Hněv je síla

S partnerem jsme spolu rok, máme společné zájmy a představy o životě, napsala nám do redakce devětadvacetiletá Simona. Problém je v tom, že když je naštvaný, trpí výbuchy agresivity, které směřuje proti mým věcem, a ty zničené nijak finančně nekompenzuje. Má pocit, že když fyzicky nenapadá mě, tak na tom není nic špatného. 

Kromě toho posledního tři čtvrtě roku nepracoval, měl pocit, že si vydělá online sázením. Výsledek je minus sto tisíc korun, část z nich odcizených z mého účtu, případně kapes či peněženky. Vyčítá mi nepořádek doma (to často spouští tu agresivitu), ale když on celý den nedělá nic a já pracuji, k tomu vařím a peču, nevidím důvod, proč bych mu ještě měla dělat služku. 

Mám pocit, že ta agresivita je částečně i manipulací, protože naposledy pronesl: „Co ti mám zničit, aby sis to zapamatovala?“ Já jsem reagovala tak, že jestli zničí ještě jednu věc, jediné, co si zapamatuji, bude, že on v tom bytě nemá co dělat. Důvody, jaké pro své výbuchy uvádí, jsou ve skutečnosti jen zástupné. Obvykle pak zjistím, že mu v tu dobu „nevyšel ticket“ a podobně. Navíc mě „trestá“ odpíráním sexu. Nejvíc mě ale ničí to házení s věcmi a ničení, navíc tím udělá ještě větší nepořádek a je to začarovaný kruh. 

Občas od někoho slyším, že u nich doma také létají věci vzduchem, a mluví o tom, jako by to bylo něco normálního. To mě pak vede k úvahám, jestli jsem divná já, že mi to až tak moc vadí. Ač nevydělávám málo peněz, nejsem milionářka a nechci vydělávat na jeho výbuchy vzteku. Jak dosáhnout toho, aby mu došlo, že ničit cizí věci není v pořádku? 

V jeho rodině evidentně tuhle část výchovy zanedbali – když něco zničil, máma mu to pomohla ututlat, aby táta nekřičel a neodnesla to pak i ona. Já bych ve vzteku nezničila nikdy nic. Když jsem v devíti letech práskla dveřmi a vysypala se skleněná výplň, tak jsem to ještě tři roky splácela z peněz „na zmrzlinu“, kapesného a peněz na dárky od babiček. To mě z takového chování vyléčilo.

Příběh komentuje psycholog Petr Kačena:

Dobrý den, Simono, upřímně, při čtení vašeho dopisu jsem se poněkud zhrozil. Člověk v partnerském konfliktu může jednoduše ztratit kontakt s tím, jaké věci jsou správné či normální. A to se vám podle mne stalo.

Rád bych vám tak nabídl svůj pohled. Nemusí být pravdivý, vezměte ho však jako takovou korekci – vyvážení na vahách vnímání, co je a není ve vztahu správné.

Trestat partnera odpíráním sexu není v pořádku

Sex by měl být pro partnery především zdrojem potěšení. Neměl by se nikdy stát předmětem výměnného obchodu, být využíván jako trest či poskytován z donucení. Ano, může být z lásky poskytnut druhému – například v případě nesouladu sexuálních potřeb, a to ve formě, která je pro oba přijatelná. To je ale něco jiného.

Ničit záměrně cizí věci není v pořádku

Už malé děti na pískovišti učíme, že bábovky druhých se nemají jen tak ze záliby rozšlapávat. Natož pak rozšlapávat bábovky blízkých s cílem je přes to ovládat.

Některé věci se zkrátka neříkají

Co ti mám zničit, aby sis to zapamatoval/a je věta, která do partnerského vztahu nepatří. Něco podobného může zaznít v hádce, afektu, ale při vystřízlivění musí vždy následovat omluva. Do vztahu patří bezpečí, nikoliv snaha ovládat druhého výhrůžkami.

Výchova má být přiměřená

Trestat devítileté dítě tři roky za to, že vysklilo dveře, není v pořádku. Trest je nepřiměřeně dlouhý a vysoký vzhledem k příjmům a schopnostem, jaké jste v té době jako dítě měla. A to i v tom nepravděpodobném případě, že jste snad sklo tenkrát rozbila záměrně. Možná vás tento trest spíše naučil popřít sama sebe, neprojevit agresi a tím také ochránit vlastní hranice tam, kde byste už mohla.

Navíc toto vše se vám děje ve vztahu, který trvá rok. Jak to bude vypadat za deset let? Osobně se nedomnívám, že se to samo od sebe jen tak zlepší, naopak.

Váš partner by měl léčit svou závislost na sázení a taktéž se naučit zvládat svou agresi – například s pomocí aktivit pro muže, které nabízí Liga otevřených mužů, jako je program zvládání vzteku. Obojí jsou to navíc, jak píšete, spojené nádoby („obvykle pak zjistím, že mu v tu dobu nevyšel ticket“). Když to vezme za oba konce, podaří se mu nad tím mít kontrolu.

O programu projevování vzteku, který by byl určen pro vás, zatím nevím. Potlačení agrese je do naší kultury vrostlé, a pokud člověk zrovna nepracuje jako policista či voják, je i sociálně žádoucí. Vše neprojevené však v člověku zůstává. Aristoteles o tom dobře uvažoval tak, že je především potřeba naučit se rozpoznat, kdy a jak vztek použít správně: „Každý se může rozzlobit – to je snadné. Avšak rozzlobit se na toho pravého člověka, tou pravou mírou, v ten pravý čas, z toho pravého důvodu a tím pravým způsobem – to už tak snadné není.“ Tedy pro začátek zkuste agresi a naštvání k sobě jen na chvíli pozvat, třeba zajděte na kurz sebeobrany nebo zkuste nějaký sport, do kterého agrese patří.

Neschopnost jít do konfliktu má pro vztah dvou lidí totiž stejně destruktivní sílu jako impulzivnost a otevřené agresivní konflikty. V dlouhodobém horizontu vede k ignorování vlastních přání a potřeb, upozaďování se – a to nelze dělat věčně. Paradoxně tak schopnost vejít do konfliktu v ten pravý čas a tím pravým způsobem chrání člověka přesně před tím, čeho se nejvíce bojí – konfliktem výrazně větším, zraňujícím, destruktivním. V případě partnerství třeba před rozchodem či rozvodem nebo v případě vztahu rodič–dítě před trvalým přerušením kontaktu.

Pokud spolu s partnerem chcete zůstat, začněte chodit na párovou terapii. Máte mezi sebou už nálož, kterou je potřeba nějak zpracovat. Ke mně to ale nepůjde, párový terapeut musí být neutrální a mně se to při psaní této odpovědi moc nevedlo. Byť je mi jasné, že příběh nejspíše nebude černobílý, váš partner se na základě toho, co píšete, chová nevhodně.