Hladová kůže
Jsme odsouzeni k celoživotnímu hledání blízkého kontaktu s jinými lidskými bytostmi.
Irský básník William Butler Yeats se ve své básni ptá, zda je více „pohled duše“, nebo „dotek těla“. Toto dilema je jen zdánlivé, protože člověku bylo dáno obojí, aby je mohl harmonicky propojit.
Povrch těla reaguje nejlépe na příjemné, hebké a spíše teplejší předměty připomínající nějakým způsobem lidskou kůži nebo vlasy. Naše kůže je tak přirozeně nastavená na nenucené a bezpečné dotýkání se jiného lidského těla v jakékoliv individuálně příjemné míře nebo podobě. Fyzický kontakt vyhledáváme více nebo méně často od narození až do smrti.
Touhu po dotýkání symbolizuje v celé své obnaženosti až tragičnosti například postava Lennieho z knihy Johna Steinbecka O myších a lidech. Prostoduchý a osamělý Lennie hladí rád zvířata nebo jiné hmatově příjemné věci. Dotýkání se zvířat a jiných hebkých povrchů supluje Lenniemu fyzický kontakt se skutečnou lidskou bytostí.
Šťastní jako opice
Dalo by se namítnout, že dotýkání se něčeho příjemného, co aspoň jen připomíná lidské teplo, je pro jedince v kontextu všech dalších vlivů jen zanedbatelným fetišismem. Důležitost takového kontaktu – zvlášť pro lidský raný vývoj – demonstrují známé pokusy Harryho Harlowa. I když Harlow prováděl své experimenty s opicemi, jeho závěry se staly postupně platné i pro lidské novorozence a teorii bondingu.
Harlow vytvořil pro výchovu malých opic dvojí atrapy matek – jedny drátěné a jedny z příjemnější látky pro výrobu ručníků. I když v sobě měla drátěná matka zároveň zabudovanou láhev na kojení, malé opice trávily většinu času u matky z příjemnější látky. Mláďata tak upřednostnila hebkost spojenou vnitřně s něčím živým a důvěryhodným před pobýváním u pouhého zdroje nasycení, který toto nepředstavoval.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..