Homosexuálové a adopce

Právě takový pocit mám ze slovutných českých psychologů a psychiatrů, kteří se zúčastnili kolokvia o adopcích dětí homosexuálními páry a byli tvrdě proti. Aby bylo jasno: Já tam nebyla. Kolokvium proběhlo před více než rokem a já jsem si dnes rozčileně přečetla jednu větu v Britských listech: „Ministr Kocáb byl překvapen nesouhlasným názorem psychologů a psychiatrů, kteří se kolokvia zúčastnili.“ Jsem překvapená. Především proto, že vím, co nám říkají výzkumy ze zahraničí. Zajímalo by mě, jak tihle pánové a dámy svůj postoj obhájili. Jestli předložili fakta, nebo zabředli do psychoanalýzou vyindukovaných, leč empiricky nepodložených tvrzení typu „dítě nutně potřebuje maminku a tatínka, jinak bude mít problémy se sexuální identitou“. Nejsme oprávněni hlásat moudra a poučovat společnost, pokud neobhájíme to, co říkáme, hromadou empirických dat. Alespoň ne ve jménu vědy. V médiích se ale často promenují nejrůznější šášulové a všeználkové, kteří se bůhví v kterém století dobabrali k titulu psychologa a zaštítěni sexy titulem kážou v Sama Doma své podivuhodně zpátečnické rozumy. Tyhle zastaralé perly pak drze halí do vědeckého roucha, ačkoliv se jedná o výpotek jejich osobní  a vědecky nepodložené ideologie.

Moje matka je lesba. No a co?

Existují témata, která jsou obzvláště citlivá  a náchylná k tomu, aby byla řešena a rozebírána ze smutného hlediska černobílých stereotypů a zapšklých předsudků.

Názory, nebo fakta?

„Psychoterapeutická praxe jednoznačně ukazuje, že jedinci, kteří nebyli v dětství vychováváni ve stabilním a milujícím prostředí tvořeném otcem a matkou, jsou více ohroženi psychologickými problémy při utváření vlastní osobní identity než ti, kteří vyrůstali v prostředí strukturovaném jinak.“ Jaroslav Šturma, předseda Českomoravské psychologické společnosti (více)

„Je lepší jakákoliv rodina než ústav? Pokud by tomu tak bylo, tak by děti nemusely být z rodin odebírány a různá zařízení pro ně by nemusela existovat. Jestliže by chtěla paní ministryně dávat do adopce děti homosexuálním párům, měla by se uvědomit právě tyto souvislosti. Děti bývají umisťovány do zařízení pro selhání rodiny, pocházejí z rodin nestabilních, neúplných či naprosto rozvrácených. Jsou však homosexuální páry stabilnější? Podle dosavadních zkušeností nikoliv.“ František Schneiberg, předseda Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (více)

„Homosexuálové jsou výrazně nehomogenní, značně uzavřená minorita. Někteří sice opravdu dosahují oné plné psychické a sociální pohody, ale obecně platí, že homosexuálové mívají ve své minulosti mnohem větší procento zneužití a týrání než ostatní populace. S týráním a zneužíváním v dětství jde samozřejmě i větší pravděpodobnost opakování těchto vzorců v jejich životě s případnými svěřenými dětmi. Bohužel je i větší pravděpodobnost doprovodných sexuálních úchylek.“ Jeroným Klimeš, psycholog (více)

Homofobní lidé, mezi nimi bohužel i odborníci (viz citace v rámečku), ještě stále trpí utkvělou představou, že gayové a lesby jsou nezdraví, nestabilní a perverzní jedinci, kteří nejsou schopni založit rodinu a starat se o děti.

Že jejich děti budou trpět vývojovými poruchami, stanou se z nich homosexuálové, budou mít problém se svojí genderovou identitou (Jaroslav Štruma) a jejich „úchylní“ rodiče je budou sexuálně zneužívat (Jeroným Klimeš). Výzkumy ze zahraničí ale nepotvrzují ŽÁDNOU z jejich obav. Jsem překvapená a taky naštvaná. Nekorektně začínám trpět utkvělou představou, že někteří velmi mocní a velmi populární čeští psychologové buď neumí anglicky, a proto nečtou, nebo jsou líní, a proto nečtou, nebo se bojí, že se jim zboří jejich pravěké teorie, a proto nečtou. Protože kdyby četli, kdyby zabrousili do prestižních zahraničních odborných periodik, zjistili by, že se vědci už třicet let zabývají tím, jak fungují rodiny tvořené páry stejného pohlaví a jak prospívají jejich děti. Za ta léta se jim podařilo nasbírat pěknou řádku dat, z nichž vyplývá, že homo‑rodiny jsou ve svém fungování velmi podobné hetero‑rodinám. Neexistuje žádný zásadní rozdíl mezi tím, jak se vyvíjí děti leseb a gayů a děti heterosexuálů. Podle výzkumů to vypadá, že nezáleží na struktuře rodiny (tedy je jedno, zda je rodina tvořena otcem a matkou, pouze otcem, dvěmi otci atd.), ale na tom, jaká atmosféra v ní panuje, jaké vztahy a interakce existují mezi jejími členy. Děti budou prospívat hůře, když budou mít vystresované rodiče, když budou obklopeny táhlými konflikty, když se doma nebudou otevřeně projevovat city. Když bude ve vztazích smutno a studeno. A je úplně jedno, jestli jsou rodiče heterosexuálové, anebo homosexuálové.

„Jsem ráda, že je moje máma lesba, protože mi pomohla být víc člověkem. Člověk je víc člověkem, když respektuje ostatní, když se k nim chová slušně. Díky mojí matce a díky její výchově jsem velmi tolerantní člověk, jsem dobře vychovaná a respektuju lidi, kteří jsou homosexuálové. Já soudím lidi podle toho, jací jsou, ne podle toho, s kým spí.“ K., 24 let, vyrůstala v lesbické rodině ve Španělsku

Homosexuál vychová homosexuála?

Velmi často se ozývají hlasy, které tvrdí, že z dětí homosexuálů budou taky homosexuálové. Výsledky výzkumů tuhle myšlenku nepodporují. Tyto děti budou gayi či lesbami se zhruba stejnou pravděpodobností, jako děti heterosexuálních rodičů. A jen tak mě napadá – i kdyby tyto děti byly častěji homosexuální, tak co? Je snad homosexualita podřadnější formou bytí? Je to snad nějaká úchylka? Další teze, kterou kolovrátkově opakují někteří psychologové odkojení psychoanalytickými teoriemi, je ta, že děti, jež vyrůstají v homo‑rodinách, budou mít problém definovat svoji sexuální identitu.

„Vždycky se mi líbili kluci. Byla jedna věc, ve které jsem měla pochyby… Vždycky jsem se sama sebe ptala: Budu lesba? Protože moje máma je lesba, takže často přemýšlíš. Ne že by tě přitahovaly ženy, ale říkáš si: Moje matka je lesba, takže uvidíme, co já. Ale ne, nejsem lesba, protože jsem spala v posteli s kamarádkama, viděla jsem je a všechno… Líbí se mi chlapi! Mám v tom jasno.“ M., 26 let, vyrůstala v lesbické rodině ve Španělsku Celá tahle načančená paráda vychází ze sto let staré Freudovy teorie triangulace, podle níž je pro vývoj dítěte podstatné, aby vyrůstalo s otcem a matkou. Dynamika, která se ustavuje v této triádě, je pak podle Freuda důležitější než pouhý vztah otec‑dítě či matka‑dítě a je nepostradatelná pro to, aby si dítě vybudovalo zdravou a pevnou sexuální identitu.   Zní to hezky logicky a asi proto tuto teorii mnozí psychologové houževnatě a do úmoru přežvykují vždy, když se objeví téma adopcí homosexuálními páry. Bohužel – a k jejich zlosti – ani tato elegantní a logicky znějící teorie nemá pražádný základ v empirických datech. Není tedy teorií, ale spíše úporným dogmatem. Přece jenom od tatíčka Freuda už uplynula pěkná řádka let a i když byl nepochybně génius, nebyl to Bůh. Pletl se a jeho úžasné nápady byly zabalené do začátku  dvacátého století. Kde jsme dnes? Podle výzkumů netrpí děti z homo‑rodin problémy se sexuální identitou a mají adekvátní kulturní znalosti o tom, co přísluší holčičkám, co chlapečkům, co ženám a co mužům. Popletený chlapeček strojící se do růžové sukýnky s pentličkami je jen dalším výplodem homofobní fantazie.

Ha ha, tvůj otec je teplouš!

Přednáška 24. října 2024