Háčky v mysli

Budeme‑li pokračovat v naší představě místnosti s balónky z minulého dílu, pak si asociační mechanismus můžeme představit třeba jako šňůrky balónků, pomocí kterých jsou mnohé z nich mezi sebou svázané.

• Některé balónky jsou na dlouhých šňůrkách (slabá asociace) a vyhození jednoho směrem ke stropu vědomí neznamená nutně, že přinese i druhý.
• Jiné jsou však propojeny velmi krátkými provázky a je pravděpodobné, že po vyhození (nebo nafouknutí některého z nich emočním plynem) přijdou ke stropu pospolu.

Uvedenými asociacemi jsou nejčastěji podobnost obsahu, podobnost emoce / stavu a časová shoda. Pojďme se na ně podívat podrobněji.

1. Obsahová podobnost

Budeme‑li chvíli myslet na svého kamaráda, vybaví se nám spousta zážitků s ním. Dané obsahy v paměti propojuje fakt, že ve všech vystupuje stejná konkrétní osoba. Podobně fungují jakékoli myšlenky, vzpomínky, fantazie, které sdílejí stejný obsah, prostředí, témata, kategorie:

• Přijedeme‑li do určitého města, vzpomeneme si, co jiného jsme v něm zažili.
• Vzpomeneme‑li si na své vítězství, vybaví se nám další, třeba v úplně jiných oblastech.
• Nemůžeme si vzpomenout na jméno konkrétního ptáka, ale naskakují nám najednou jiná jména ptáků.

To vše jsou důkazy obsahových asociací, tedy zřetězení mentálních obsahů, které se nám do vědomí vracejí právě v těchto vzájemných souvislostech.

2. Podobnost emoce a stavu

Jedná se o vlastně o specifický případ obsahové podobnosti. Propojené nemusí být pouze racionální obsahy mysli (myšlenky, témata, jména), ale také pocity, emoce, stavy, nálady. Jsme‑li například skleslí, snadno si vybavujeme mnohé minulé myšlenky, které byly součástí naší předchozí skleslosti.

Tento princip hraje zásadní roli při emočních poruchách. Depresivní člověk má pocit, že byl depresivní vždycky a depresi bude mít už napořád… protože mu do vědomí proudí pouze obsahy silně asociované s jeho emočním stavem – tedy ty myšlenky, které v minulosti během svých depresí vytvářel a které k nim pravděpodobně přispívaly. Protože se mu (mechanismem asociace) vracejí jenom tyto vzpomínky, tvrdí, že je vlastně „skleslý pořád“. Vzpomínky na dobrou náladu, na pozitivní dny v tuto chvíli do vědomí nepřicházejí, protože je nemá co asociovat – tedy přinést do vědomí. I když je objektivně zažil a třeba jich nebylo málo.

Odtud pochází naše častá iluze, že „jak je teď, bude už napořád“ – ať už ji zažíváme ve skleslosti, nebo naopak v rozjařené náladě či naději, o které se falešně domníváme, že už nikdy nepomine. To jen mysl nám přináší pouze vzpomínky, myšlenky a fantazie spojené s tímto emočním stavem. A my pak všude – do minulosti (vzpomínky), přítomnosti (myšlenky, pocity) i budoucnosti (plány, fantazie) – promítáme (vidíme) pouze tento pocit.

Tentýž asociační mechanismus platí i pro celé stavy vědomí. V polospánku si lépe vzpomenete na předchozí sen, v lehké opilosti si lépe vzpomínáte, co jste dělali v předchozím podobném stavu. Pokud zažijete v této opilosti daleko více příjemného a zajímavého než v běžném stavu vědomí, je to důvod vyhledávat další opilost – ano, i mechanismus vzniku závislosti samozřejmě můžeme vysvětlit touhou po tom, co a jak nám v daném stavu přichází (nebo nepřichází – starosti, úzkosti…) na vědomí.

3. Časová shoda

Pokud máme ve stejný okamžik více mentálních obsahů, vědomí je propojí na základě této časové blízkosti. Svazujeme pospolu balónky jen proto, že jsou zrovna pohromadě u stropu (ve vědomé přítomnosti). Tento mechanismus je evolučně pochopitelný – pokud se něco stalo v podobný okamžik, bylo pravděpodobné, že to vzájemně nějak souviselo, a bylo dost dobré si zapamatovat, že útoku dravé zvěře předcházelo praskání větviček nebo že nespokojenosti družky předcházelo vyhasnutí jeskynního ohně.

Asociaci podle časové shody běžně zažíváme v každodenním životě a na jejím principu funguje tzv. epizodická paměť. Vzpomeneme‑li si na nějaký významný den, najednou nám vzpomínky přinášejí mnoho podrobností: co měl kdo na sobě, koho jsme potkali, jak vypadal. Zapamatovali (propojili) jsme si vše na základě stejného času, kdy se vše událo.

Pro naše téma je však důležitější tento příklad: Pokud začneme přemýšlet nad neutrální záležitostí a zároveň se nám ve vědomí objeví emoce, nálada nebo stav, který s ní vůbec nesouvisí (únava, strach, zlostné vyrušení, nesouvisející negativní myšlenka), tento neutrální obsah se s danou emocí snadno propojí. Jen proto, že se oba vyskytly ve stejný čas.

Když jsme ve špatné náladě nebo extrémní emoci, raději zarazme přemýšlení, asociování a vybavování dalších obsahů, které bychom svými obavami nebo smutkem nabili.

To je rozdíl od mechanismu emoční aktivace, kdy emoce vznikla následkem hodnocení daného obsahu. Zde jde o výskyt zcela náhodný. Přesto však asociace zafunguje. Pokud se po nějaké době k původní myšlence vrátíme, vědomí nám možná přinese také tento nový pocit – a my se divíme proč.

Domníváme se, že (vzhledem k obsahu, na který je teď napojen) tento pocit „něco“ znamená. Začneme jej interpretovat. Roztáčíme zbytečnou spirálu sebeanalýzy, která k „řešení“ daného tématu nemůže pomoci, protože analyzuje něco, co s původní myšlenkou vůbec nesouvisí.

(Pokud bude pozorný čtenář považovat i mechanismus emoční aktivace z minulého dílu za specifický případ této časové asociace, je to možné. Jiný průzkumník vlastního vědomí by možná vůbec zde uvedené mechanismy popsal jinak a rozdělil je odlišně… Psychika v sobě nenese žádné oddělené zákony a zde probírané tři mechanismy vědomí jsou pouze pomůckami, jak si přiblížit a lépe pochopit jedno komplexní dění, zodpovědné za návrat obsahů do něj. Mechanismus emoční aktivace se mi osvědčilo chápat jako oddělený, protože funguje specifickým a výrazným způsobem a především k němu se vztahují klíčové mentální dovednosti – například akceptace.)

Pozitivní a negativní stránka asociací

Asociací využíváme nejen k dobrému zapamatování, ale k funkčnímu životu vůbec. Pokud v našem proudu myšlenek mechanismus asociace nefunguje, hovoříme o inkoherenci vědomí. Ta může být drobná, způsobená únavou nebo roztržitostí, ale také zásadní, v souvislosti s duševním onemocněním nebo mozkovým poškozením. Jedna myšlenka tak střídá druhou, aniž spolu jakkoli souvisejí. Vynořují se víceméně náhodně nebo nikoli podle nejsilnějších asociací. Podobné poruchy a následná neschopnost zdravého fungování nám ukazují, jak důležitý je princip asociace pro naše každodenní životy.

Jako všechny mechanismy našeho psychického života má i asociace svou negativní stránku. Klíčovou roli hraje v procesu traumatizace nebo při vstupu do úzkostné poruchy. Jak jsme si ukázali výše, díky asociacím typu časové shody se emoce nebo nálada rozšiřují i na neutrální obsahy. Často se tak stává, že svou depresí, úzkostí nebo traumatem „nabijeme“ pěknou řádku původně nesouvisejících obsahů, které nám však – během našeho emočního stavu – vstoupily do vědomí (a které jsme se rozhodli během tohoto stavu myšlenkově rozvíjet).

Tyto obsahy tak získávají negativní emoční náboj, který následně samy nesou, a tím stabilizují a rozšiřují náš původní nežádoucí emoční stav. Nejprve máme pouze trému a bojíme se veřejného vystupování. Protože ale během této trémy promýšlíme také spoustu dalších myšlenek (například že nás zítra čeká obtížná situace se zákazníkem), náš strach se na tuto myšlenku rozšíří. Za měsíc se nebojíme jen veřejného vystoupení, ale vůbec setkávání s cizími lidmi.

Odborně se tomuto mechanismu učení říká generalizace. Je to vlastnost našich neuronálních sítí a základní mechanismus učení, který tedy může vést buď k negativním důsledkům (jako těm ukázaným výše), nebo jej využíváme v mnohých formách pozitivně – například ve výchově, v terapii či pedagogice:

• pokud se naučíte být spontánní v jedné skupině lidí, pravděpodobně se to přenese i do jiných situací
• pokud se malé dítě naučí zdravit tetičku, bude umět brzy pozdravit i cizí lidi

Výše uvedený příklad opět ukazuje nejen na příčinu vzniku našich psychických problémů, ale i na jednu z cest možného řešení. Když jsme ve špatné náladě nebo extrémní emoci, raději zarazme přemýšlení, asociování a vybavování dalších obsahů, které bychom svými obavami nebo smutkem nabili. Když jsme unaveni nebo nemáme náladu, nechme starosti na zítra. Běžme si zacvičit nebo se rozptýlit a důležité (nebo vlastně jakékoli) myšlenky proberme až potom.

Účelem kontroly mysli je znát tyto univerzální mechanismy, které nám mohou jak prospívat, tak škodit, snažit se využívat především jejich pozitivní stránky a vyhnout se těm negativním.

Příště si řekneme o posledním z mechanismů vstupu mentálních obsahů do vědomí a podíváme se na jejich vzájemné propojení.