Homeopatika pro duši

Normální úspěšný člověk by měl být v pohodě. Když není, něco je špatně. Tahle prostá zákonitost je důvodem a postatou trápení mnoha z nás.

„Nejnešťastnější jsou ti, kteří si myslí, že by měli být pořád šťastní,“ říká jedno přísloví. A americký psycholog Scott Peck dodává: „Spousta lidí má nejrůznější psychické potíže proto, že jsou přesvědčeni, že by život měl být jednoduchý. A pak jsou překvapení, když zjistí, že to tak není.“

Bůh, karma, příležitost

Většina velkých náboženství vede po staletí lidi k tomu, aby byli schopni přijímat všechno, co je v životě potká:

• „Je to Boží vůle, snášej ji s pokorou,“ říkají o životních prohrách a neštěstích někteří křesťané.
• „Je to tvoje karma, nevyhnutelný následek něčeho, co jsi zapříčinil. Buď rád, že se ta špatná karma právě teď čistí,“ říkají buddhisté.
• „Pokud s tím něco můžeš udělat, udělej to, ale pokud s tím už nic udělat nemůžeš, nemá smysl bojovat,“ hlásal stoický filosof Marcus Aurelius, abychom nelovili jen v náboženských vodách.

A i my ostatní občas skláníme hlavu a prohlašujeme: Třeba za to ještě budu vděčný. Třeba je to v tuhle chvíli pro mě nejlepší, i když mi to tak nepřipadá. Třeba díky tomu povyrostu. Ach jo, povzdechneme si a jdeme vytáhnout auto z příkopu. Nebo se vydáme oznámit rodičům, že z nich nečekaně a přes všechna opatření budou prarodiče.

Takto popsané se to zdá být dost samozřejmé. V praxi to ale často tak snadno nefunguje. Co se stane, když začneme přijímání celého svého života praktikovat důsledně? Třeba pro psychické problémy?

Když nepomáhá jóga, věda ani bylinky

Sama jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Měla jsem za to, že jsem schopna život brát tak, jak přichází. Z omylu mě vyvedlo, když jsem si ze zahraničí přivezla jakousi divnou nemoc. Nikdo nevěděl, co to je zač, střídavě mi bylo dobře a špatně, a tak pokaždé po velké radosti přišla ještě větší frustrace. A tak to bylo měsíce.

Začala jsem rozjíždět katastrofické scénáře a záchvaty úzkosti. Co když to nikdy neodejde? Co když se to zhorší? Co když kvůli tomu už nikdy nebudu cestovat, nikdy nebudu mít děti?

A tak jsem bojovala všemi způsoby, abych se nemoci zbavila. Postupem času ale začala být úzkost z nemoci horší než nemoc sama, nehledě na možné fyzické příznaky způsobené psychikou.

Úzkost je jako kurdští separatisté ve vašem státě. Čím víc se snažíte Kurdy zničit a vyhladit, tím víc se budou bránit.

Ty stavy a to neustálé napětí jsem brzy začala taky nesnášet. A jak jinak, taktéž jsem bojovala všemi způsoby, abych se jich zbavila. Nedá se říct, že by něco významně či dlouhodobě pomohlo – jóga, cvičení, meditace, kognitivně behaviorální techniky ani bylinky.

Po nějaké době jsem se setkala s Janem Havelkou, který se zabývá alternativní psychoterapií. V paměti mi utkvěly některé jeho výroky:

• „Pokaždé, když člověk něco nepřijímá, zakládá si na duševní nemoc.“
• „Úzkost obvykle pramení z obavy, že se stane něco nepřijatelného.“
• „Úzkost je jako kurdští separatisté ve vašem státě. Čím víc se snažíte Kurdy zničit a vyhladit, tím víc se budou bránit. Pokud přijmete i Kurdy jako přátele, třeba se s nimi půjde domluvit.“

A tak jsem si dala za úkol naučit se s vděčností přijímat veškerý svůj osud a všechno, co se mi děje, vítat a zamýšlet se nad tím, co mi to asi chce říct. Včetně nemoci, včetně úzkosti. A když se to vzalo důsledně, skutečně to pomohlo. Na obojí.

Bolestí k moudrosti

Američan Thomas Moore hovoří v Knize o duši o mytologii, o Jungovi a o duševních problémech současného člověka. Jeho terapeutickým přístupem je důsledné ocenění příznaků jako hlasu vlastní duše.

Je někdo žárlivý? Nespěchejme s úmyslem zbavit ho rychle jeho žárlivosti. Žárlivost mu přece může něco sdělit. Je jiný v depresi? Nechme ho, ať ji aspoň na chvíli prožije. Svět není lunapark a není naší povinností být neustále veselí.

Neuróza je náhrada za oprávněnou strast. Vzniká často tehdy, když si člověk nedovolil po právu něco odtruchlit.

V dobách starého Říma se stavěly osamocené altánky zasvěcené Merkurovi, bohu smutku. Lidé v nich mohli chvíli o samotě rozjímat a pobýt si v temných hlubinách své mysli. Dost možná je občasný kontakt s Merkurem – „v homeopatickém množství“, jak píše Moore – chránil před mnohem fatálnějším a dlouhodobým pádem do jeho osidel.

Ostatně existuje psychologické úsloví: Neuróza je náhrada za oprávněnou strast. Vzniká tedy často tehdy, když si člověk nedovolil po právu něco odtruchlit. Psychoanalýza už dlouho tvrdí, že cokoliv potlačíte, to se vám vrátí v nějaké zrůdné podobě. Přes všechny výhrady, které můžeme mít k psychoanalýze, v tomto se jí jistá pravda dá jen těžko upřít.

Podle Moora je ve všech duševních potížích i v negativních emocích ukryta určitá moudrost, o kterou se připravíme, když její původce okamžitě odstraníme a zneškodníme. O moudrosti skryté ve špatných pocitech ostatně učil už Buddha.

Zkusme tedy aspoň občas na své smutky, hněvy a strachy aplikovat nikoliv militantní metody zbraní, opevnění a lítého boje, ale asertivní metody otevřených dveří a aktivního naslouchání.

Vesmíre, díky!

Potíž je, že se to snadno řekne, ale hůř udělá. Dobré je vytvořit si k tomu nějakou pomůcku – třeba si několikrát denně v klidu v duchu zopakovat nějakou pozitivní afirmaci na téma přijetí. Snažit se ji co nejvíc prožít, ne jen nezúčastněně odříkat a ve skutečnosti cítit nenávist a odmítnutí.

Občas stačí prostě v hezkém okamžiku říct „vesmíre, děkuji“.  Zpočátku dá práci afirmace skutečně procítit, protože lidské ego se tomu přirozeně brání. Máme zkrátka na svět určité požadavky a zlobíme se, když nejsou splněny.

Přirozenou reakcí na přicházející záchvat úzkosti je další úzkost: Bože můj, už je to tu zase!

Brzy však zjistíte, že důkladný a vědomý trénink přijetí skutečně začíná přinášet vnitřní klid. Ne v tom smyslu, že by se negativní emoce odstřihly a zazdily. Prostě se jim dá nějaký prostor, ony si řeknou svoje, a pak mohou v míru odejít.

Přirozenou reakcí na přicházející záchvat úzkosti je další úzkost: Bože můj, už je to tu zase! Pokud se naučíme na úzkost reagovat přijetím a přivítáním, alespoň si to ještě dál nezhoršujeme.

Nejsem rozhodně příznivcem jakéhokoliv masochismu a vyžívání se ve vlastních útrapách. Pokud existují snadné a příjemné způsoby, jak udělat z nešťastného člověka šťastného, měly by být rozhodně využity. Když ale nic jiného nepomáhá, život alespoň tak nějak získává větší hloubku, když je člověk schopen ocenit i depresi jako hlas vlastní duše. Jako hlas, který nám může něco říct a který se bude chovat mírumilovněji, pokud na něj nevytáhneme s brokovnicí.