Hlava ve svěráku

Mistrovstvím je zvládnout jeden den, jeden krok. A v tomto článku nebudu dlouho otálet s tím, co to prakticky znamená. Protože to přesně potřebujeme. Jeden konkrétní krok. Jeden čin:

• Šimon si zvládne zopakovat jednu kapitolu. Jednu jedinou. Bez ohledu na to, zda je to „dost“. Na chvíli pustí z hlavy všechny pochybnosti a udělá to, co je před ním.
• Denisa si udělá s dětmi dopoledne podle své chuti. Domluví se s kamarádkou na procházku. Nic víc, nic míň. Nebude řešit domácnost, vaření, úklid. Stráví s dětmi hezký čas.
• Mája navštíví sousedku, která ji už mnohokrát zvala na kávu. Měla pocit, že ji sousedka zve z nepsané povinnosti. Zkusí to. To je velký krok ze samoty a zaběhlých rituálů.

A možná i vás napadne něco ze svého vlastního života. Jeden krok. Drobnost, která se ve všech nárocích může ztratit, ale kdybyste ji udělali, podnikli, zvládli, kdybyste se i tak trochu přemluvili, třeba jen k procházce venku, možná by vám to udělalo velkou radost.

Dalším obrovským osobním mistrovstvím může být, když začneme vnášet smysl do toho, co děláme. Smysl, který jsme ve vší všednosti, povinnostech a okolnostech ztratili. Psycholog Jaro Křivohlavý nádherně píše o tom, kde životní smysl nacházet. Člověk obvykle musí překonávat řadu obtíží, protože náš smysl, naše perspektiva, naše životní spokojenost neustále podléhá testování, zkouškám, změnám. Dostáváme se do nových situací, kde se můžeme ztratit sobě, svému smyslu, a náš život tím neskutečně ztěžkne.

• Šimon v hloubce vůbec pochybuje, že chce pokračovat ve své kariéře. Neví, jestli se časem nestal někým, kým vlastně vůbec být nechtěl. Možná, když se zastaví a zamyslí, cítí ke své práci vlastně odpor.
• Denisa se rozplakala. Je tak unavená. Někdy má pocit, že být mámou je to nejtěžší, co se jí v životě přihodilo. Mnohdy by chtěla utéct. Tak moc se těšila, že bude mít velkou rodinu, ale teď je to jinak. Chybí jí aspoň někdy být zase sama pro sebe.
• Mája několikrát za den pomyslí, že by nejradši nebyla. Nejde o ztrátu manžela, ale o ztrátu důvodů žít. Je to v ní hluboko…

Možná jste pocítili spodní, těžký, bolavý proud, který cloumá celou duší. Nahlédli, jak hluboké trápení může být za tím, že se nám „něco nechce“. Věty typu tak to prostě udělej, hecni se, zaber, namotivuj se mají jen pramalý efekt.

Smysl se dělá

Šimon, Denisa i Mája nevěří, že ve svém životě mohou něco jinak. Každý večer si vyčítají, že to „zase nezvládli“. Mají na sebe nesmírné nároky a představy, jak by měli svůj život zvládat. Ale když začnou pátrat po smyslu, je to cesta úplně jiná. Klidnější, vlídnější, laskavější. Naši hrdinové udělali další krok. Začali se ptát:

• Co je to za životní místo, kde teď jsem?
• Je mi tam teď dobře?
• S kým na tomto místě jsem?
• Dělám to, co mě naplňuje?
• Dělám to, co mě alespoň někdy a nějak těší, baví, přináší mi životní radost?
• Vnímám svoji činnost jako smysluplnou?

Smysl do našeho života nepřichází sám. Smysl nacházíme. A někdy je to cesta trnitá, náročná, klikatá. Zamotaná. Někdy se může zdát, že jsme ztracení. Ale možná se máme jen zastavit a dobře se rozhlédnout, kudy bychom se chtěli vydat dál.

Osobní mistrovství je udělat malý krůček k sobě a zároveň malý krůček ve světě, kde přejímáme za sebe zodpovědnost. Nemusíme udělat velký skok, velký obrat, ale možná vzít malý kamínek, malý úkol, který před námi právě leží, a někam ho poponést. I to stačí k tomu, že se celý obraz začne kousek po kousku měnit.

• Šimon, který zvládl jedno téma, je na sebe neskutečně pyšný. Pocítil záblesk naděje, že něco jde.
• Denisa prožila milé dopoledne s dětmi. Bez nároků, že by měla dělat dalších deset věcí. Nebyla o to horší máma. Naopak pocítila, že ona sama nachází smysl ve společných chvílích.
• Mája se od své kamarádky‑sousedky dozvěděla o jejím trápení, nemocech, bolestech. Mohla o někoho projevit zájem, někoho vyslechnout. V tom jí bylo dobře.

Někdy si před sebe klademe velký cíl. Tlačíme na sebe, že musíme něco ve svém životě urvat, překonat se, donutit se. Ale skutečné osobní mistrovství spočívá v zastavení se v našem nitru. Tam, kde právě teď jsme. Aby se mohli naši hrdinové od něčeho odrazit, potřebují vnímat smysl toho, co mají před sebou. A to něco nepřichází zvenčí. Nepřichází to od druhých v podobě „motivačních“ vět. Přichází to od nich samotných.

Když začneme v životě cítit nesmírný tlak, možná jsme se zrovna ocitli ve svěráku, který ne a ne polevit. Může se zdát, že z našich povinností, úkolů a nároků není cesta ven. Osobní mistrovství je nevzdat to. Udělat jeden malý, drobný krok. Chopit se toho, co je před námi, a hledat smysl. Ne pro druhé, ne pro svět, ale pro sebe. V tom je nesmírné osobní mistrovství a mnohdy i úleva. Že nemusíme, ale když to uděláme kvůli sobě, protože my chceme, nebo kvůli druhým, protože se kvůli tomu cítíme dobře, může v tom být kus radosti, úlevy, vděčnosti, laskavosti, pochopení a sounáležitosti.

Snad tato slova mohou být kapkou naděje pro všechny mistry svých životů. Protože těmi jste. Mnohdy není lehké nevzdat se. Věřit, že můžete. Malý krůček je někdy cennější než radikální změna.