Geny vs. výchova: 50:10

Rodiče si věštinou přejí, aby z jejich dětí vyrostlo „něco“, na co budou moci být pyšní. A tak na tom tvrdě pracují. Ti úzkostnější z nich nakupují knížky o pozitivním rodičovství, které hlásají, že osud dětí je v jejich rukou. Naplňují rodiče pocitem zodpovědnosti – musejí přeci své děti připravit na život.

Pokud si rodič koupí více než jednu příručku od více než jednoho autora, může popleteně dojít k závěru, že zatímco svědomitě naplňoval všechny rady z modré příručky, sestavené z nejnovějších poznatků neurověd, zelená příručka mu nabízí rady zcela protichůdné a zaštiťuje se výsledky terénního výzkumu jihoamerického kmene, který nezná deprese ani úzkosti.

Všichni tihle mudrcové hlásají, že první roky života jsou ty nejdůležitejší a nejkřehčí. Že to všechno záleží strašně moc na vás.

Zatímco jedna příručka vám bude tvrdit, že máte dítě stimulovat technologickými novinkami, druhá vám potomka přiváže na tři roky upatlaným šátkem k vydojenému prsu. A poradí, abyste ten šátek nikdy neprali, protože děcko se bude cítit nejlépe v prostředí nasáklém vaším společným pachem.

Všichni tihle mudrcové pak svorně hlásají, že první roky života jsou ty nejdůležitejší a nejkřehčí. Že musíte krmit neviňátko jen nejčistší biomrkví, biocity a biomyšlenkami, abyste neposkvrnili jeho jemnou dušičku a nenarušili jeho zdravý vývoj. Že to všechno záleží strašně moc na vás.

Jako zodpovědný rodič se pak cítíte provinile pokaždé, když upadnete do letargie a místo kognitivní stimulace potomka otupěle zíráte na bednu, zatímco váš malý pavián osaměle bloumá mezi leporelem, olizováním podlahy a  týráním netečného psa.

Provinilý rodič

Provinile se možná cítíte už tehdy, když vás prostě jenom nebaví po sto padesáté stavět věž z dřevěných kostek, aby ji ten malý nevděčník mohl s radostným výskotem po sto padesáté shodit. Nicméně s unaveným úsměvem pokračujete.

Představujete si, jak se díky vaší péči a sebezapírání v mozku vašeho budoucího génia rozsvěcují ty správné spoje štěstí, úspěchu a psychického zdraví.

Opravdu máme jako rodiče takovou moc? Opravdu na tom bude sousedovic Káča, jejíž máti šla pracovat čtyři měsíce po porodu, o tolik hůř než vaše pracně vypiplaná Barča?

Výzkumy, které zkoumají vliv různých rodičovských stylů na vývoj dítěte, jaksi opomínají kontrolovat vliv genů.

Steven Pinker, prominentní psycholog a profesor na Harvardu, se ve své knize The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature rozčiluje nad výzkumníky z oblasti vývojové psychologie, kteří krmí nebohé rodiče radami a detailními návody, jak formovat osobnost dítěte. Přenášejí tak na ně pocit zodpovědnosti a totální moci nad budoucností potomka.

Tenhle pocit je však falešný a nepodložený, tvrdí Pinker. Výzkumy, které zkoumají vliv různých rodičovských stylů na vývoj dítěte, totiž jaksi opomínají kontrolovat vliv genů.

Vědci například zjistí, že děti, jimž byly každý večer čteny pohádky, mají v průměru lepší vyjadřovací schopnosti než ubožátka, která trávila večery u televize, zatímco jejich líný rodič pokuřoval na balkoně cigárko. Z tohoto faktu pak nadšeně vyvodí závěr, že čtení pohádek stimuluje rozvoj řeči. Zní to logicky, ale je to opravdu tak? Pointu asi tušíte.

Z koho bude právník?

Představme si následující situaci: jakási paní, která přežívá jen díky tomu, že mezi civilizovanými muži dosud existuje poptávka po nejstarším řemesle, omylem otěhotní při výkonu své práce. V jejím lůně začnou rašit jednovaječná dvojčata, obdařená úplně stejným genetickým kódem. Až se narodí, poputují rovnou do kojeňáku, kde se po pár měsících jejich životní cesty rozdělí: Pavlíka adoptují dva výřeční právníci z Prahy, zatímco Petříka adoptuje upejpavá svobodná sekretářka z okresního města v Krušných horách.

Pavlíkovi rodiče jako správní šprti načtou několik tlustých knih a budou poctivě dodržovat všemožná odborná doporučení, mezi nimi i to o pohádce na dobrou noc. Petříkova nová maminka se místo toho raději spolehne na rady babiček a tetek, kluka občas profackuje a uspává ho televizním večerníčkem.

Přednáška 24. října 2024