Hledáme charisma

Možná bychom si i my, kteří si tímto způsobem výluční nepřipadáme, přáli takové charisma najít. Je to pochopitelná touha. Kdybychom se na ni podívali blíže, nalezli bychom za ní pravděpodobně touhu po pocitu vlastní hodnoty. Odmysleme si, že hodnotu máme bez ohledu na to, zda jsme charismatičtí, či nikoliv, a řekněme si rovnou, že charisma se nedá získat přímým úsilím, jen abychom nějaké měli. Na konci takové cesty čeká póza.

Lepší způsob, jak najít sama sebe, je na sebe se tolik nesoustředit, ale plně se setkávat s tím, co nás obklopuje. S činností, krásou přírody, druhým člověkem. Charisma je, domnívám se, vedlejší produkt a přirozený důsledek života žitého poctivě až na dřeň. Života autentického, ke kterému člověk přistupuje s opravdovostí.

Dobré a špatné důvody

Abychom tedy své charisma nalezli, musíme se jeho hledání vzdát ve prospěch věcí, které postupem času vnímáme jako důležitější než vlastní pocit ze sebe. Nezbytným předpokladem pro to stát se „někým“, stát se osobností v pravém slova smyslu, je vzdát se touhy osobností být. Co tím míním?

Za osobnost nepovažuji člověka, kterého zvou do rádií, protože vydal několik bestsellerů, ale spíše takového, který dokáže pomoci druhým objevit v sobě to nejlepší. Kdo vás umí až lehce znejistět svým opravdovým prožíváním života. Člověka, se kterým byste si přáli být, abyste se od něj mohli učit.

Touha být osobností může skončit v neupřímné strojenosti, která skutečnému vyzařování charismatu brání. Navíc touha „být někdo“ může člověka dosadit do středu vlastního vesmíru takovým způsobem, který mu jako pohled do slunce zabrání vidět cokoliv jiného než svou vlastní význačnost. Výsledkem může být, že takový člověk zapomene docenit cokoliv, co se netýká tohoto jeho cíle.

Nemá smysl hledat charisma jen pro svůj dobrý pocit ze sebe nebo proto, abychom vyšli dobře ve srovnání s inspirativními lidmi. Charisma nemá sloužit jako záplata na naše pochybnosti o sobě samém. Má tu být samo o sobě. Možná zjistíme, že jsme ho nalezli v okamžiku, kdy nám na něm přestalo záležet a ku prospěchu je spíše lidem kolem nás než nám samotným. Nebo lépe řečeno: že my sami o jeho přínosu nevíme, protože své vlastní charisma neřešíme.

Domnívám se, že lidé, kteří mi připadají charismatičtí, nemají o svém charismatu ani potuchy. A tak to asi má být. Možná bychom o něj rázem přišli přílišnou škrobeností, kdybychom se snažili dostát svým očekáváním. Naše jednání by ovlivnil sebemenší náznak pýchy. Pravé charisma je nedostupné vlastnímu pohledu. Samo o sobě neví, zapomíná na sebe pro zaujetí tím, co je obklopuje, a tím, co prýští zevnitř.

Když se budeme snažit silou vtlačit do formy charismatu jiného člověka nebo i sebe sama v minulosti, záhy narazíme na slepou uličku. Buď se své snahy znuděně vzdáme, protože tudy cesta nevede, nebo skončíme v pozérské křeči. Síla charismatu totiž tkví v tom, že vychází z vlastní přirozenosti člověka.

Charismatické může být pouze to, co je autentické. Charisma není hraním si na někoho, ale pramenem, který tryská bezprostředně z nitra. Proto kupříkladu snaha cítit obrovské zaujetí životem, když není autentická, skončí neúspěchem. Byl to jen make‑up nanášený před zrcadlem, kde bychom se nejraději neviděli.

Co přinese řeka

Přesto věřím, že nalezení charismatu se dají pootevřít dveře. Jak? Tím, že budeme žít v souladu se svou přirozeností, a zároveň rozlišíme, kdy svoji přirozenost překonat. Že nalezneme věc větší, než jsme my sami, a současně budeme věnovat pozornost všem věcem, které se zdají příliš malé na to, abychom jim pozornost věnovali. Že si zvykneme jet mimo zajeté koleje, až se zajetými kolejemi stane právě tento zvyk.

A také tím, že necháme své víno zrát – přece nebudeme stáčet hned napřesrok. Jen se nesmíme divit, když u sebe nakonec nalezneme jiné charisma, než bychom čekali nebo si přáli. Je dobré nechat si prostor pro to překvapovat sám sebe.

Ale možná vůbec nejlepší bude nechat řeku, ať plaví své dřevo sama. Jak už jsme si řekli, charisma je vedlejší produkt oddanosti životu a věcem větším, než jsme my sami. Snaha o charisma pro dobrý pocit z něj skončí v lepším případě komicky – v tom horším úspěchem, který každý na první pohled prohlédne.

Musíme ale počítat s tím, že se pak najdou i lidé, kterým budeme proti srsti, protože některé věci nám nebudou lhostejné. Nebo že okolí nepřijme, jací jsme. Některá charismata ke klidnému životu nepřispívají už ze své povahy. Dar vnímat sám sebe bez příkras, například. Zastávat se lidí, s nimiž je zacházeno nespravedlivě, být citlivý vůči bolestem světa… to vše je zkrátka nepohodlné.

Je také naprosto v pořádku být člověkem, který žádné charisma nemá. Není měřítkem hodnoty člověka. Nemít charisma také neznamená rezignovat na naplněný život. Byl bych velmi nerad, kdyby snaha o jeho získání byla jen projevem plíživého, těžko zachytitelného pocitu vlastní nehodnoty nebo prázdného života. Hodnotní jsme nehledě na to, jak jsme či nejsme výrazní.

Koneckonců, když budeme nad charismatem uvažovat jako nad vlastností, kterou se člověk dobrým způsobem odlišuje od ostatních, ne vysloveně vymyká, můžeme říci, že každý člověk nějaké to své charisma má. Spočívá v kvalitách, které si v sobě neseme, darech, které jsme dostali.

Navíc, jak už nás asi nepřekvapí, náhledy lidí na to, kdo charismatický je a kdo nikoliv, se mohou lišit. Možná i my sami někomu charismatičtí připadáme a je natolik součástí naší přirozenosti, že si svého charismatu ani nejsme vědomi.