Hledám sama sebe

I kdyby to opravdu bylo tak, že vás většina lidí bude vnímat jako v něčem nedostatečnou (o čemž ovšem pochybuju, protože je vysoce individuální, co kdo považujeme za chytrost nebo zábavnost), máte nějaké jiné stránky, kterých si na sobě vážíte? Ještě bolestivější mi přijde přesvědčení, že jste „k ničemu“. Takové jádrové přesvědčení už většinou vychází z nějaké zásadní bolesti a narušené sebehodnoty.

Benefity jinakosti

Pokud žijeme s přesvědčením, že nemáme druhým co nabídnout a jsme k ničemu, ovlivňuje to samozřejmě i navazování a udržování vztahů. Píšete, že jste bývala od dětství negativně hodnocená, nepřijatelná, nějak jste „vadila“, nebyla pro okolí dost dobrá. Jestliže dospělí nepřijmou nějakou jinakost dítěte, nevnímají a nepojmenují její pozitivní stránky, může se stát, že si dítě do života odnese zprávu, že je s ním něco špatně a že tak, jak je, nelze autenticky být, protože nebude přijímáno.

Jinakosti se často bojíme, protože nevíme, co čekat. Kolektiv ve škole se může dítěte stranit, pedagogové si mohou mylně vykládat chování dítěte jako naschvál nebo „pomalost“, kterou negativně rámují. Přitom dítě může potřebovat třeba jen nějaké přizpůsobení a zároveň přinést do kolektivu (nebo později pracovního týmu) stránky, které by se tam jinak neobjevily a chyběly. Lidé s pomalejším tempem bývají ve výkonnostní společnosti stigmatizováni, ale přitom právě přílišná rychlost má své velké negativní stránky a rizika: unáhlená nepromyšlená rozhodnutí, honění se za cílem bez zamýšlení se nad jeho smyslem a prožíváním cesty.

Jinakost může být – a velmi často bývá – obohacující jak pro jednotlivce, tak pro společnost. Doktorka Kristýna Drozdová v přednášce o neurodiverzitě sdílela myšlenku, že i v přírodě najdeme odolnost tam, kde existuje takzvaná biodiverzita, pestrost. Problémy nastávají u monokultur vytvořených člověkem. Převedeno na lidskou společnost: právě jedinci, kteří smýšlejí a zažívají jinak, mohou být pro ostatní v rámci skupiny velkým přínosem. Nabízejí jiný pohled, který většinu nenapadne, jinou zkušenost. Konkrétně pomalost umožňuje například dostatečné promyšlení úkolu nebo tématu, zvážení různých variant a důsledků.

Záleží pak vždy na úhlu pohledu a otevřenosti mysli – někdo může být pro mnohé lidi podivínka a pak potkat někoho, kdo její podivínství dokáže ocenit. Řada lidí vyhledává a souzní s dalšími, kteří jsou něčím zvláštní, jiní. Mnohé umělkyně, vědkyně a významné osobnosti historie rozhodně nezapadaly a nezapadají, byly a jsou vnímány jako jiné…

• Zkrátka bych vás moc ráda podpořila v tom, abyste se své jinakosti nezkoušela zbavit, ale prozkoumala ji a hledala, v čem může mít pozitivní stránky.
• Napadají vás některé? Pokud byste například hledala přátele, musel by to nutně být někdo oblíbený?
• Dovedete si představit, že byste si mohla rozumět s někým s podobnou zkušeností nezapadání, nebo byste ho za nezapadání a jinakost odsoudila?
• Pokud ne, proč byste se za ni měla odsuzovat sama a nepřát si dobré věci?

Laskavé já

Možná byste byla překvapená, kolik ve společnosti úspěšných a oblíbených lidí přichází na terapii s tím, jak se cítí sami, jiní nebo divní. Troufám si říct, že jste v tom pocitu mnohem méně sama, než si myslíte. A přijde mi reálné najít další lidi, kteří zažívají podobné pocity, a třeba právě i skrze to navázat například přátelský vztah. Existují sebezkušenostní nebo svépomocné skupiny, případně skupinové terapie. Vznikají také mnohé zájmové online i offline skupiny, kde se scházejí lidé s nějakou pro ostatní specifickou nebo až výstřední zálibou, skrze kterou se snadněji sbližuje.

Jedna věc je zkoušet navazovat vztahy s lidmi a druhá, jaký máte vztah sama k sobě – nejen proto, že také zpětně ovlivňuje seznamování a navazování vztahů. Jste sama sobě laskavou kamarádkou, nebo nesmlouvavým kritikem? I člověk obklopený lidmi, se může cítit osamocený a nedostatečný, pokud se mu nedaří mít uspokojující vztah se sebou. Vnitřní kritik může říkat ty nejhnusnější myšlenky a komentáře, které kdysi přebral od někoho z okolí. Postupně se může zavrtat v našem nitru, takže se zdá, jako by byl naší součástí a jako by to, co říkal, byla do kamene tesaná pravda.

• Když myšlenky vnitřního kritika uslyšíte, zastavte se a zkuste si říct: Tohle je hlas vnitřního kritika. Nemusím ho přijímat jako pravdu – je to jen myšlenka, nic víc.
• Nemusíte se ani snažit kritickou myšlenku zapudit, protože na co se snažíme urputně nemyslet, vrací se nám obyčejně jako bumerang.
• Užitečné také může být postavit vedle myšlenky vnitřní kritika nějakou myšlenku laskavou.

To bývá na začátku velmi obtížné, když jsme zvyklí na sebe mluvit nehezky. Nejprve můžete zkusit pozvat nějakou bytost nebo postavu, která by vás nesoudila, cítila k vám soucit a měla pro vás pochopení. Pokud jste se s takovým člověkem nesetkala, nevadí. Můžete si vzít na pomoc například oblíbenou postavu z knížky, filmu nebo hry. Někdo si přizývá anděla strážného nebo zvíře (zdá se totiž, že na rozdíl od lidí mívají zvířata mnohem větší schopnost přijetí a lásky nehledě na to, jak vypadáme a zda se přísně hodnotíme).

• Co by vám taková laskavá bytost na myšlenku vnitřního kritika řekla?
• Nebo ještě jinak: Jaká slova podpory byste řekla vy na stejné smýšlení jinému člověku, ke kterému byste cítila náklonnost?
• Laskavou myšlenku můžete jen postavit vedle myšlenky vnitřního kritika. Nemusíte rozhodovat, kdo má pravdu, jen nechte sílu laskavé myšlenky působit.

Kritik se nejspíš bude nadále také ozývat, ale už s ním nebudete sama. Budete si vytvářet vztah, v němž jste sama sobě kamarádkou, která ví, že shazování sebe sama nikam nevede a s laskavostí jsme spíše schopni dosahovat svých cílů a cítit se dobře. Komentáře vnitřního kritika nebývají konstruktivní, ale spíše prohlubují začarovaný kruh studu a negativních přesvědčení o sobě. Můžete si sama všímat rozdílu, pokud na sebe zkusíte mluvit laskavěji – často to člověku umožní přicházet s nápady, co zkoušet jinak, i jejich realizací, protože nejsme paralyzovaní studem ze sebemrskačství.

Chcete‑li téma laskavosti k sobě více prozkoumat, doporučím knihu Buďte laskavější sami k sobě od Padraiga O‘Moraina, kde najdete konkrétní techniky a nápady, jak laskavý postoj rozvíjet. Pomocníkem na této cestě může být i psychoterapie – umožní vám prozkoumávat svá přesvědčení, problematizovat je a hledat užitečnější. A v neposlední řadě spolupracovat ve vztahu s terapeutem nebo terapeutkou, kteří by měli umět ocenit jinakost a přijmout vás s ní. Možná i pomoci vám nahlédnout její přínosné stránky a rozvinout ty, které se doposud neměly příležitost projevit. Může to být velmi hojivý zážitek, na kterém lze stavět a navazovat další mezilidské vztahy.

Ke zlepšení vztahu se sebou a zvýšení psychické pohody také může pomoci zaměření na přítomnost: Co bych teď a tady mohla pro sebe udělat? Co by mi mohlo udělat (alespoň malou) radost? Píšete, že se nemáte na co těšit – možná máte představu, že to musí být něco velkého a předem daného společností. Pokud si dovolíte poodstoupit od tohoto přesvědčení a zeptáte se sama sebe s úplnou otevřeností ohledně odpovědi znovu: Na co (i malinkého) bych se mohla těšit? A pokud se rodí nějaký nápad, jak bych se tomu mohla přiblížit? Nejlépe se obvykle začíná od malých věcí.

Například pokud byste si přála navázat a rozvíjet přátelské vztahy, můžete začít od něčeho malého a za každý jednotlivý krok se ocenit. Nejspíš nepůjde naráz o několik lidí, se kterými byste okamžitě cítila hluboký vztah. Bude to chtít hodně času a trpělivosti. Ale každý pokus, který uděláte, se počítá: každá interakce, kterou zkusíte, akce, na kterou zajdete. I když hned nevznikne vztah, posune vás to o další zkušenost, ze které můžete vycházet. Nezapomeňte se také ocenit za to, že přes zážitky z minulosti se nevzdáváte a blízkost hledáte! To vyžaduje velkou odvahu a kontakt se svými přáními. První krok už děláte.

Můžete si také budovat zážitky sama se sebou – vytvářet si hezký čas, zkoušet si dělat radosti a nacházet i ve svém nitru to, po čem tolik toužíte u druhých. Přeji vám vše nejlepší na vaší další cestě sebeobjevování a pěstování vztahů s druhými i se sebou!