Hodná holka

Mí rodiče se ze mě s nejlepším vědomím a svědomím snažili vychovat dobré děvče. Výsledkem byla žena, které téma vlastních hranic bylo totálně neznámé, napsala do redakce čtenářka Irena. Trvalo mi třicet let, než mi došlo, že „být oblíbený“ je úplně něco jiného než „být respektován“ – k tomu vám nemůže kapat med kolem pusy a nemůžete se všemi souhlasit. Musíte mít odvahu se vůči názoru druhých vyhranit a čelit tomu, že vás odmítnou. No jo, jenže pokud tam máte hluboké zranění, že „když nebudeš ta hodná holčička, nebudu tě mít ráda“, budete dělat šéfovi, co mu na očích vidíte, abyste si konečně zasloužila jeho uznání. Vím to, vidím své dřívější hry a učím se s nimi pracovat. Pozoruju, že když někomu řeknu, že tímhle mě obtěžuje, přichází okamžitě vnitřní reakce, že mě přestane mít rád. A s tím spojený pocit, že jsem špatná. Vina. Emoce, které jsem jako malá zažívala se svou mámou…

Podobně jako Irena byla řada žen od dětství vedena k tomu, aby byly „hodné holky“. Pouze tím, že byly poslušné, empatické a starostlivé, si mohly vysloužit lásku svých rodičů. Pokud se chovaly takto, rodiče je chválili a vyjadřovali jim lásku. Jestliže však dívka něco odmítla, projevila vlastní názor, hněvala se či se chovala svéhlavě, rodiče ji odsoudili, potrestali či prostě citově odmítli.

Když jsem mámu neposlechla, byla schopná se mnou i týden nemluvit, nepodívat se na mě. Jako bych byla vzduch, vzpomíná například jedna z Ireniných „kolegyň“.

Děti bytostně potřebují lásku svých rodičů, a pokud je k dispozici toliko láska podmíněná, vycvičí se. Naučí se být takové, aby si lásku vysloužily. Postupem času si postoje rodičů zvnitřní a to, co se naučily, aplikují i v dalších vztazích. Pokud by projevily svá přání, a dokonce i jen názory, přišly by samy sobě sobecké a bezcitné, nemluvě o strachu, že by je ostatní neměli rádi. Potřeby druhých jsou pro ně důležitější než potřeby vlastní. Slovo ne nepoužívají — ze svých úst by je považovaly za neslušné.

Adaptace z dětství může na první pohled působit dobře, ale štěstí svým nositelkám nepřináší. Jsou naučené potlačovat vlastní potřeby i pocity, upřednostňují druhé před sebou samými, nedokážou odmítat požadavky okolí. Rodiče mohli mít požadavky přiměřené, šéf v práci nemusí. Může ochoty své zaměstnankyně zneužívat a zavalovat ji prací nad rámec pracovní doby i zdraví.

Taková žena ochotně přijímá další a další úkoly, i když to pro ni znamená, že bude v práci dlouho do večera či bude muset obětovat víkend. Někdy je to šéfovi jedno, jindy ani neví, co to pro dotyčnou znamená. „Není toho na vás moc?“ zajímá se a dotyčná ho ještě sama ujistí, že to v pohodě zvládne. Lež, která druhého potěší, totiž považuje za společenskou nutnost. Říci pravdu by bylo nezdvořilé.

Jak dobrota ničí vztahy

Zneužívat ochoty a obětavosti mohou kolegové, kamarádi, sousedé i vlastní rodina. Dotyčná samozřejmě uklízí společné prostory a zvládá veškerou domácnost. Zatímco ostatní brouzdají po sociálních sítích či se věnují jiným koníčkům, ona uklízí, pere, vaří.

Možná bychom si mohli myslet, že stačí mít charakterní přátele a blízké, a není žádný problém. Tak to ale není. I pokud dobrotu hodné holky ostatní nezneužijí, působí ve vztazích problémy. Dokonce možná víc, než když ji zneužívají!

S Hankou je to těžký, protože ona nikdy neřekne, co chce, vypráví Hančina kamarádka. Když jsme spolu byly na dovolený, tak ona vždycky: „Jak chceš ty, Leni.“ Uvaříme si samy, nebo se půjdeme najíst? Podíváme se do galerie, nebo ušetříme za vstupné? Půjdeme spát do penzionu, nebo pod stan? Vždycky jsem to musela rozhodnout já, i když mi to třeba bylo jedno. A pak poslouchám, jak Hanka vzdychá, vidím na ní, že je nespokojená, a nakonec z ní vypáčím, že to chtěla jinak… Jenže to aby byl člověk jasnovidec.

Podobné stesky jsem slyšela od vícero manželů (i manželek; o hodných mužích se zmíním dále). Jsou tlačeni k tomu, aby všechno rozhodli, a pak čelí smutku svého protějšku.

Též napříč generacemi může přílišná dobrota působit potíže: Rodiče se na nás děti zlobí, že nechceme navštěvovat babičku. Jenže ona je prostě tak hodná, že se to nedá vydržet. Návštěvy u ní jsou pro mě vyčerpávající, protože celou dobu, co tam jsem, mě něčím cpe a něco mi vnucuje. My vnuci si to nechceme brát, je nám to trapné. Já třeba vydělávám pětkrát tolik, co má ona důchod, a vážně ty její pracně uspořený tisícovky, co mi strká do kapes, nechci. Jenže ona se pak urazí nebo se prostě tváří smutně… vypráví Milan (26).

Hodný kluk

Čtenářka Irena (30) dále píše: Dnes dumám nad dvěma věcmi. Jak to komunikovat rodičům. Vidím totiž svou mladší sestru. Vidím, jak je vychovávaná, a zažívám velmi silné flashbacky, které bolí. Přála bych si ji té zkušenosti ušetřit. No jo, jenže jak to udělat, aniž bych jako nejstarší dcera fušovala vlastní mámě do role matky? Nasnadě je tedy otázka: Jak vlastním rodičům jasně a důrazně vysvětlit, proč nemají z dětí vychovávat „hodné holčičky“ a „hodné chlapečky“ tak, aby to v nich nevyvolávalo pocit, že za všechno můžou oni?

Dříve, než Ireně odpovím, pozastavím se nad genderovou otázkou. Irena zmiňuje, že je nejstarší ze sourozenců, a uvažuje, jak svým rodičům vysvětlit, proč nemají z dětí vychovávat „hodné holčičky“ a „hodné chlapečky“. Zároveň jmenuje konkrétně starost o svou mladší sestru. Je tedy možné, že má ještě bratra či bratry, o které se tolik nebojí. Možná jsou v její rodině tlaky zejména na dívky, aby byly „hodné“. To by odpovídalo genderovým stereotypům, kdy právě od dívek a žen vyžadujeme empatii, ochotu, vstřícnost a obětavost. Naopak u chlapců a mužů oceňujeme vyšší samostatnost, rozhodnost, asertivitu, dominanci. Skutečně potkávám více osob ženského pohlaví, jež mají problém říkat ne a jež trápí obavy, že je lidé nebudou mít rádi, pokud s nimi nebudou souhlasit. To ovšem neznamená, že by se nevyskytovali příliš hodní kluci a muži! Vyskytují se, a jejich příliš „hodná“ povaha jim způsobuje dokonce více potíží.

Lubomír (40) je slušný, čistotný, pracovitý, pomáhá v domácnosti. Manželce nosí květiny a drobné dárky, nikdy nezapomene na její narozeniny, svátek či výročí. Nechodí do hospody, koníčkem je mu rodina. Na první pohled ideální manžel. Ale žena ho opouští. Šlape si po štěstí? Možná. Problém je v tom, že jí Lubomír neimponuje. Sex s ním ji nudí, a vlastně nejen sex. Přitom uznává, že není hloupý. Je ale „až příliš hodný, slabý“. Ba dokonce jí vadí i to, že se s ní nehádá, nejde do sporu, že se vším souhlasí.

Jindřicha (27) jeho dívka opustila ještě dříve, než se stihl vyvinout hluboký vztah. Jindra dělal, co mi na očích viděl, jenže mě to hrozně svazovalo. Chtěla jsem, aby něco rozhodl on, aby měl nějaký svůj směr, vizi. Ale on byl jako améba. Kam já, tam on, bylo to vysilující.

Potíž není v tom, že dotyčný je hodný. Potíž je, že není hodný na základě vlastního přání, ale proto, aby se zavděčil. Touha po přijetí, ocenění a lásce, již je zvyklý dostávat za odměnu a často za sebe‑potlačení, brání rozvinutí vlastní osobnosti; dotyčného oslabuje a snižuje jeho přitažlivost. U žen to platí také, nicméně ne tak výrazně. Slovy třicátníka Radka: Hodná holka je jako sladký jídlo. Super, ale časem se mi přejí a chci kus masa, co mi bude třeba i vzdorovat. Vztahu to dodá jakýsi napětí, jiskru.

Pomoc sourozencům

Nyní se vrátím k Irenině otázce. Jak vlastním rodičům jasně a důrazně vysvětlit, proč nemají z dětí vychovávat „hodné holčičky“ a „hodné chlapečky“ tak, aby to v nich nevyvolávalo pocit, že za všechno můžou oni?

Pokud se rozhodnete rodičům toto vysvětlovat, pravděpodobně se skutečně setkáte s jejich negativní reakcí. Možná u nich vyvoláte výčitky a možná také hněv a odmítnutí, ke kterýmžto se uchýlí, aby si nic vyčítat nemuseli. To ale neznamená, že jste udělala něco špatně. Máte právo říci svůj názor, i když s vámi rodiče nebudou souhlasit, a dokonce i když to pro ně bude zraňující. Vlastně možná právě takto sama přestanete být „hodnou holkou“.

Samo vysvětlení rodičům ovšem není tím nejdůležitějším a možná k němu ani nemusí dojít. Důležitější je to, že se prostě budete řídit vlastním rozumem a vlastním systémem hodnot, nezávisle. Tím půjdete svým sourozencům příkladem. Můžete též mluvit přímo se sestrou (s mladšími sourozenci). Nepůjdete tak primárně „proti rodičům“, ale „se sourozenci“.

Jak z toho ven?

To, že jsme „příliš hodní“, není snadné nahlédnout. Někdy pomůže to, že to se svou dobrotou tak přeženeme, až nás to dostane do krize.

Hedvika (31) si například uvědomila, že je v ní něco zásadně špatně, když se zhroutila: Šéf mi v pátek oznámil, že ty podklady pro konferenci bude potřebovat už v pondělí, ačkoli původně jsem na to měla mít čas až do čtvrtka. Ještě se mě zeptal „Stihnete to?“ a já mu samozřejmě odpověděla, že ano. To ale ještě nebyla ta krize: prostě přijdu o volný víkend, jako už tolikrát. Jenže pak mi ještě zavolala Zuzana – kamarádka, jestli bych jí neušila plyšovýho mamuta a že ho nutně potřebuje na neděli večer, že ho chce dát jako dárek. Já věděla, že se to nedá stihnout, ale ona: „Prosím, prosím, Hedvičko, ty jsi moje jediná naděje.“ Takže jsem jí to odsouhlasila a pak jsem se doma zhroutila, protože to se vážně nedalo stihnout. Brečela jsem a zoufala si, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Až jsem si uvědomila, že mě bolí v krku a mám horečku.

Posléze Hedvice došlo, že jde o scénář, který se jí v životě opakuje: Prostě musí onemocnět, aby mohla něco odmítnout, jinak to nedokáže. Když si uvědomila, že zneužívá své tělo, učí se somatizovat a vlastně poškozuje svoje zdraví, rozhodla se, že takto vysokou cenu za to, že je „hodná“, nechce platit.

Lýdie (45) došla podobnému prozření jednu docela obyčejnou sobotu díky tomu (paradoxně), jak na ni byly její děti a manžel oškliví. Jako vždy vstala v sedm, aby do půl desáté, kdy obvykle vstává rodina, stihla usmažit lívance, poklidit a vyprat. Jen co děti vstaly, syn mi vynadal, že jsem mu vyprala jeho oblíbené džíny, aniž by mi to předem odsouhlasil. Starší dcera frfňala, že chtěla palačinky, a mladší se čertila, že má na kakau škraloup. A takhle to pokračovalo i od manžela: vysávám nevhod, že jsem na večer koupila lístky do divadla, zapomněl a nikam se mu nechce. No a já se pak z toho rozbrečela, jak kolem nich skáču, a oni na mě stejně vidí jenom chyby. Pro všechny jsem samozřejmost, služka.

Irena již k poznání, že je příliš hodná, došla a nahlédla, že „být oblíbený“ je něco jiného než „být respektován“. Přiléhavě píše: K tomu vám nemůže kapat med kolem pusy a nemůžete se všemi souhlasit. Musíte mít odvahu se vůči názoru druhých vyhranit a čelit tomu, že vás odmítnou. Je to tak. Chceme‑li, aby si nás druzí vážili, nemůžeme být „kam vítr, tam plášť“. Chceme‑li být respektováni, hodí se najít respekt k sobě samým. Chceme‑li být v životě spokojení, je třeba jednat alespoň někdy podle svých přání a preferencí. Zní to jednoduše, ale praxe není tak snadná, neboť člověk, který je zvyklý chovat se podle očekávání a přání jiných lidí, své vlastní preference už mnohdy ani nevnímá.

Vzpomínám například na paní Jitku (49), která za mnou přišla na přání svého manžela. Nevěděla, co má řešit, myslela si, že to budu vědět já. Když jsem pak zjišťovala například, co pro ni bylo v minulém roce nejtěžší, řekla po chvíli váhání, že prezidentské volby. Proč? Protože manžel volil jinak než její rodiče a ona nevěděla, ke komu se přiklonit. A koho byste volila sama za sebe? Kdybyste vůbec neznala preference svých blízkých? Ptala jsem se. Nevím. Takhle jsem o tom vůbec nepřemýšlela, odpověděla.

Příliš hodní lidé jsou vycvičení vnímat přání svých blízkých a reagovat na ně. Co by si přáli sami, mnohdy ani netuší. Je proto třeba učit se citlivosti k sobě samým. V terapii se takových klientů opakovaně ptám, co se jim líbí, co by chtěli, jak vnímají to a ono. Pokud jste již nahlédli, že jste „příliš hodní“, můžete podobné otázky klást i sami sobě, vlastně se učit sama sebe vnímat.

Dále je třeba si uvědomit, že říkat ne je v pořádku. Není naší povinností každému pomoci, fungovat na zavolání a tak dále. Můžeme říkat ne a cítit se u toho uvolněně. Můžete trénovat i sami pomocí imaginace: představte si nějakou situaci, kdy po vás někdo žádá něco, na co nemá právo, a vám se do toho nechce. A v duchu ho odmítněte. Klidně, třeba i s úsměvem řekněte ne, nemohu nebo promiň, ale nemám čas. Anebo úplně prostě: ne. Představujte si to opakovaně, s různými lidmi a v různých situacích, které se skutečně staly nebo by se mohly stát. Klidně i několikrát denně tomu chvíli věnujte.

V realitě to zpočátku nejde snadno a hlavně ne pohotově. A tak se vám pravděpodobně bude ještě nějakou dobu stávat, že automaticky něco slíbíte či odsouhlasíte, a až později vám dojde, že se vám ukrutně nechce, časově to nezvládáte a podobně. Není žádná hanba vzít telefon a svůj příslib odvolat s tím, co jste si právě uvědomili. Zásadní roli hraje čas. Pokud ještě ten den odvoláte, co jste slíbili na příští víkend, je to v pohodě. O několik dní později to už samozřejmě může být problém.

Sebeláska a sebehodnota

Vedle jednoduchých cvičení je třeba zaměřit se i na hlubší rovinu, kterou je sebeláska a sebehodnota. Pokud se cítíte jako nejposlednější z posledních, těžko se upřednostníte. Já mám vždycky pocit, že moje problémy jsou menší než problémy ostatních, říká například klientka, která ke mně chodí do skupiny, na oslovení, proč o sobě mluví tak málo. Ostatní členové to tak nevnímají.

Mějte rádi sami sebe se snadno řekne, ale dospět k tomu bývá složitější. Můžete se zkusit rozpomenout na někoho, kdo vás měl rád, kdo vás přijímal bez podmínek. Když to nebyli rodiče, mohli to být třeba prarodiče, případně sourozenci. Jedna má klientka takto například vzpomínala na svého o šest let staršího bratra. Ne že by se na ni nikdy nenaštval nebo na ni nebyl ošklivý. Ale vždy věděla, že ji přijímá a miluje, že se jí zastane a pomůže jí, kdykoli bude potřebovat.

Pokud na nikoho takového nemůžete přijít, zkuste svým nynějším já promluvit k sobě samému coby dítěti. Napište dopis malé či malému … (doplňte své jméno). Napište mu, jak byl úžasný, jak ho chápete a jak ho máte rádi. Pak přijměte své dospívající a nakonec dospělé já. Učte se být k sobě tolerantní, chápající a láskyplní.

Milena (39) mi svého času líčila, jak přejela zastávku, když jela autobusem za svou kamarádkou. Všímám si, jak ošklivě si potom nadávala a ptám se, zda by takto vynadala i své kamarádce, kdyby se to stalo jí. Ne ne, ujistila bych ji, že se nic nestalo. Kamarádčinu nepozornost by Milena samozřejmě hned pochopila, omluvila a snažila by se, aby kamarádku netrápily výčitky. Samu sebe jimi však trýzní, je k sobě až krutá.

Vzpomínáme s Milenou na Ježíšovo: Miluj bližního svého jako sebe samého. Ptám se, jestli ji někdy napadlo, že obě části věty můžeme prohodit, aniž by se změnil význam, podobně jako u rovnice: Miluj sebe samého jako svého bližního. Z Ježíšových slov vyplývá, že nemáme sami sebe upřednostňovat, ale ani upozaďovat. No jo! řekne Milena, dlouze u toho zůstává a posléze tento okamžik v terapii označuje jako „prozření“.

Často mohou k sebelásce pomoci blízcí lidé. Pokud partner hodné holky není sobec a má svou ženu upřímně rád, může jí pomoci k tomu, aby hodnou holkou přestala být. Respektive: aby se naučila myslet i na sebe, mít se ráda. Dodá jí totiž zkušenost, která jí z dětství chybí – zkušenost lásky, jež není podmíněna plněním jeho potřeb a přání. Tím, že mu záleží na tom, aby se cítila dobře. Tím, že zjišťuje její názor a preference a nespokojí se s odpověďmi typu jak myslíš ty; jak chceš. Změnit vzorce z dětství je ovšem práce na dlouhou dobu, počítejte minimálně s měsíci, spíše s roky.

Co už je moc a co by bylo málo

Je skvělé, že jsou lidé hodní, a určitě na sebe hodní buďme. Ale: čeho je moc, toho je příliš. A jak poznáme, že to už je moc? Jednoduše: buď škodíme sami sobě, jako to dělala Irena, Hedvika a Lýdie. Nebo z toho příjemce naší dobroty nemá radost, můžeme ho dokonce i štvát a odpuzovat, tak jako Lubomír a Jindřich odpudili své partnerky, Hanka štvala kamarádku Lenku a Milanova babička své vnuky.

Pokud si tento článek čtou i lidé, kteří aktuálně vychovávají své děti či se na to připravují, pravděpodobně v průběhu čtení (pokud ne dříve) dospěli k závěru, že nechtějí vychovat příliš hodné děti. Předsevzali si, že na své potomky nebudou tlačit, aby byli poslušní, že jim nebudou odpírat svou lásku za nevhodné chování. To je skvělé.

Jelikož však vím, že máme tendenci upadat do extrémů, ráda bych varovala i před extrémem opačným: znám rodiče, kteří se tak moc bojí, aby jejich láska nebyla podmíněná, aby náhodou „neničili osobnost“ svého dítěte a tak dále, že prakticky rezignují na výchovu. Ať se dítko chová jakkoli, vždy se mu snaží dávat najevo svou lásku, přijetí, pochopení a respekt. Jenže jak má pak dítě poznat, že některé chování je žádoucí, a jiné nikoli?

Chci proto rodiče ujistit i v tom, že se na své děti mohou zlobit, že je mohou omezovat. Pokud například dítě v autobuse kope do sedačky cestujícího před sebou, je třeba mu dát jasně najevo, že to je nežádoucí chování, případně nožičku zadržet, aby kopat nemohla. Protestuje‑li dítko proti tomuto omezení, můžete se mračit a být strozí. Tím dítěti neodmítáte lásku! Odmítáte nevhodné či nepřípustné chování.

Jde o vnitřní postoj, který se projevuje v jemných nuancích našich projevů, v míře a v čase. Je rozdíl, zda se zlobím minutu, nebo celý den. Je rozdíl, zda vyžaduji slušné a respektující chování, nebo bezvýhradný souhlas. Kde leží optimální míra, záleží i na povaze rodiče a dítěte a těžko zde udělovat obecné rady. Varovat ovšem lze před oběma extrémy – jak přílišným vyžadováním poslušnosti, tak před rezignací na výchovu. Veďme děti k citlivosti k druhým stejně jako k sobě samým.