Hledá se pevný bod

My lidé jsme zajímaví mimo jiné v tom, že se vždy k něčemu vztahujeme – potřebujeme bod, o který se opřeme, a někdy se opíráme, aniž bychom o tom věděli. Možná to nezní příliš překvapivě, hodnotu tohoto poznatku si ale většinou uvědomíme, až ony opěrné body ztratíme nebo až zjistíme, že nám vlastně neprospívají.

Když je však máme, můžeme se od nich vzdalovat, s něčím je porovnávat, od něčeho utíkat, k něčemu (k někomu) se vracet. Stavy, kdy takové body v životě postrádáme, většinou nazýváme krizemi. Jsme existenčně nebo vztahově takzvaně ve vzduchu: nejde se na něco zaměřit, nejde někam patřit, něčemu věřit.

Touto optikou se můžeme podívat například i na nejrůznější závislosti (našli jsme si pevný bod, protože jiné nebyly k dispozici), na něž současné přístupy nahlíží také jako na vztahový fenomén. Ale zůstaneme‑li ještě chvíli u zdravých kotev, najdeme ty někdy nejsamozřejmější věci v našich životech. Ty, které ovšem vůbec nejsou samozřejmé pro všechny a v průběhu života o ně různě přicházíme a znovu je nalézáme či měníme jejich podoby.

V podcastu Máš to taky tak se spisovatel Jiří Charvát ptá svých posluchačů, jak bojují s vlastní nejistotou, když se není o co opřít, když se nudí, někde čekají nebo zkrátka nevědí, co dělat. Z odpovědí vytvořil žebříček, který obsahuje položky jako čokoláda, alkohol, porno, masturbace, sex, svět online her či videí nebo nakupování. Z těch pozitivních auditorium nejčastěji zmínilo zaměření se na vnitřní svět, seberozvoj, sport a zdravé vztahy. Pojďme se podívat na ty nejdůležitější z nich a některé další, které stojí za zmínku.

Režim, řád, pravidla

Někdy naprosto sebezáchovná záležitost, když se octneme sami, nejistí, vykořenění. Není náhodou ani pouhým přáním zaměstnanců psychiatrických oddělení, že na nich pro hospitalizované panuje přísný režim. Řád nám dává tolik potřebnou stabilitu a pomáhá nabýt pocitu, že jsou věci předvídatelné. Ten totiž k životu nezbytně potřebujeme. Až potom můžeme riskovat, experimentovat, učit se.

Navíc: režim daný zvenčí nás zbavuje zodpovědnosti za jeho stanovování sami sobě (a trýznění se, když ho nedodržíme). To není lehký úkol, jak dnes v knihkupectvích nasvědčují regály plné knih o tom, jak si vytvořit zdravé návyky, zbavit se těch špatných, přestat prokrastinovat, soustředit se a stát si za vlastními rozhodnutími. Řád daný zvenčí na druhou stanu vždy obsahuje riziko zneužití, zbavení jednotlivce vlastní moci – zejména v případě těch, kteří cestou ztratili povědomí o vlastní sebehodnotě a odpovědnosti.

Většinu času se řídíme nejen nějakými vnějšími pravidly, ale nastavujeme si je sami – více či méně úspěšně. Posloucháme své vnitřní kritiky, kteří byli do našeho nitra zasazeni výchovou a teď nás hlídají. A my jim porůznu unikáme, kdykoliv můžeme, a potom máme výčitky.

Nevím, jak to má ctěný čtenář, ale mně se nedávno ulevilo, když jsem si začala nastavovat budík na stejnou hodinu nezávisle na tom, na kolikátou musím někde být. Přestala jsem tím pádem večer před spaním vymýšlet, kolik toho ještě které ráno stihnu před odchodem do práce, pokud si budík posunu, a přestala jsem usínat jak na trní. Malá změna, velký efekt. Stačilo přidat jedno rozhodnutí a pustit to z hlavy.

Znám i lidi, kteří toto dotáhli k dokonalosti: naučili se v průběhu života dodržovat naprosto pevný denní režim (většinou doprovázený i pevným jídelníčkem). Ten zachraňuje jejich psychické zdraví, protože jinak podléhají úzkostem a nejistotám. Navíc se mnohem lépe soustředí a mají lepší výkon v práci či ve sportovních aktivitách.

Sebepoznávací aktivity

Měla jsem možnost mluvit s lidmi, kteří vyhráli svůj boj se závislostí. Ptali jsme se jich, co jim nakonec pomohlo. Každý z nich jmenoval jako nejdůležitější opěrný bod nějakou formu sebepoznávání či objevování: jedna žena mluvila o kurzu ajurvédy, jiná o meditacích, další o seberozvojových knížkách, józe. Podobných tendencí jsme si s kolegou povšimli a brzy jsme pochopili jejich potřebnost a jednoznačnou převahu nad formou žití, která se projevovala jako závislá.

Minimálně proto, že znamenaly výměnu vztahového prostředí, rozšíření portfolia témat a zážitků, zvýšení vlastní sebehodnoty a nalezení svého místa v životě, ačkoliv samozřejmě i k aktivitám spojeným s osobním rozvojem může vzniknout nezdravá připoutanost. Ta nás někdy zavede až do situace, kdy zjistíme, že pevný bod, který hledáme v sobě, najít nejde a neustálý růst je iluzí.

Závazky

Svoboda je neustálé rozhodování. Neustálé rozhodování vyžaduje neustálou spotřebu energie. Často se tedy raději zbavíme části své svobody výměnou za příjemnější stálost. Někdy slýchám, že už se nám nechce jiného partnera či partnerku hledat, protože je to únavné a nejisté. Zůstáváme raději na místě – nemusíme tak čelit výzvám rozhodování a nebezpečí, že se octneme bez bodu, ke kterému se potřebujeme vztahovat.

Je výzkumně potvrzeno, že lidé v manželství jsou mnohem spokojenější, a já jsem si jistá, že je to právě z tohoto důvodu. Dokonce někdy lidstvo podezírám, že je to soupeřící motiv k motivu uzavírání svazků z lásky. Potřebujeme se navzájem jako opěrné body. A vlastně proč ne? V minulosti se uzavírala manželství z čistě racionálních důvodů, finančních či rodinných, a tato instituce se nezpochybňovala.

Podle zprávy o rodině, kterou vydal Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v roce 2017, se ukazuje, že hodnota rodiny přetrvává, ale manželství již není bráno jako imperativ, jako tomu bylo dříve. Důvody, proč se však pro manželství ještě i dnes rozhodujeme, ukazují právě na ekonomickou jistotu a zázemí a hlavně trvalejší partnerství včetně právního zakotvení závazků obou manželů. To je stále jedna z nejvyšších hodnot.

Podobně nám jako záchytný bod může posloužit práce nebo i koupě nemovitosti. Dál se už nerozhodujeme, kde jinde by nám bylo lépe, platíme jednu hypotéku jedné bance, chodíme každý den do té samé kanceláře. Svou energii pravidelně investujeme jedním směrem.

Vizuál, vzory, výkon

Tuto kategorii pro sebe nazývám vnějškovou. Svou jistotu v tomto případě nacházíme v péči o své tělo, kondici a vzhled, což nám ve zdravé verzi může pomoci cítit se lépe, sebevědoměji, pevněji. Dnešní doba tomu nahrává, máme možnosti fitness center, nekonečného množství návodů na zlepšení fyzičky, postavy. Zažíváme nejen uspokojení, ale často i obdiv okolí.

Specifickým příkladem je sport, který bývá často od dětství brán jako centrální téma, kolem nějž se točí náš život, hlavně pokud jsou takto založení rodiče a vedou nás k výkonům. Rizikem je ale sázka na jednu kartu: po úrazu nebo jiné nepředvídané události o tuto centrálu přicházíme (často lusknutím prstů), opět jsme ve vzduchoprázdnu a nanovo hledáme svůj přístav.

Když nás kotva tahá ke dnu

Jak už jsem naznačila výše, my lidé jsme ke kotvení naprogramováni. Ne všechny takovéto body v našem životě jsou však pozitivní. Někdy nás drží v otěžích – těm můžeme říkat vzorce chování, zejména když o nich nevíme. Hlavní fígl je v tom z nich stáhnout deku a dát jim vědět, že o nich víme. To my jsme totiž ti, kdo hodili lano s přivázanou kotvou přes palubu, a my ho také můžeme kdykoliv vytáhnout a hodit jinam.

Narážím na to, že ony pevné body jsou pořád pohyblivé, proměnlivé a že to značí spíše jejich (a naši) výhodu než nevýhodu. Stabilní nemusí vždy znamenat statické, proto jak píše Brett Steenbarger, problém není v tom, že bychom měli tendenci se upínat na příliš negativní podněty, ale spíše v tom, že se k různým z nich upínáme naprosto náhodně, necháváme se jimi vláčet.

Zdůrazňuje nám, že je proto důležité mít své kotvy vědomé a být připraveni opustit ty, které už nám neslouží. Pokud se staneme vědomými, nejen že dostaneme příležitost přerušit negativní priming, ale dostaneme i šanci vytvořit nový a konstruktivní. Jeho úvaha vychází z jednoduché rovnice: ty nezdravé vzorce se tvoří často bezděčně pomocí automatizace a opakování, proto máme naději, že opakováním a tréninkem můžeme vytvořit nové, plodné a konstruktivní vzorce, jež nám budou dobře sloužit jako pevné body v našich životech.

Já dodávám, že dobrou prevencí proti utopení či nechtěnému odplutí na širé moře je v tomto případě mít kotev rozhozených vícero. Také proto, abychom nebyli odkázáni zůstat v jednom přístavu po celý život.