženy, které jsou špatně dostupné ostatním mužům, ale přitom jim samotným náklonnost dávají najevo.

Třeba by to šlo i bez manipulace

O touze, přitažlivosti, jiskření i vyhasínání ohně mezi partnery za všech možných životních okolností píše úžasné knihy a články belgická psychoterapeutka Esther Perel. Často mluví o pnutí, které ve vztazích zažíváme a které vyplývá z rozporu mezi dvěma protichůdnými směry našich potřeb: Na jednu stranu potřebujeme bezpečí, zázemí, jistotu a známo a na druhou stranu dobrodružství, objevování a neznámo. Bezpečí a známost vytváří intimitu, dobrodružství a neznámo vytváří vášeň.

To nám dává určité vodítko, jak o téhle „hře na nedostupnost“ uvažovat jinak. Když Esther Perel zkoumala, kdy se lidé cítí nejvíce přitahováni ke svému partnerovi, říkali: Když tu není. Když je jinde. Poté, co se shledáme po odloučení. Když se na něj dívám, jak je na pódiu ve svém živlu. Když ho pozoruji, jak dělá něco, v čem je dobrý a v čem je momentálně pohlcený – při jeho práci, když hraje na kytaru, když přednáší před publikem… Jinými slovy, když mezi námi znovu existuje nějaká vzdálenost, kterou můžeme překonávat. Když my jsme tu a on je tam, když ho vidíme a vnímáme jako samostatnou bytost oddělenou od nás (a tím i trochu neznámou a tajemnou).

Možná tedy nejde ani tak o to dělat se nedostupným jako spíš nechat dýchat sebe i partnera. Umožnit mezi námi existenci prostoru, do kterého ten druhý nezasahuje. Netrvat na tom, že si budeme neustále blízko ať už fyzicky, nebo duševně. Pokračovat ve svém vlastním životě, vztazích a aktivitách i poté, co spolu začneme chodit (ideálně i poté, co se vezmeme a třeba založíme rodinu, k čemuž už musí být oba naklonění a vzájemně si v tom pomoci). A třeba i budovat napětí ohledně sexuality s plným vědomím, že erotický prostor mezi námi je podstatně větší než samotný sex.

Jinými slovy, možná jde o to kultivovat sám sebe, pěstovat povědomí o své vlastní hodnotě a chovat se slušně sám k sobě – a sám sebou také zůstat i ve vztahu. Každý asi chápe rozdíl mezi tím, když neodpovídám na zprávu, protože zrovna visím na lezecké stěně, a když s odpovědí čekám, aby to vypadalo, že mám právě lákavější program.

Protože po pravdě řečeno, když se na základě šarády dáme dohromady, co pak? Budeme ji před sebou hrát až do konce života? Myslím, že je to častější, než bychom možná řekli. Znám mnoho párů, ve kterých by žena muži po třiceti letech manželství neřekla do očí pochvalu, kterou o něm utrousí před kamarádkou – aby si o sobě moc nemyslel.

Být autentický znamená také být zranitelný

Věřím, že dokud zůstáváme aspoň na nějaké úrovni sami sebou, můžeme pak být klidně opravdově zamilovaní až po uši. Zamilovanost (obzvlášť pak opětovanou) v životě nezažijeme zase tolikrát, aby stálo za to si to období neprožít. Samozřejmě je v pořádku být obezřetný nebo opatrný sám na sebe, je v pořádku být plachý, jít na věci pomalu, seznamovat se postupně nebo prostě svým vlastním tempem, bez tlaku na jednu nebo druhou stranu. Ale současně si můžeme vzpomenout na výzkumnici Brené Brown, které v sérii svých výzkumů zjistila, že klíčovou ingrediencí ke spokojenému životu a uspokojivým vztahům je zranitelnost.

Málokde jsme tak zranitelní jako v lásce. Milovat někoho je z tohohle pohledu jedna z nejstatečnějších věcí, které můžeme dělat. Velké množství nejrůznějších her a šarád (jako pozdní odpovídání na zprávy nebo zdrženlivost v komplimentech) děláme sami na sebe i na svého partnera právě proto, abychom se před zraněním ochránili. Ale vážně nás pak případné odmítnutí bude mrzet míň? Myslím, že spíš ne.

To, co nás do jisté míry ochrání, bude spíš vlídné zacházení se sebou samým a volba dostatečně dobrého partnera na to, abyste se s ním byli ochotní hypoteticky i rozcházet. A i tak nebude nikdy možné vést dobré vztahy, aniž bychom byli zranitelní vůči těm, které máme rádi (a ostatně i vůči osudu, který nás o ně může připravit). Je to zkrátka součást balíčku.

Jak píše Robin Hobb v románu Fool’s Fate: „Tak. Budu žít šťastně až do smrti, jak zpívají bardi?“ Zkřivil ústa a zavrtěl hlavou. „Budeš žít mezi lidmi, kteří tě milují a mají od tebe očekávání. Bude ti to nesmírně komplikovat život a polovinu času se o ně budeš strachovat k smrti. A druhou polovinu ti budou lézt na nervy. A dělat ti radost.“