Hladová po lásce

Den před odjezdem byl „nepoužitelný“. Seděli jsme na terase oddělení. Zeptala jsem se ho, jak se cítí a těší na návrat do reálu. Žádný velký komentář, údajně má cestovní horečku. Byl víc než psychicky rozhozený. Od jeho kamaráda jsem se dověděla, že nemá kam jít. Neměl domov. Trvalé bydliště – obecní úřad.

Udělala jsem snad tu nejhloupější věc ve svém životě. Nabídla jsem mu podnájem do doby, než mi skončí léčba. Zalívej kytky, utírej prach… Tajně jsem ho v době vycházek odvezla téměř padesát kiláků k sobě domů. Byl bez prostředků. Dala jsem mu vyšší částku na přežití.

Návrat jsem stihla v limitu. Večer jsme s kamarádkou probíraly neuváženost mého kroku. Kritikou nešetřila. Postupně jsem jí dávala za pravdu. Ovšem řešit jsem prozatím nehodlala vůbec nic. Čas ukáže!

Zamilovaná

Jezdila jsem na propustku, co čtrnáct dnů. Naplnila ledničku, nechala hotovost. Žádný vztah mezi námi nebyl. Šlo skutečně jen o samaritánství z mé strany.

Postupně jsme se intimně sblížili. Žila jsem dvacet let sama s dětmi a pro svou práci. Žádní muži. Najednou mi zrůžověl svět, byla jsem šťastná a zamilovaná. Ani ve snu by mě nenapadlo, že potkám o sedm let mladšího muže, hezkého, komunikativního a sexuálně velmi výkonného.

Z léčebny jsem se vrátila za pár týdnů. Začali jsme společně žít pod jednou střechou každodenní život.

Já, vyzobaná slunečnice – stará, nýbrž bohatá! Cituji jeho sms, kterou jsem nechtěně po jedné dlouhé noci našla v mobilu. Nešlo o „špionáž“. Trochu přebral a mobil nechal v kuchyni, šla jsem ho vypnout, aby nás případné volání nebudilo předčasně. Byla to facka při svítání…

Přešla jsem to, už jsem nechtěla žít sama a byla jsem schopná udělat pro něho maximum.

Představa, že najednou byt ztichne a přijdu o objetí, něhu, byť falešnou, byla v danou chvíli nepřijatelná.

Tak jsem se stala využívanou starší ženou, které hrál cíleně na city. Nepracoval. Živila jsem ho, oblékala… Nechci ho stavět do zlého světla, choval se ke mně hezky, ovládl domácnost. Jednoduše věděl, „jak na mě“.

Po pár týdnech jsem ho představila rodině. Jeho charisma zapůsobilo na všechny. Přijali ho do společenství. Po pár skleničkách si potykali. Vnučky strejdu milovaly. Hrál s nimi krásně bláznivé hry a má dušička se rochnila blahem.

Najednou jsem měla chlapa, už jsem nemusela na návštěvy sama, v podstatě ani na nákupy, výlety… Skutečně jsem si doslova hýčkala v sobě pocit štěstí. Jeho dvacetiletá absence nabídla návratnost. Absolutně jsem neřešila zeštíhlování účtu. Hlavu jsem měla v oblacích.

Jak bolest, tak i štěstí mají svou dočasnost.

Praskliny na růžových brýlích

To moje „zlatíčko“ začalo  pravidelně v odpolední době odcházet na procházky beze mě. Na scéně se objevila krásná štíhlá „dvacítka“. Věkový rozdíl třiceti let v JEHO vnímání nehrál roli.

Můj syn je jednou uviděl ve velmi důvěrné přítulnosti. Informaci přenesl i na bráchy. Začaly dny pátrání. Mami, kde vlastně pracuje? Lhala jsem, že je na neschopence. Neuvěřili mi. Pochopili…

Přednáška 24. října 2024