Generace pevného objetí

• „Občas po mně chtěli, abych vyfotil smutného černouška – jako reklamu na nějaké dárcovské konto nebo něco podobného,“ vypráví fotograf, který řadu let jezdí fotit do Afriky. „Vyfotit v Africe smutné dítě je ale prakticky nemožné.“
• „Tříletý kluk cestuje s mámou celý den autobusem,“ líčí mi kamarádka svůj zážitek z Indie. „Celou dobu má dobrou náladu. Sedí a klidně kouká z okýnka. Tu a tam na něco ukáže, na něco se zeptá, usmívá se, přitaká.“

Představuju si všechny ty problémy, jaké v takové situaci „vymyslí“ moje tříleté dítě: Chce sedět támhle, a ne tady. Sedačka je blbá. Potřebuje čůrat dvě minuty poté, co se autobus rozjel, ačkoli se mu těsně před cestou rozhodně nechtělo. Chce pití, ale jiné, než máme… Rozlada, vztek, pláč.

Podobně jako má „indická“ kamarádka hovoří i další cestovatelé do nezápadních zemí:

• „V Indonésii nevidíš vztekající se dítě.“
• „Všechny asijské děti jsou špinavé a šťastné.“

I psychologické výzkumy ukazují, že děti mimo západní svět jsou spokojenější, šťastnější. Už jako miminka méně pláčou. A větší jsou poslušnější: neodmlouvají, běžně pomáhají a méně se vymezují. „Stádium opozičního vzdoru“ mimo západní kulturu neznají. Čím to je?

Mamí, já se nudím!

„Africká máma se dítěti vůbec nevěnuje tak, jak jsme zvyklé u nás. Aby si sedla a stavěla s ním třeba kostky nebo malovala… to se prostě neděje. Na to nemá čas a ani si nemyslí, že by měla,“ vysvětluje Renata, která vychovávala své dnes již dospělé děti v Nigerii. Přesto, nebo možná právě proto jsou tamní matky pohodovější. Nemají dnes a denně výčitky, že se dětem dost nevěnovaly, nestihly všechna logopedická cvičení, nečetly…

Snažím se s dětmi být co nejvíc venku, zajistit jim kontakt s dalšími dětmi. Jsem to ovšem já, kdo to domlouvá, organizuje, děti vodí a zase odtrhává.

Děti v Asii, Africe a Jižní Americe vůbec nenapadne chtít po rodičích, aby jim „obstarávali zábavu“. Máma a táta poskytují bezpečí, vyřeší problém, je‑li potřeba. Děti však za nimi nechodí s tím, že si chtějí hrát, nebo snad že se nudí. Už jako tříleté tráví většinu dne ve společnosti jiných dětí a domů se chodí najíst a vyspat, případně utěšit. Často běhají venku celý den a domů se dostanou večer. Není čas ani důvod vymezovat se vůči rodičům. Křičet a vztekat se, prosazovat svou vůli.

V dnešní Praze si děti minimálně do deseti let nic takového neužijí. Mé předškolní děti nemají možnost běhat s partou venku. Není s kým a vlastně už by to bylo divné. Tři dny v týdnu jsou část dne ve školce, ale jinak je mám víceméně pořád u sebe. Snažím se s nimi být co nejvíc venku, zajistit jim kontakt s dalšími dětmi. Jsem to ovšem já, kdo to domlouvá, organizuje, děti vodí a zase odtrhává…

Vnucování lásky

Přednáška 24. října 2024