Hněv je kompas

Žijeme ve společnosti, ve které je hněv či agrese na denním pořádku. Setkáváme se s ním v aktivní či pasivní formě denně – v tramvaji, v práci, na úřadech, v supermarketech, na sociálních sítích a nevyhneme se mu ani doma. Je přirozenou součástí našich životů, vědomě či nevědomě hněv přijímáme i vysíláme. Umíme s ním však zacházet?

Vybavme si situaci, kdy nás naposledy někdo pořádně rozčílil a co jsme s tou náloží hněvu udělali. Bouchli jsme jak papiňák? Nekontrolovatelně zaútočili? Nebo jsme naopak strčili hlavu do písku?? Situaci zlehčili či zcela vytěsnili?

Poslední roky jsem se sama ve spektru reakcí přikláněla spíše na stranu společensky přijatelnější, avšak lidsky mnohdy škodlivější – na stranu umírněného či potlačovaného hněvu, jeho ukládání do šuplíku, který mi však časem začal přetékat.

Na přítomnost tohoto nahromaděného hněvu a mou zapřisáhlou ignoranci mě začalo upozorňovat samo mé tělo… V noci jsem vrzala zuby, brněly mi ruce a nemohla jsem se zbavit pocitu trvalého vnitřního třesu.

Dialog s knihou

V průběhu četby jsem s psychoanalytičkou Verenou Kast vedla imaginární rozhovor a získávala odpovědi, které ve mně probudily chuť ke změně. Troufnu si říci, že nejsem jediná, kdo si před nimi léta zacpával uši. Chce to odvahu, podívat se sám na sebe do zrcadla, přiznat si své stinné stránky a ukázat je ostatním. Ráda bych se tak s vámi o svou zkušenost, o možnou cestu ke skamarádění se s hněvem podělila.

Jaký je smysl hněvu?Hněv je základní emocí, výbavou lidské psychiky, kterou využíváme již od druhého roku našeho života. Hněv nás energetizuje, je popudem a podnětem k reflexi našich vztahů a zvyklostí, a to jak směrem k druhým, tak k sobě samým. Hněv nám tak může být velkým pomocníkem, jelikož nám ukazuje, co v našem osobním rozvoji či ve vztazích drhne a jakým způsobem začít s touto novou informací pracovat.

Hněv jako kompas, který lze použít pro hledání stability v našich životech. To mi zní až paradoxně.Jako lidé hledáme celý život rovnováhu mezi sebepotvrzením a sebeodevzdáním. Balancujeme mezi dvěma zcela zásadními lidskými potřebami: prosazovat sami sebe, potvrzovat svou vlastní hodnotu – a zároveň soužít a odevzdat se druhému člověku. Hněv nám může být signálem, dobrým odrazovým můstkem pro změny potřebné k nalezení této rovnováhy.

Jak se toto bilancování odráží ve vztazích s druhými?Ti, které máme nejblíž, v nás zpravidla vyvolávají hněv nejčastěji. Přece jen objekty lásky jsou zároveň i objekty nenávisti. Jde o dvě strany téže mince, které k sobě díky vysokému emočnímu náboji bezpochyby patří. Zapomínáme, že ve vztazích nám hněv nemusí být překážkou či hrozbou, nýbrž možností přiblížit se a lépe si porozumět. Konstruktivně a včasně projeveným hněvem dáváme okolí najevo náš nesouhlas, nespokojenost, popud či naštvání, které pak mohou být impulzem k potřebné změně.

Jakou roli hraje v projevování hněvu primární rodina?Zásadní. Naše projevování a prožívání hněvu je úzce spojeno s rodinnou kulturou. V každé rodině jsou některé druhy hněvu dovolené, běžné, a jiné zcela zakázané, tabuizované. Za některé jsme chváleni, za některé trestáni. Ve společnosti zcela chybí jednotná kultura hněvu a agrese, jinými slovy společné příkladné vzory pro snesitelné projevy agrese, které bychom aplikovali do našich dospělých životů a vztahů. Nerozumíme pak smyslu hněvu, jeho přirozenosti, přisuzujeme mu vesměs negativní důsledky, a tudíž jej raději vytěsňujeme.

Co nás k jeho potlačení konkrétně vede?Tím, že jsme se v dětství nenaučili adekvátně projevit svůj hněv, pouštět se do otevřených konfliktů čí zachytit agresivní reakci a proměnit ji v neagresivní konstruktivní řešení, neznáme jeho pravý smysl a přirozenost. Pakliže nám byl navíc představen jako nežádoucí jev, za který jsme byli potrestáni, či dokonce odmítnuti, v dospělosti jej nadále vnímáme jako nepatřičnou emoci, která nepřísluší dobrému člověku, a kterou tudíž potlačíme. Projevení hněvu a jeho důsledky jsou ohrožením pro zažité hodnoty a vlastní sebeobraz.

Co se s nahromaděným hněvem děje?Pakliže hněv potlačujeme, stávají se z nás na první pohled empatičtí klidní lidé, kteří umí v mezilidských vztazích chodit, jsou nekonfliktní, drží své emoce na uzdě a umí s nimi pracovat… To je však pouze jedna strana dané mince. Vzniklá agrese totiž nemizí, pouze se zbrzďuje, ukládá a posléze se nevědomě projevuje v jiných formách – podprahově, masochisticky, autoagresivně či pasivně k druhým.

To zní jako vlastní nevědomé vězení.Točíme se pak v depresivním uzavřeném kruhu, ve kterém není možné situaci či podnět vyvolávající hněv změnit a který se tudíž bude v našich životech nadále objevovat.

Mám dojem, že mi v projevení hněvu často brání i nevysvětlitelně hluboký pocit viny. Jak spolu tyto dvě emoce souvisí?O pocity provinilosti se stará náš vnitřní morální kritik, který vznikl taktéž na základě naší výchovy, získaných norem, hodnot, příkazů a zákazů a dle kterého poté hodnotíme sami sebe i své okolí. Pocit viny tak značí vnitřní konflikt, kdy náš pociťovaný hněv sami odsuzujeme. Vždyť tohle by dobrého člověka napadat nemělo. Tohle bys neměl pociťovat, tohle bys neměla dělat. Vždyť mu to ublíží. Vždyť ona to tak nemyslela. Měj pochopení. Takové myšlenky nás pak ve zmíněném bludném kruhu udržují.

Existuje tedy recept, jak začít s hněvem konstruktivně pracovat?Prvním krokem je uvědomění, jak na hněv, jehož jsme příjemcem či strůjcem, reagujeme. Jak jsme ho prožívali v dětství a jak nyní. Uznat, že je naší přirozeností a může nám být dobrým služebníkem. Vystoupit ze zajetých kolejí, zkusit lidsky vyjádřit svou nespokojenost a prosadit vlastní zájmy. Příchozí pocit provinilosti zkusme přivítat a vnímat jako znak či sdělení toho, že se v našich životech něco děje či že si něco žádá naši pozornost. Přijměme situaci jako příležitost k novému uspořádání hranic a k méně trnité životní cestě.

Shrnutí na závěr?Celý život tancujeme na hraně mezi sebepotvrzením a sounáležitostí. Nepotlačujme tak přirozenost našeho hněvu, oživme jeho podstatu a učme se jej znovu využít jako zcela zdravý nástroj k tomu, aby tyto dvě potřeby mohly být v našich vztazích v rovnováze. Skamaraďme se s ním a nedělejme si z našeho těla zásobník potlačených emocí. Řešme situace a konflikty tady a teď. Nedovolme, aby nás za pár let začaly tlačit pod žebrem.

Kdy už se vymezit

Zkusila jsem tedy Vereniny rady uvést do praxe. Jestli mě něco dokáže rozběsnit, je to pozdně večerní vaření nějakého aromatického jídla. Řekněme, že sedím večer v obýváku, mám vyprané prádlo, umyté vlasy, muž se přižene v devět hodin z práce a hladový jak vlk začne vařit kari. „Ale já mám strašnej hlad, vždyť není ještě tak pozdě.“

Dříve bych si nedovolila nic namítnout. Tedy alespoň verbálně. Koulela bych očima, ze situace odešla, v muži tím ještě víc podpořila pocit nepochopení. Do otevřeného konfliktu bych nevstoupila, ale tělo by v něm přesto zůstávalo. Odpovědí i na takovou na první pohled banální situaci by byl třes a probděné noci.

Rozhodla jsem se tak při další příležitosti jasně vyjádřit svou nepohodu – tentokrát slovy. Popsala jsem, jak mi tenhle způsob večerních příchodů nevyhovuje. Vyjádřila jsem pochopení pro hlad a nutnost se najíst, ale doplnila jej o otázku na alternativy, které by vyhovovaly oběma. Nebylo hned na růžích ustláno, ale nyní vaříme a večeříme společně. Přiblížili jsme se.

Zkoušejme hněv projevit a nebojme se, že míra našeho projevení nemusí být hned napoprvé zcela adekvátní, a tudíž okolím láskyplně přijata. V životě se dopouštíme chyb, ale nejsou to právě ony chyby, z kterých se učíme a které nás vedou k vytouženým cílům?

Procházejme společně konflikty a neupírejme si možnost vytvářet si vlastní životní koleje. Naučme se společně radovat i hněvat. Obojí je lidské, obojí nás sbližuje a posilňuje.